Tarifa

Do Tarify nejede žádný vlak, bohužel, takže jsme tentokrát vzali zavděk autobusem. Ačkoli klimatizace valila na plné obrátky, bylo nám vcelku vedro a téměř celou cestu jsme prospali. Když nám řidič oznámil, že jsme v cíli, trochu mátožně jsme se sebrali a vysypali se na nádraží. Ehm...nádraží...No tak představovala jsem si Tarifu trochu větší. "Nádraží" zde představovala všehovšudy jedna jediná zastávka, kolem ani živáčka, připadala jsem si spíše jako někde na vesnici. Autobus odjel a na "nádraží" bylo ještě víc prázdno..no kam jsme se to proboha dostali...

Trochu bezradně postáváme u zastávky a Pája upřeně pročítá informace v průvodci, kdeže je nějaký kemp. Konečně vidím člověka - je to mladý kluk ve španělském kroji a jede na koni. ????? Se tady natáčí nějaký film, nebo tady takhle oblečení chodí Španělé normálně? Ale kdeže...vydáváme se za ním a za chvíli je nám to všechno jasné - dojeli jsme v pravou dobu - obyvatelé Tarify mají pouť. Už chápu, proč jsme v okolí zastávky neviděli žádné lidi - všichni jsou tady a slaví!

"Skoro" jako u nás na vesnici...kolotoče, stánky (povětšinou s vínem a jídlem), spousta muziky. Všechny slečny na sobě mají tradiční španělské šaty, barevné, puntíkaté, s volány...a krojovaní jsou i chlapci, kteří se mezi ostatními lidmi proplétají na koních (a mezi nimi my dva s Pájou s krosnami :) ). Vypadá to opravdu jako natáčení filmu - jen si všimněte na následujících fotografiích, jak se mladí Španělé tváří - jak hrdě nám pózují, jak svou fiestu prožívají, jak jsou veselí a šťastní...oblíbený to můj národ :) A navíc jim to moc sekne ;)

Mezi Španěly v jejich krojích jsme se my s krosnami a vůbec s naším středoevropským vzezřením cítili dost exoticky. Ovšem stejně jako byli Španělé zajímaví pro nás, byli jsme - dle jejich zvědavých pohledů - zajímaví my pro ně. Především Pája budil pozornost, protože v takovém prostředí ho opět ovládla fotografická vášeň, na kterou už jsem si naštěstí zvykla, shodil krosnu a vrhl se do davu. Docela mě pobavil, když si v jednu chvíli vybral za svou fotografickou základnu sloup pouličního osvětlení, na nějž neváhal vyšplhat, a točil se kolem něj podle toho, na které straně se zrovna dělo něco zajímavého :))))) Ovšem jinou možnost ani moc neměl - bylo to asi jediné místo, kde nemusel pořád uhýbat z cesty procházejícím koním :).

No...tak jsme se pobavili a začínáme se shánět po noclehu. U Tarify je asi 6 kempů, leč všechny dost daleko. Informační kancelář v tak malém městečku opravdu nehrozí, takže studujeme jízdní řád na již zmiňované zastávce. Nicméně nevypadá to, že by Tarifou takhle k večeru mělo ještě projíždět nějaké hromadné dopravní vozidlo, takže k nejbližšímu kempu musíme stopovat. Nakládá nás mladý Němec v nepředstavitelně otlučené káře a za družného česko-německo-španělsko-anglického hovoru (to podle toho, v jaké řeči se nám požadované slovíčko vybaví nejrychleji) kodrcáme ke kempu.



Toto je výhled z kempu - ta párátka na kopcích v dálce jsou větrné elektrárny, jedna za druhou, které se táhnou v řadách dlouhých mnoho kilometrů. Jsme v pobřežní oblasti, větrná energie se zde vyrábí ve velkém (docela by mě zajímalo, jak to vypadá přímo u elektráren - musí to být docela slušný hukot). Vpravo elektrárny trochu detailněji, je to foceno z busu, takže omluvte nízkou kvalitu fotky...

Večeře v kempu byla krušná...náš tuňák s rýží přilákal kočičí rodinku - kočičí matku a dvě koťata, a pokud jste si už z našich cestopisů četli i nějaké jiné, než pouze tento, je vám asi jasné, že jsme se moc nenajedli - téměř všechno jsme těm hladovým krkům rozdali... Na konci dne tak posedáváme před stanem, kousek od nás se honí (narozdíl od nás) napapaná koťata a my koukáme na oblohu posetou miliardami hvězd. Nebe je tady neuvěřitelně čisté a tmavé, vidím tady "deepsky objekty" - astronomové pochopí - které v Brně nevidím snad ani s dalekohledem. Přeháním, samozřejmě, ale stejně na tu nádheru koukám s otevřenou čelistí....

