Roháče 28.9. - 1.10.2006

Trasa: Biela skala - Sivý vrch - Brestová - Salatín - Pachol'a - Baníkov - Tri kopy - Smutné sedlo - Žiarska chata


Tentokrát jsme prodlouženého víkendu využili k návštěvě Roháčů. Nutno říci, že snad ještě nikdy jsme nikam necestovali tak narychlo a zmateně, jako tentokrát. Cestu jsme s Pájou začali plánovat večer před odjezdem a celou hodinu jsme na IDOSu hledali nějaký vhodný spoj do podhůří (a hledalo se to těžce, vzhledem k tomu, že jsme ani přesně nevěděli, odkud máme vyjít). Navíc o svátcích jezdí autobusů a vlaků podstatně méně, než nám by se hodilo, takže jsme postupně začali přemýšlet i o jiných variantách, jak strávit víkend, např. na Malé Fatře nebo v Českém Švýcarsku.

Plánování jsme zakončili tím, že jsme se dohodli na sraz na Zvonařce v 7 ráno, s tím, že do krosem stejně sbalíme úplně stejné věci, ať už pojedeme na východ nebo na západ.

Radové skály

Brzy ráno klušu na nádraží, abychom stihli autobus v 7:30.  Máme ale smůlu - autobus je beznadějně vyprodaný a stejně tak jízdenky na celý dnešní den. Tak tedy změna - jdeme na vlakové nádraží a jsme rozhodnuti jet ne tam, kam chceme my, ale kam pojede nejbližší vlak.

Máme štěstí - po půl hodině běhání po nádraží, zjišťování informací a handrkování, kam vlastně pojedeme, nakonec kupujeme lístky do Lipťáku. K tomu přikupujeme místenky, což, jak se později ukázalo, byl výborný nápad. Můj, samozřejmě.

Jdeme ještě do Tesca nakoupit nějaké trvanlivé potraviny, nicméně Jirka s Pájou se tak zapomněli u regálu s klobásami, že 15 minut před odjezdem vlaku stojíme teprve ve frontě u pokladny.
Všechno jídlo tak pouze narychlo hážeme do tesco-tašek, včetně několika litrů vody na 3 dny a mažeme na vlak. A málem jsme to nestihli. Jirka s Pájou totiž popadli do každé ruky plnou igelitku, přidřepli v kolenou a rozehnali se k vlaku takovým tempem, že se jim krosny ze zad málem sesypaly na zem. Já jsem z toho samozřejmě dostala záchvat smíchu...no a zkuste běžet s plnou krosnou a několika taškami, když se nemůžete přestat řehtat...:)

Radové skály

Vlak je naprosto šíleným způsobem narvaný, jsme opravdu šťastní za ty místenky (ještě jednou opakuju, že to byl můj nápad :) ). Potřebujem rozdělit a sbalit ty hromady nakoupeného jídla a ostatní cestující v kupé jen třeští oči na Pájovy a Jirkovy zásoby klobásek a trvanlivých salámů (já salám kompenzuju čokoládou). Pohodu mi ve vlaku ruší jen banda studentů psychologie, která přistoupila a krátí si cestu nějakým psychologickým experimentem - na každém nástupišti si vyberou jednoho člověka, chvilku ho pozorují, a když se vlak dá do pohybu, analyzují, co měl na sobě a proč, co pil a proč, jak se choval a proč, atd... Docela mě dostává, když o úplně normálním chlápkovi nakonec prohlásili, že je pravděpodobně svobodný, zakřiknutý, to, co měl v kelínku, byl zelený čaj a oblečení mu koupila nejspíš maminka... A nakonec mě smrtelně urazili, protože o mém oblíbeném španělském národu prohlásili, že to jsou skoro cikáni.... vyházet je z okna, psychouše jedny...

Radové skály

Autobus z Lipťáku nás vyhazuje kolem čtvrté hodiny odpoledne kdesi na rozcestí, hned po 200m ale zabočujeme do lesa. Od prvního metru je chodník neskutečně prudký, žádné mírné stoupání jako obvykle, no to jsem vůbec nečekala! Po pár minutách jsme dokonale zpocení a stoupání takto navíc pokračuje celé dvě hodiny. Na druhou stranu je výhodou, že hned ten den nabíráme dostatečnou nadmořskou výšku a spíme skoro na hřebeni.

