Pokud nechcete propásnout žádný nový příspěvek, přidejte si "RSS kanál poslední změny na webu cestopisy" do Vaší RSS čtečky.
Pořád se něco děje
Pokud nechcete propásnout žádný nový příspěvek, přidejte si "RSS kanál poslední změny na webu cestopisy" do Vaší RSS čtečky.
Přidejte odkaz
YAMATO - The Drummers of Japan
Jsou koncerty, u kterých člověk ví, že něco podobného zase jen tak brzy neuvidí (a neuslyší). Dokonce už možná nikdy v životě. Pro mě takovým koncertem asi bude vystoupení skupiny Yamato. Nejen že se jedná o japonské bubeníky, kteří do Evropy, a do ČR zvlášť, zavítají jen občas, ale také cena lístků byla tak neuvěřitelně vysoká (přesto všechny tři brněnské koncerty byly beznadějně vyprodané – kde na to ti lidi berou peníze???), že moje první reakce byla: „Tak na tohle teda určitě nejdu!“
Ale šla jsem a nelitovala....samozřejmě. Skupinu Yamato tvoří deset bubeníků – pět Japonců, pět Japonek, průměrný věk kolem 25 let..Jedna z prvních věcí, která mě na nich upoutala, byly jejich vyrýsované svaly na pažích – jak u kluků, tak i u holek. Pomalu mi začala docházet slova, která jsem si před zahájením přečetla v programu – že všichni hráči prošli dlouhým a tvrdým tréninkem...
Co se týče samotného vystoupení – asi si ani náznakem nedokážu představit, jaký ten trénink musel být, než se hráči naučili to, co nám tam předvedli. Japonci jsou, jak všichni ví, velice precizní – choreografie byla dokonalá, za celé vystoupení jsem nepostřehla ani jedinou chybičku nebo zaváhání, a to i ve chvílích, kdy bubnovali všichni najednou.
Podle mě je k tomu, aby se člověk naučil bubnovat tak jako oni, potřeba nejen nekonečné trpělivosti, velké fyzické odolnosti, ale i jisté dávky fanatismu (v dobrém slova smyslu). Občas se mě i zdálo, že se bubeníci dostali do nějakého stavu tranzu, jinak totiž nechápu, jak některé pasáže mohli vydržet. Sami si zkuste představit, že mlátíte pět minut do bubnu, který má průměr kolem jednoho a půl metru, je upevněn v úrovni vašich očí a jako „paličky“ slouží asi metr dlouhé a několik cm silné hole.
Jedna věc je technika bubnování a další je pak paměť – některé skladby byly opravdu velice dlouhé a všechny choreograficky náročné – střídaly se různé rytmy, bubeníci se přemísťovali na pódiu, zrychlovali a zrychlovali, až se mi paličky rozmazávaly před očima – vše opět bez jediné chybičky. Skupina Yamato ale předvedla, že ovládá hru i na jiné nástroje – objevily se bambusové flétny („shinobue“), mini-činelky („chappa“) nebo zvláštní drnkací banjo se třemi strunami („shamisen“). Hodně působivá byla i poslední skladba doprovázená zpěvem.
Japonci mě mile překvapili i svým smyslem pro humor. Nevím, jestli to bylo tím, že šlo o dost mladé lidi, ale v pravidelných salvách rozesmívali celé publikum. Například když všech deset bubeníků klusalo po ukončení jedné ze skladeb za obrovského potlesku do zákulisí, přičemž jeden Japonec se vrátil a s typickým japonským úsměvem (zuby u sebe, rty od sebe:) ) vztáhl všechen potlesk na sebe. Nebo když se jeden japonský bubeník s japonskou bubenicí předháněli, kdo toho druhého „přebubnuje“. Začali s malými bubínky a postupně si na pódium nosili větší bubny s hlubším zvukem – na ten poslední buben si pak Japonka musela pozvat kamarádku a společně jej ze všech sil tlačily k těm ostatním... Nebo hra na činelky – v podání tří Japončíků v tradičních kimonech, ze kterých vystupovaly svaliska, přičemž činelky měly průměr asi 10 cm – to byla show už sama o sobě...
Musím se přiznat, že v některých chvílích mi skutečně padala čelist úžasem (což ostatně začalo už u zjištění ceny za vstupenku – mimochodem, bylo to 1400 Kč...)
Pokud ale někdy budete mít možnost – jděte na to. I za tu cenu. Možná pak budete následující měsíc chroupat rohlíky jako já, ale litovat nebudete.
Text: Markéta Polášková, Foto: Google :)