Ráno se stopem vracíme do Tarify. Opět nás nabírá Němec, student práv, který si ve Španělsku o prázdninách přivydělává, a jelikož jede dosti velkou dodávkou, přibírá i dva Francouze, kteří neúspěšně stopovali kousek od nás. Francouzsky ale neumíme, takže mluvíme opět směskou Nj-Aj-Čj-Šp.

Tarifa je stejně vylidněná jako včera. Španělé zřejmě dospávají fiestu :). Pouze v několika málo obchůdcích je otevřeno a samozřejmě také v kancelářích, kde se nabízejí výlety za delfíny žijícími v Gibraltarském průlivu. Stavíme se do fronty a platíme neuvěřitelných 1500 Kč za nás oba. Šmarjá, to je peněz....ale garantují nám, že pokud neuvidíme ani ploutev, dostaneme peníze zpátky, takže fasujeme nějaké papíry s obrázky delfínů a velryb, okopírované zřejmě z nějakého atlasu vodních živočichů, a nasedáme na loď.

Za námi Tarifa, před námi Afrika. Blízkost kontinentu, na kterém jsem ještě nikdy nebyla, na mě působí přímo magicky.

Na setkání s delfíny jsem byla zvědavá. Hodně zvědavá. Viděla jsem už pár dokumentárních filmů, ale jaké to bude, vidět tahle inteligentní zvířata ve skutečnosti, to jsem si moc představit nedokázala.
Jedeme už něco přes půl hodiny a já si docela užívám, že všude, kam se kouknu, je tolik vody.... Na přídi se něco děje, kapitán ztlumil motor...že by...? Celou loď ovládlo vzrušení...kapitán upřeně kouká někam na moře, všichni tedy koukáme stejným směrem...a už to vidíme! Po tmavě modré hladině se k nám rychle blíží tři ploutve...delfíni.


Lidi na palubě se začínají chovat tak trochu jako šílení...pobíhají po palubě, aby co nejlépe viděli, cvakají fotoaparáty, a hlavně jsou všichni najednou šťastní a veselí, pusy od ucha k uchu. Je to neuvěřitelné, ale přítomnost delfínů v nás skutečně vyvolává obrovské emoce, až extázi. Chovám se naprosto stejně, v jednom kuse se směju (Pája asi taky, ale není ho za foťákem moc vidět, zuřivě dokumentuje)...a vůbec...to se musí zažít...


Bylo to prostě nádherné. Skupina delfínů nás doprovázela dlouhou dobu a bylo zřejmé, že jsou na přítomnost lidí zvyklí a že si to vyloženě užívají. Zvlášť jeden hravý delfín z nás měl skutečně radost - stále dokola se bavil tím, že se vynořil těsně před přídí a silným ocasem pleskl do vody. Když to udělal poprvé, nikdo nečekal, že plesknutí vyvolá takový vodotrysk - v mžiku jsme byli všichni mokří...pak už jsme si na rošťáka dávali pozor :) A všimli jste si, jakou srandovní díru mají delfíni na hlavě? To jsem nevěděla :)

Delfínů bychom se asi jen tak nenabažili, nicméně po nějaké době kapitán změnil kurz, přidal rychlost a odvezl nás k velrybám. Co se týče euforie, ta po zahlédnutí prvního velrybího hřbetu zavládla úplně stejně, jako u delfínů. Ale v něčem to přece jen bylo jiné - zatímco delfíni kolem sebe šíří atmosféru lehkomyslné radosti a hravosti, velryby jsou vážné, až tajemné. Narozdíl od mrštných delfínů, kteří nás z družnosti sami následovali, velryby si pomalu a klidně plují, jen občas se s funěním nadechují a naší loďce nevěnují nejmenší pozornost...(a taky mají srandovní díru na hlavě :) ).



Škoda, že čas vyjížďky je omezený. Velrybí hřbety nám mizí v dálce, vracíme se do přístavu.

Kromě vyjížděk za delfíny Tarifa nemá běžným turistům moc co nabídnout. Je to opravdu malé městečko, spíš vesnice. Pláže tady jsou sice nádherné, ale voda dost studená a taky to tady povážlivě fouká. Vítr ovšem oceňují surfaři - konkrétně se tady daří jeho speciální formě, tzv. kitesurfingu. Potřebujete k tomu vodu, prkno, vítr a speciální - no já nevím, jak to nazvat, mě to připomíná padák :). Na fotografii dole se jeden chlapec zrovna učí na písku "padák" ovládat. Chvilku jsem ho se zájmem sledovala a přemýšlela, že bych si to taky ráda vyzkoušela...pak jsem si to ale velice rychle rozmyslela, to když padák hochem několikrát dost silně zacloumal, až ten chudák musel zarývat paty do písku... No očividně to není zas až tak lehké, jak to vypadá.


Nekonečné pláže u Tarify, s čistou, ale studenou vodou...a taky dost bouřlivou. Tady se koupat nedá, i když to láká.


A takto dopadnete, když se špatně namažete :)

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková