Putování ukrajinskými Karpaty

Tři účastníci výpravy si rozdělili úkoly trochu nevyváženě:
•    Táta – 43 let  – vymyslí a připraví cestu, nakoupí chybějící vybavení, zařídí všechny formality, vezme si dovolenou, bude komunikovat s místními díky své znalosti ruštiny a částečně i ukrajinštiny

•    Ondra,  18 let – schválí plán, bude fotit

•    Štěpán,  necelých 17 let – začne se angažovat až den před odjezdem a pomůže profesionálně zabalit. Dále bude bavičem výpravy.

Začátek se jevil celkem jednoduše. Dobrý průvodce autorů M. Klesla a O. Brandose „Ukrajinské Karpaty“ nám dal dost inspirace. Tůry v něm byly ale tak nějak příliš rozdrobené. Jeden, dva, max. 3 dny - vždy vyjít nahoru do kopců a zase dolů. Taková turistika vyžaduje ubytování, dopravu, zázemí. Tak jsme to ale nechtěli. Záda něco unesou a není nad to užívat si klidu horských vrcholů co nejdéle. Plán trasy bylo proto třeba vytvořit jinak.

Protože jsme chtěli vidět hřeben Marmaroše neboli Rachovských hor – hraničních hor s Rumunskem, které Rumuni nazývají Maramureš, bylo nutné nejprve zařídit zvláštní povolení ke vstupu do pohraniční zóny. A to vydávají jenom na základně pohraničníků v Dilovém, jižně od Rachova a to poté, co se to předem nahlásí (třeba faxem) na velitelství Mukačevo. Vidět jsme chtěli také sedlo Černé hory a Poloninu Svidovec. No a protože jsme Češi, jevila se jako ideální závěr putování Olbrachtova Koločava přes Poloninu Krásna.

Čtyři dny před odjezdem začaly na západní Ukrajině povodně – stoletá voda se valila Ivano-Frankovskou oblastí a dále po Dněstru na jih do Moldávie. Mimo jiné měla být vodou zaplavena cesta z Tjačeva do Rachova – posledních 50 km, které jsme měli urazit po silnici. Málem jsme kvůli tomu akci vzdali, ale pak jsme si řekli, že tam pojedeme, i kdybychom měli těch 50 km brodit pěšky. Dopravu tam jsme měli vymyšlenou a domluvenou luxusně. Cestu zpátky jsme ponechali otevřenou, protože vůbec nebylo jasné odkud a kdy vlastně pojedeme. V zásadě jsme spoléhali na autobusy nebo případně i na svezení s někým místní za patřičnou úplatu.

Další text je zkráceným záznamem z deníku, který jsem vedl při každé zastávce. Všechny časové údaje jsou podle středoevropského času, přestože je třeba na Ukrajině posunout hodinky o jednu hodinu vpřed.

27.7.08 - neděle večer
Balíme. Batohy těžknou. Proč vlastně takový náklad? Na Ukrajině jsou záplavy. V údolích, kde jsme měli dokupovat zásoby jsou možná stržené mosty i silnice. Je to průšvih a málem jsme už vyměnili Ukrajinu za Nízké Tatry či Velkou Fatru. Nakonec ale zvítězila vůle vyrazit do neznáma nehledě na rizika. Doprava má proběhnout vlakem do Čopu a pak předem dojednaným autem až do Rachova.

28.7.08 - pondělí, ráno
Loučení na nádraží. Rychlík je poloprázdný, slibuje pohodu. Vyrážíme a máváme mámě, která nás eskortovala svým miniautem. Batohy se tam málem nevešly. O něco později se Ondra, fotograf výpravy, se chytá za hlavu. Zapomněl doma zrcadlovku.
Na Malé Skále se na nádraží tlačí dav lidí. O víkendu tam byla Benátská noc. Vlak praská ve švech. Ještě že kolem stojí v uličce samí muži. Padlo rozhodnutí: V Pardubicích máme přes hodinu čas, zkusíme tam koupit digitální kompakt.
16:15, Blížíme se k Žilině. Ve vlaku se příjemně pospává a cesta ubíhá. Doma jsme zapomněli také tašku s řízky a karboši i ovoce a zeleninu na cestu, takže nám máma do telefonu právem spílala. Taky nás to mrzí. No, navštívíme tedy ještě jídelní vůz, dáme teplou večeři a kolem 20. hodiny budeme v Košicích. Zatím venku ubíhají kopečky a vody vážské kaskády. Testujeme nový foťák, který se nám opravdu podařilo v pardubické Hypernově v rekordně krátkém čase koupit během hodinové pauzy. Zrcadlovka to není, ale lepší než nic!
Přestup v Košicích v klidu, vlaky jedou na čas, čekáme jen asi 20 minut. V Čierne nás vlak večer vyklopil na nádraží. Dosupěl lůžkový vlak, s jedním sedačkovým vagonem na konci určeným pro nás – vysloužilá první třída. Zářivky otravně pískají do uší a pořád jen čekáme a čekáme.