Na večeři Pája kuchtí hrachovou polívku, do které krájí kusy slaniny - z ešusu se přitom line taková vůně, až zadoufám, že všichni medvědi jsou dostatečně daleko!!

Radové skály

Ráno nám budík zvoní v 6:30, ale vstáváme až v 9. Kluci jsou perfektně rozcuchaní a rozespalí a docela se hrozím toho, že vypadám stejně blbě jako oni :). Když se balíme, procházejí už kolem nás další turisté. Jedna dvojice se dokonce ptá, jestli si nás může vyfotit. Zase jsme za exoty...

Barevný podzim...

A co že je toto za divnou fotku? To je prosím výhled ze Sivého vrchu...nejdřív jsme jen pozorovali, jak se mlha na jedné straně hřebene zvedá z údolí, jak ji proudy vzduchu z druhé strany brání v dalším postupu a jak nakonec mlha vítězí a zaplavuje vše kolem. Naštěstí se po asi hodině počasí zase umoudřilo.

Dnešní trasu končíme těsně pod hřebenem s výhledem na Pachol'u. Slunce je ještě sice relativně vysoko, ale vidíme, jaká cesta nás čeká a nezdá se, že by tam bylo vhodné místo k nocování.

Pája vaří guláš (rozuměj - vykydne plechovku do ešusu a ohřeje to). Večeříme s luxusním výhledem na Pachol'u a Roháče, k tomu nám z údolí troubějí jeleni (kdyby nám jedni kolemjdoucí neřekli, že to uslyšíme, tak bych se opravdu hodně napřemýšlela, co to je proboha za zvuk) a do zad nás hřejou poslední sluneční paprsky.

Pachol'a se postupně barví do růžova a mraky nad ní a kolem ní taky. Zatímco si čistím zuby, napadne mě vyšplhat na kopeček nad naším stanem, odkud by mohl být vidět pěkný západ slunce.
A taky že je, krvavě rudý disk visí těsně nad mraky a mlhou a chystá se už už zapadnout! Málem jsem kartáček spolkla, jak jsem se snažila na kluky zavolat, ať seberou foťáky a vylezou za mnou! S plnou pusou pasty ovšem nemůžu moc mluvit, takže je přivolávám posunkovou řečí a divokými skřeky, přičemž pastu prskám všude kolem sebe i na sebe. Kluci naštěstí má divoká gesta pochopili. Stihli ale udělat jen pár fotek, když se kolem nás opět převalila mlha a ze západu slunce i z výhledu na hory nezbylo nic...čas zalézt do spacáku...

Galerie fotek:

Tuto noc se dobře vyspal jen jeden člověk z nás tří a jak jinak - byl to Pája, který prostě spí dobře za jakýchkoli podmínek. Já jsem v noci pěkně vymrzla, protože teploty šly docela dost dolů, což můj spacák už nezvládl, a Jirka měl zase problém s tím, že spal na ne úplně rovném místě a dle jeho slov se celou noc snažil neskulit ze své výše položené třetiny na nás :).

Ach jo, ráno mě začíná bolet v krku...ale hned na to zapomínám při pohledu na vycházející slunce! Pachol'a je ještě ve stínu, ale vrcholky hor za ní už plavou v mlze prozářené slunečními paprsky. Vylezla jsem ze stanu opět jako první a teď volám na kluky, ať jsou zase rychle fotit...to je nejspolehlivější metoda, jak ty dva lenochy dostat ze spacáků...

Ranní hygiena, naše stíny a stan

Cesta na Pachol'u je podle očekávání docela drsná. Za prvé ten kopec vypadá strašlivě vysoký a za druhé cesta k němu vede přes úzké strmé hřebeny, bloky kamenů, suťoviště i řetězy, takže si hrajeme na opičky a lezeme občas i po rukou. Při některých přelezech se dostáváme do tak krkolomných pozic, že by nám lecjaký gymnasta mohl závidět. Vůbec se neohlížím na to, jak směšně občas asi vypadám, důležité je nespadnout :).