29.7. – úterý
V noci jsme nakonec kvůli nepochopitelně dlouhému stání mezi Čiernou a Čopem nabrali 1,5 hodiny zpoždění. V Čopu nás vyzvedl Slávik a odvedl nás ke svému SUV Nissan Pajero. S tím by snad šlo i povodeň brodit, ale čeká nás skvělá zpráva – voda opadla a cesta je volná až do cíle! Batohy jsme tam nějak napěchovali a už se jelo. Bral to přes Užgorod, takže nás čekalo cca 250 km. Cestou jedna silniční kontrola končící drobným úplatkem – v dokladech chyběl jakýsi kupón. Ke konci cesty za Tjačevem už bylo znát dílo povodně. Hlína a štěrk na silnici, zatopené louky kolem, bouřící Tisa a její přítoky. Později i stržené břehy silnice a u Dilového na jednom místě půlka silnice spadlá do řeky. 

Povodeň zapracovala

Jsme v Dilovém a opět čekáme. Službu konající mládenec v uniformě mluvil česky a trval na češtině i od nás. Ale jinak nám zatím moc nepomohl. Naše podklady má prý náčelník. Ten po náročné noci spí a nesmí být vzbuzen. Prý až v osm – nejdříve. Teď čekáme kousek od stanice na dřevěném pódiu. Kluci vybalili karimatky a chrní. A já koukám na zelené vršky hor kolem nás, které nedbale obtékají cáry mraků. Vypadá to na hezký den.

Hraničáři si nás vychutnávají. Tvrdí, že o ničem neví a s Mukačevem, kam jsem před týdnem volal a diktoval údaje z pasů a o plánované cestě, se nemohou spojit, neboť tam mají schůzi. Tak čekáme a čekáme.

Sláva! Máme „propusk“!. Bizardní byrokratická mašina vyplivla papír velikosti kreditní karty. Dostali jsme taky telefonní číslo, na které máme zavolat, až uvidíme pákistánské běžence nebo rumunské pašeráky cigaret. Vyrážíme. Podle doporučení Slávika jdeme asi 4 kilometry proti proudu Tisy po silnici nad Dilové, kde přejdeme Tisu po mostku a vydáme se do kopců.
10:00, Jsme v „geologickém středu Evropy“, místní turistické atrakci. Za chvíli přejdeme Tisu. Trek začne. Mimochodem, Tisa ještě bouří a na mnoha místech sjel kus silnice do jejích vířících proudů.

Opouštíme silnici přes Tisu po provazovém mostě

30.7. - středa
Včera nebyla síla psát. Vysvětlím proč. Naše cesta, nazvaná na mapě jako „Zakarpatská turistická trasa“ vedla po povodni  potokem a měla směřovat pod Poloninu Berlebaška. Nejsme od ní asi daleko, ale nevíme to jistě. Voda byla totiž vzdutá a cesty zarostlé. Nedalo se tam vůbec jít. A tak jsme volili různé cesty, které se nám zdály směřovat tam, kam chceme – hlavně do kopce. Nejčastěji šlo spíš o těžce rozblácená koryta, kterými lesáci stahovali dřevo speciální technikou. Bloudili jsme skoro od začátku cesty. Často jsme se museli vracet a prodírat lesem – spíš pralesem. To vše do strmého kopce s těmi našimi těžkými bágly. Sem tam jsme padli do trávy a něco snědli a vypili. Na psaní nebylo ani pomyšlení. Do toho začalo bouřit a odpoledne pršet. Kolem 15. hodiny jsme konstatovali, že absolutně nevíme, kde jsme a kterým směrem jít dál!


V lese ani noha, jen jsme potkali dva dřevorubce, kteří mapu viděli asi poprvé v životě a na náš dotaz na horu Pop Ivan se začali navzájem hádat. Poslali nás do kopce a varovali před medvědem („Opasajtěs míši“). Nakonec jsme se dohrabali na cestu vedoucí po nějakém vedlejším hřebenu ve výšce kolem 1300 m, ale pořád jsme nevěděli, jestli jdeme dobře. Šlapali jsme s pocitem, že to druhý den docela možná půjdeme zpět. Další bouřka nás donutila skrýt se do mlází, zabalit do plášťů a dívat se v dáli na náš cíl – Pop Ivan Marmarošský. Poznali jsme ho podle fotek, které jsme si prohlíželi ještě doma.

Tak tuhle horu jsme poznali. Je to cílový Pop Ivan Marmarošský!

Kámen se nám svalil ze srdce a lezli jsme dál do kopce. Tráva a borůvčí po pás a po dešti mokrá. Vrcholek planiny ale stál za to. Nádherný panoramatický rozhled. A pak dál a dál. V podvečer jsme našli současné tábořiště. Jsme na vedlejším hřebenu – zřejmě v oblasti označené na mapě jako Polonina Lysičnyj resp. Polonina Latundur. Před východem ze stanu je propast do dlouhého údolí a za ním výhled na Pop Ivan marmarošský. Stejně si ale nejsme jisti, jestli víme přesně, kde jsme.

Jeden z prvních výhledů. A v dáli pořádně leje.

Otravovali komáři, takže jsem rozdělal oheň. To vytáhlo ze stanu i kluky. Na ohni v ešusu vaříme vodu na čaj a Ondra luští mapu. Uzavírá, že jsme určitě na správné cestě. Ještě ke včerejšku. Na začátku cesty, ještě na silnici, jsme se dali do řeči s několika lidmi. Divili se „Tudy na Popa Ivana? A pěšky?“ Jejich výraz naprostého nepochopení jsme přičítali turistické nedostatečnosti. Pak jsme to cestou přes blátivá koryta pochopili... To, co bylo na mapě označeno jako hlavní turistický tah, byla divočina bez cest, natož pak značených. Dnes je ale krásný den...

Opět jsme v háji. Posnídali jsme knäckebrotty se sýrem a čaj. Pak jsme vyrazili a asi po půlhodině cesta končila. Naštěstí se nám povedlo prodrápat se mlázím na louku a přes ní vedla pěkná cesta. Před námi je fantastický výhled na obzor - Černou horu, včetně Goverly. Teď už snad bloudit nebudeme.


Pod popem Ivanem marmarošským nás cesta zavedla opět do háje. Končila kamzičí stezkou, traverzem přes gigantický ledovcový kar a vedla jen dolů z kopce. Museli jsme zpět. Pomohli nám Češi, kteří byli právě na vrcholu Popa Ivana. Halekali jsme na sebe přes ledovcovou propast a vysvětlili nám, kde jsme přehlédli odbočku na nepatrnou pěšinku do kopce. Pokud jde o cesty, už se ničemu nedivím. Laju na své opovržení vůči GPS navigaci a vzpomínám na značené turistické trasy u nás doma.

Vlevo: Berlebaška z úpatí vrcholu Popa Ivana marm. Uprostřed: Tady jsme už byli opět mimo výstupovou cestu. Vpravo: Vpravo traverz ledovcovým karem, který jsme si dali tam i zpátky. Dost strmý, i když to nevypadá.

Pop Ivan marmarošský – vrchol. Na naší cestě nás tak za dva dny čeká ještě Pop Ivan černohorský. Tenhle je těsně pod dva tisíce, ten druhý naopak něco přes dva tisíce metrů. Bylo to náročné stoupání oslazené luxusními výhledy. Nahoru vedla tenká pěšinka v trávě a kosodřevinách, žádné rozryté dálnice jako v Tatrách. Fotíme se a dáváme delší pauzu. Dál na východ se rýsují Rumunské Karpaty a vidíme pěkně i náš hřeben, kterým půjdeme dále. Pod štítem pěkná pěšina kopíruje hranici. Čeká nás nádherná trasa.



Po dalším dlouhém pochodu rozbíjíme tábor někde pod horou Bendrjaska. Táboření tu nikdo nezakazuje, rozdělávání ohňů je prý tolerováno. Cestou ze štítu Popa Ivana jsme někde přehlédli odbočku a omylem jsme po hřebenu šli dále do Rumunska. Dvě dobré ženy nám poradily, kupodivu uměly ukrajinsky. Traverzovali jsme asi kilometr po ostrém svahu a pak mokřinami, až jsme zase došli zpět na hranice. Mohlo to dopadnout hůř, přece jen jsme narušili schenghenskou hranici...

Vlevo: Návrat z Rumunska přes zelenou hranici, vpravo: druhý tábor někde pod Bendrjaskou (marmarošský hřbet)

Uvařili jsme si těstovinové rychlovky a teď už po tmě koukáme do ohně a přemýšlíme o krásných zážitcích z dnešního dne. Potkáváme se jen se dvěma skupinami turistů mířících stejným směrem – již zmínění Češi – čtyřčlenná skupinka a devítičlenná skupinka Ukrajinců v keckách a pantoflích. Proti nám za celý den snad jen čtyři lidé. Žádní pohraničníci.

31.7. - čtvrtek
Naše tábořiště není zas tak dobré, jak jsme si mysleli. Noc byla na hrbolech, jako na mučidlech. A byla docela zima. Ale ranní káva na ohníčku nám zvedla náladu. Posnídali jsme chleba se sýrem a paštikou a balíme na cestu. Prošel kolem nás bača s ovcemi. Nádhera!

Vlevo: zbytky sovětské hranice, vpravo: bača :)

Hlásí se krize 3. dne. Cesta vede z kopce do kopce. Štěpán si stěžuje na achilovky, já mám otlačené prsty u nohou a ozývá se koleno. Jen Ondra je v pohodě. Mobilní signál spíš není než je. Jinak ale paráda. Sedíme na vrcholu Mezipotoky (1713 m). Krásný výhled.

Stoh před námi. Vypadal jako Bukovec v Jizerkách

Třetí den nic zlého nepřinesl. Jen spoustu krásy. Cesta vedla od Mezipotoků po vrstevnici přes hory, Něnjanska (1815,5 m), Mika Mare (rovněž 1815,5 m), Šaul (1752 m), Birsenesku (1682 m), Korbul (1696 m), Jurčesky Mik (1586) až pod horu Stoh (1650 m), která vypadá jako Bukovec na Jizerkách. V údolí jsme sledovali ovce a koně a jen velmi zřídka potkávali nějaké turisty – půl napůl Češi a Ukrajinci. Narazili jsme dokonce na turistické značení – zázrak! Fotili jsme se u něj jak u nějaké atrakce.

Na konec Marmarošského hraničního hřbetu, pod horu Stoh (Stig) jsme dokráčeli asi v 17:00 hodin. Značené tábořiště se nám tam vůbec nelíbilo a tak jsme pokračovali  směrem k černohorskému hřbetu. Přecházeli jsme dlouhé pastviny s širokými výhledy pod horami Radul (1598 m) a Šavnik a vyhlíželi tábořiště. Asi za hodinu jsme našli docela obstojné místo. Postavili jsme stan a kluci šli pro vodu. Tábořištěm procinkalo ohromné stádo ovcí, hnané dvěma bači a třemi psy. Nádhera! Byli jsme jako v chlupaté řece! Pak nám ale zkysnul úsměv. Dorazila uřvaná ukrajinská skupina a začali stavět stany vedle nás. Chvíli jsme váhali a já chtěl zůstat. Kluci ale vyrazili na průzkum a za chvilku se vrátili se zprávou, že o 500 metrů dál je krásné tábořiště s ohništěm a lavičkou. Čapli jsme vše tak, jak bylo a odnesli jsme i postavený stan. Co tomu říkali ti Ukrajinci nevím, ale asi byli docela v šoku.

Naše nové tábořiště je úžasné. Viděli jsme západ slunce za kopci a máme otevřený horizont s výhledem na černohorský hřbet. Vidíme Hoverlu i Petros. Luxus pohodlné lavičky, rovný podklad pod stanem a naprostý klid. Povečeřeli jsme chalupářský guláš z konzervy a poslední zbytek chleba. Další 3 dny budeme na sucharech a těstovinách.

Hora Petros - boční výběžek marmarošského hřbetu.

1.8. pátek
Ráno nás budili ptáci a bzučení hmyzu v korunách smrků nad námi. Ondra rozdělal oheň a už u něj sedíme a těšíme se na bílou kávu. Pak luxusní hygiena u vydatného lesního pramenu s korýtkem, asi 50 metrů od tábořiště. Užíváme si výhled na nejvyšší ukrajinskou horu Hoverlu a další vrcholy masivu Černé hory. Dnes je začneme zdolávat. Fyzicky si nikdo na nic nestěžuje. Je oblačno, ale na déšť to nevypadá. Táborem se prohnalo opět gigantické stádo ovcí. Outdoorové ovce postupovaly cestou necestou a podlézaly padlé stromy.

Vlevo: Ještě jednou pohled na Popa Ivana marmar. na obzoru mírně vpravo. Uplynuly jen dva dny...
Vpravo: A na druhé straně Pop Ivan černohorský - zdoláme jej ještě dnes. Převýšení bude 1000 m

Poledne - padli jsme do trávy někde pod Popem Ivanem Černohorským. Cesta byla dlouho pěkná a značená. Vedla podle československých hraničních kamenů, které tady usadili ve dvacátých letech jako vyznačení hranice s tehdejším Polskem.

Kousek za Vschidem (1471 m) jsme procházeli stádem líných krav a pak do sedla až někde na úroveň cca 1100 m. Dál jsme stoupali lesem plným zurčících potoků. Pak jsme ale najednou ztratili značku a cesta nás dovedla ke kolibě. Tam končila a rozpadala se do několika honáckých pěšinek. V kolibě bačovala upovídaná babka, manžela měla někde na poloninách s kravami. Prodala nám skvělý kravský sýr a ještě jsme u ní utratili něco za troje vlněné ponožky a látku s ručními výšivkami. Úžasný byl interiér koliby – čirý středověk. Černá kuchyně, pícka, paráda! Babka nám vše ochotně ukázala. Na půdě nám dala vybrat ze sušících se sýrů, které jsme samozřejmě postupně ochutnali – čerstvý, zralejší ... Vybrali jsme si ten čerstvý. Pak nám ukázala zkratku zpět k cestě. No ale byla to síla – mlází, mokřiny. Na nějaké cestě nicméně jsme a stoupáme.

Nezapomenutelná koliba

Pop Ivan černohorský nás vyškolil. Bylo vedro a slunce nám spalovalo ze zadu krky. Před závěrečným stoupáním na jeho předvrchol jsme vpravo našli pramen a doplnili trochu vody. Pak přišel poslední krpál. Zatím jsme nastoupali něco přes 1000 m.

Nahoře je kamenná zřícenina observatoře, kterou tu v roce 1938 uvedli do provozu Poláci a v roce 1939 ji po okupaci vypálili Němci. Od té doby se jen rozpadá. Ukrajinci jí říkají „Bílý slon“. Je tam také spousta odpadků a střepů. Raději rychle pryč. Poprvé za celou výpravu jsme řešili nedostatek pitné vody, takže jsem seběhl do strmého ledovcového údolí s kanystrem. Cesta vedla dál hřebenovkou, posetou jednotlivými vrcholy ve výšce 1900 – 2000 m. Potkali jsme za celé dlouhé hodiny jen několik turistů. Míjeli jsme jedno nádherné ledovcové údolí za druhým.



Nad jezero Brebenjaskul jsme dorazili před sedmou hodinou večer, ale dolů jsme neslézali. Ve srázu jsme našli vhodný plácek, uváleli vysokou trávu a postavili stan ve výšce kolem 1900 m. Oheň tu není z čeho udělat, takže nám k rychlovkám posloužil plyňáček. Koukáme na západ slunce a je nám fajn.

2.8. sobota
Budím se v zapařeném stanu. Ondra dal večer výjimečně na naše naléhání přece jen přednost spaní pod střechou a udělal dobře. V noci foukal vítr a teď je tam taková rosa, že to vypadá jako po průtrži mračen. Kluci ještě spí a já vzdal procházku dolů k jezeru. Jsme totiž ve vysoké husté trávě a než bych tam a zase zpět došel, byl bych promočený. Pohled ze stanu je impozantní. Po protějším štítu Gutin-Tomnatik (2016,4 m) pomalu klouže sluneční pás a blíží se k ledovcovému plesu Brebenjaskul, které ale ze stanu za předělem není vidět. Čekáme, až slunce doklouže i k nám, abychom mohli vysušit stan a jít dál.

Jezero Brebenjaskul. Až k němu dolů se nám nechtělo, bylo tam několik stanů - žádný klid.

Slunce ozářilo stan. Odepnul jsem větrací otvory a nechal kluky ještě spát. Sedím na karimatce před stanem a fotím. Přede mnou štíty a dole malá jezírka. Asi 150 metrů pod námi se krčí dva stany. V ranním oparu se rýsují karpatské hřbety a předposlední viditelný je náš výstup z druhého dne – Pop Ivan Marmarošský. V údolí jsou slyšet bublající potoky a kolem pohvizdují ptáci. Jen šumění lesů tu chybí. Jsme asi v 1900 m. n.m. a kolem je jen tráva, borůvčí, různé květiny a sem tam keř nízkého jalovce. Po zelenohnědých stráních se plazí kamenná pole. Ráno bylo jasné, ale přes kopec se na nás od západu hrne nízká oblačnost. Uvidíme, jak nám bude počasí přát dnes.

Po opuštění noclehu mezi třemi dvoutisícovkami (Gutin-Tomnatik, Brebeneskul, Rebra)  jsme pokračovali stále po hřebenu Černé hory. Potkávali jsme podstatně více turistů, včetně českých. Bylo to způsobeno sobotním ruchem a blízkostí Hoverly. Řadu menších vrcholů jsme míjeli traversem, protože výhledy do ledovcových karů byly krásné i ze sedel málo členitého hřebenu. Střídala se jedno za druhým, prostě nádhera. Pomalu se blížila Hoverla a teď, asi 3 vrcholy před ní, sedíme v zákopech z první světové války a vaříme čínské polévky. Dvě na jednoho z necelého litru vody celkem. Asi to bude přesolený hnus, ale chleba není a polévek je ještě 21. Mysleli jsme na to, jak tady v zákopech vojáci trávili celé týdny. Čeká nás výstup na Hoverlu, která trčí do výše 2061 m. Nejvyšší ukrajinská hora vypadá dost strmě a závěrečný výstup bude tak 350 výškových metrů.

Jezírko s tábořištěm - hrozně zaneřáděné odpadky

Jsme u vydatného potůčku, už za Hoverlou. Cesta na Hoverlu vedla přes dva předvrcholy a bylo docela vedro. Zásoba vody se tenčila a značení pramenu nás k ní nedovedlo. Proti nám šly davy. Ukrajinští školáci – nejmíň tři třídy najednou, pak zase smečka ožralů – hrůza. Pod Hoverlou je „turbáza“, ze které každý ukrajinský vlastenec musí vylézt asi povinně na vrchol, nejlépe v keckách nebo střevíčkách. Dámy z ukrajinských nížin už asi svoji chybu prohlédly a sestupovaly dolů raději bosky.

Na Hoverlu to nakonec nebyl vůbec špatný výstup. Příjemně chladil vítr, který našemu dlouhovlasému Štěpánovi neustále zakrýval oči, a tak se každých 5 – 10 minut ptal, jestli už jsme nahoře. Dělal to ovšem už od zdola, takže nám s tím dost lezl na nervy. Vrchol Hoverly neoslnil. Výhled pěkný, ale v davu lidí a s odpadky a střepy pod nohama. Na špici kříž, vlastenecký ukrajinský trojzubec a nezbytný špičatý betonový pilon počmáraný nápisy návštěvníků. Poptali jsme se na předpověď počasí, na cestu a protože od severu táhl bouřkový mrak, raději jsme zahájili sestup – směr Pietros (2020 m.). Teď už máme Hoverlu dávno za sebou a potůček nám dává osvěžení i hygienu.

Pohled z Hoverly a cirkus na vrcholku. Poutní místo Ukrajinců - nejvyšší hora Ukrajiny Hoverla.

Nějak jsme se rozeběhli a šlapali až do sedmi. Mám dost, sotva hýbu nohama. Cesta byla úžasná. Nešli jsme na vrchol Pietrosu, ale vrstevnicí ve výšce cca 1600 – 1400 m. Luxusní výhledy na naši celou předchozí pětidenní trasu jsme mohli sledovat jako na dlani, i když Pop Ivan Marmarošský byl jen na dalekém obzoru. Obdivovali jsme zdolaný černohorský hřbet i strmá údolí pod námi. Po sestupu z Hoverly byla cesta velice pohodlná, žádné prudké výstupy ani sestupy. Počasí pěkné, na Hoverle za námi ale skutečně úřadovala bouřka. Měli jsme kliku!

Nakonec jsme zakempili na Polonině Rogněnská, kde se vedle nás pásli koně, tekl vydatný pramen a pod námi štěkal pes u nějaké salaše. Teď už je tma, hoří oheň. Nebe je jako každou noc úplně jasné. Hvězd je zde vidět mnohem více než doma, protože nikde nejsou žádné zdroje světla. Nejvíc si to užívá Ondra, který spí pod širákem. Dnes se k němu chce přidat i Štěpán.

Vlevo: Pod Hoverlou - směr Pietros. Uprostřed: turistická útulna obsazena opilými Ukrajinci, kteří sem přijeli moderním SUV. Vpravo: kostelík v pustině.

3.8. neděle
Příjemné ráno. Venku bublá potůček a je úplný klid. Studuji mapu. Do Kvasů to odhaduji tak na 2-3 hodiny, pokud nezabloudíme. Pak přijde rozhodování zdali dál na Svidovec. Pokud ano, musíme z Kvasů, které jsou v n.m. výšce cca 550 m., vystoupat na Svidovecký masiv – někam pod Bliznicu (1872 m). Další hory masivu mají tak kolem 1700 m, takže to není také žádný drobeček. Přechod masivu je podle průvodce tak na 3 dny. Rozhodne počasí a únava.

Je krásně a tak sušíme stan i spacáky. Rosa byla silná, ale kluci si spaní pod širákem pochvalují. Potůček nám dal možnost vyprat pár nezbytností a já jsem se dokonce oholil. Konec konců jdeme do Kvasů – po 6 dnech civilizace! Čaj jsme si ráno uvařili na ohníčku a spalujeme poslední větve kleče. Všechny odpadky si neseme stále s sebou, nehledě na to, že zde ostatní turisté tady očividně nemají problém zahodit vše, kam je napadne.

Jsme ve vlaku Užhorod – Čop. Co tomu předcházelo? Vyrazili jsme kolem deváté a pochodovali dále vrstevnicí směr Kvasy. Cestou opět krásné výhledy, byť trochu pokažené hustší oblačností, která se nad námi zatáhla hned, jak jsme sbalili stan. Dorazili jsme do hřebenového sedla Polonina Skoneska, kde hnali pasáci stádo ovcí a také tam na cestě postávalo asi devět nádherných koní. Byli úplně krotcí. Očichávali nám ruksaky a brali si z ruky drobty sušenek.


Už tam si Štěpán hodně stěžoval na kolena a kotník a docela pajdal, já na tom byl podobně. Čekal nás sestup více než 1000 m. Začal prudkou strání mezi ovcemi. To zvonění! Proti nám stoupala dlouhá šňůra českých turistů, které vedli průvodci CK Alpina. Měli před sebou jednodenní trek z Kvasů na Petros a do Jasině. Vypadali už dost ztrápeně, bylo dost dusno. Klesali jsme dál a na zastávce padlo rozhodnutí. Svidovecký masív už letos nepřejdeme. Chtělo by to den pauzy a ten jsme neměli.



Pak začala dopravní smršť. V 15:30 jsme v Kvasech prakticky bez čekání sedli do hrkavého autobusku směr Rachov. Ještě před tím jsme stihli akorát slavnostně zahodit hole do Černé Tisy z mostku. V Rachově autobus zastavil hned vedle busu Rachov – Užgorod, do kterého jsme stihli vlézt ještě včas, abychom seděli a někam umístili své ruksaky. Byl to zastávkový spoj, který stavěl na každé mezi – i na mávnutí zájemců. Bylo vedro, takže cesta byla nekonečná, lidé celé hodiny narvaní v uličce. Do toho řidič pouštěl na plné pecky a bez přestání nějakou děsnou ruskou kantilénu. Připadali jsme si jako v Indii.

Do Užgorodu jsme dorazili po pěti hodinách asi ve 20:30. Nejprve jsme si ověřili, že autobusy na Slovensko jedou až ráno. Přeběhli jsme na vlakové nádraží a tam připadal v úvahu jedině spoj do Čopu, který měl odjezd za 5 minut. O návaznosti spojů do Čierne nemáme ani páru. Půlnoc - krasojízda se zasekla v Čopu. Čekáme tu 6 hodin. Slavně jsme ale nakoupili vodku a zbylých pár hřiven postupně utrácíme za toaletu.

Resumé.
Proti plánu jsme dovolenou zkrátili, ale vůbec to nevadilo. Ušli jsme tak 120 km a převýšení jsme odhadli celkem asi na 6 tisíc metrů. Šest dnů pochodu nás naplnilo krásnými dojmy na dlouhou dobu. K dokončení cesty nám chyběl jeden den navíc, který bychom strávili v údolí odpočinkem nebo nanejvýš lehkou procházkou. O to víc mrzel půlden, který jsme ztratili první den blouděním. Jak by se hodil! Je to zkušenost a poučení pro příště. Svidovec nám neuteče. Cesta z Rachova nebo Kvasů do Usť Čorné a do Koločavy by mohla vydat tak na 5 pohodlných dnů a pak přidat třeba ještě výstup k Siněvirskému jezeru. Určitě se tam vrátíme.

Ukrajinu mohu všem doporučit. Malé turistické zatížení Karpat nenutí k tvrdým ochranářským opatřením. Nikdo vám nemluví do toho, kde si postavíte stan a založíte ohníček. Potkáváte málo lidí – je to skutečný odpočinek od civilizace. Pokud se budete chovat tak, že po vás na tábořišti nic nezůstane, budete místním turistickým nadstandardem.

Poznámky pro příští cestovatele.
Doprava
Cestovat vlakem z Košic na Ukrajinu a zpět do Košic je krajně nepraktické, zdlouhavé a drahé. Cestou jsme seznali, že jsou lepší možnosti, které se ale těžko zjišťují na internetu, protože na Ukrajině sice něco jako jízdní řády trochu funguje, ale na internetu se to najít nedalo. Hodinu před naším odjezdem z Rachova vyjížděl autobus Rachov – Praha. Stejně tak v Mukačevu stál na autobusovém nádraží autobus Mukačevo – Bratislava, do kterého jsme nepřestoupili jen díky mému fatálnímu zatmění mozku. Mezi Užgorodem a jinými regionálními centry je celkem čilé autobusové spojení, i když to knižní průvodce popírá. Opět je problém, jak se dostat k jízdním řádům, ale když už jste na místě, nějak se to vždycky dá zjistit. Existuje také slušné autobusové spojení mezi Užhorodem a Michalovci, které jsou dobře napojeny na Košice. Příští cestu již bych určitě volil právě takto.
Inspirací je i http://karpaty.prygl.net/zakarpati-doprava-1.php

Orientace
Doporučuji zahodit turistickou pýchu a pořídit si turistickou GPS navigaci. Nástupy a sestupy obvykle nejsou značené vůbec a cesty jsou dost nepřehledné. Těžba dřeva dělá z vedlejších pěšin hlavní cesty, které končí v mlází nebo na vykácené pláni. I značení na hřebenech je pochybné a zavádějící. Navíc tu mají zřejmě ještě větší problémy s vandaly než u nás. My jsme měli štěstí na počasí, ale v mlze by to mohlo být dost velké dobrodružství. Ztraceného času je škoda. Mapy jsou problém. My jsme získali mapu 1:75.000 jen náhodou, v obchodech jsme je nikde nezahlédli. Ukrajinci turistice moc neholdují. Existují ale prý i mapy 1:50:000 maďarské provenience. Ukrajinské mapy jsou nepřesné, o čemž jsme se sami přesvědčili první den. Zejména pohraniční oblasti jsou v nich z paranoidní úřední vůle zřejmě dosud záměrně zkreslené jako za sovětských časů.

Nástup z Dilového
Začínat výstup u „Centra Evropy“ byla kolosální blbost, i když to mapa doporučovala. Je třeba jít hlavní cestou na Pop Ivana přímo z Dilového nebo ještě jižněji po hraničním hřebenu.

Nákupy
Ve vesnicích a městečkách v údolí lze koupit vše potřebné a levněji než u nás. Krámky jsou otevřené do večerních hodin. Restaurací je mnoho a slouží jako přirozená informační střediska. Lidé se sami dávají do řeči, zajímají se o vás a jsou velmi milí.
Potraviny má smysl tahat jen na předpokládaný počet dnů pochodu + 1 den rezervy pro každý případ. Domů se vyplatí vzít kuřákům pár cigaret, které tu jsou levnější než žvýkačky a nějakou tu vodku. Na 60 Kč tu vyjde půllitrovka vodky, které se kvalitou žádná naše nevyrovná. Je třeba mít hřivny. Drobné obchody eura neberou, tím spíše pak koruny. Možnosti směnit peníze jsou ale v každém městečku nebo turistickém středisku.

Lidé
Na Čechy jsou tu zvyklí, zdálky neomylně poznají, že jsme to my, jako bychom to měli napsané na čele. Vztahy k Čechům jsou už dnes formovány spíše tím, že tu každý druhý v Česku pracoval a chlubí se znalostí základů češtiny. Prvorepublikový společný stát je zapomenut a československo-polské hraniční patníky jsou pro dnešní ukrajinské turisty velkým překvapením.

Autor: Vlastimil Sojka