Cesta na Pachol'u...tady už je nutné překonat řetězy

V Baníkovském sedle na opačné straně Pachol'y dáváme pauzu na oběd. Kluci sbíhají kousek pod sedlo pro vodu na další dny a já zatím sedím u batohů a snažím se trochu prohřát na slunci (ale moc nehřeje, potvora). Mezitím koukám na procházející lidi, protože je jich tu docela dost, ale to se dalo čekat, když je prodloužený víkend. Jsem překvapená, kolik lidí s sebou na hory bere i batolata na zádech. Když si představím, že bych měla přelízat řetězy a u toho bych měla na zádech místo krosny živé dítě, navíc svoje vlastní...no nic, to si nechci představovat... Někteří miminci zvládají nadmořskou výšku docela v pohodě, jiní hůř... Jelikož jsem živočich škodolibý, pobaveně sleduji jednu maminku, která krmí svého miminca "polívčičkou", roztomile na něj žvatlá, nicméně miminec se ožene a polívčička je hnedle na goratexové botě...

Vlevo: pohled do Baníkovského sedla, vpravo: no to asi není třeba psát

Cesta na Baníkov byla docela pohodová, ovšem dále na Tri kopy už to bylo mnohem adrenalinovější. Řetězy téměř každých pět minut a některé z nich byly opravdu "výživné". Právě zde jsem si v duchu poprvé řekla "tak tohle v Černé hoře nebylo". Roháče si získaly můj respekt...

Vlevo: Baníkov
Uprostřed: pohled na Hrubou kopu, Tri kopy, Smutné sedlo a Ostrý Roháč

Pokud se na tuto cestu někdy vypravíte, doporučuji nebrat slabší povahy. Už se mi jednou ve Vysokých Tatrách stalo, že slečna zůstala křečovitě viset uprostřed řetězu a dál ani zpátky že jako nepůjde. Kdyby aspoň spadla, ať nebrzdí ostatní (no jo, dávám si za ten ošklivý humor sama výchovnou facku, ale však vy víte, že to nemyslím vážně). Taky je na zvážení, zda přes řetězy lézt s krosnama. Je to sice větší "vzrůšo", ale zase je to obtížnější, než když na zádech nesete jen pláštěnku a dvě tatranky.

Problémem se dnes ukázalo nocování. Chtěli jsme původně přespat na Smutném sedle a ráno pokračovat na Ostrý Roháč, nicméně v sedle bylo pouze jedno místo na stan a to jsme přenechali dvěma slečnám, které šly kus cesty s námi. Beztak by se tam náš stan ani nevešel. Alternativou bylo sejít dolů k Žiarské chatě, jenže - jsme měli pouze hodinu do úplného setmění a k chatě to bylo hodinu a půl. Nasadili jsme tedy pekelné tempo a dolů jsme to v podstatě seběhli. Já v čele, kluci za mnou, jen se jim trekové hůlčičky míhaly :). Stihli jsme, ale odnesla to naše kolena...v chatě jsem se už téměř nemohla posadit na židli, leč Fastum gel jsem si naštěstí prozíravě vzala s sebou...


Ráno...tentokrát žádný výhled na vrcholky hor vystupující z mlhy...škoda. Váháme, zda znovu vyšplhat na hřeben, ale myslíme i na to, že se musíme dostat v nějaké normální době zpět do Brna, takže volíme akorát krátkou procházku k Šarafiovému vodopádu a pak už nejkratší cestou na bus...

Šarafiový vodopád (cestovatelské kotě opět s námi...miauuuuu...)

Výhled od Žiarské chaty

Cestou na bus se zastavujeme u lávky přes potok a kluci fotí. Škoda, že jste narozdíl ode mně nemohli pozorovat, jak obě fotky vznikly... Pája si lehl přímo doprostřed potoka na jeden velký plochý kámen, přičemž nohy i ruce s foťákem měl ve vzduchu a silně tak připomínal letícího Supermana. Měla jsem přímo nutkavý pocit ho do té vody šťouchnout...ale to bych mu neudělala...škoda toho foťáku :).

PS1: takže příště to berem od Smutného sedla dál...;)
PS2: cesta zpět byla příšerná...neměli jsme místenky, a v jednu chvíli, kdy se na mě už v tak přeplněné chodbičce nalepila jedna tlustá paní (ani nechápu, jak se jí podařilo vecpat se do vlaku, asi pár lidí ode dveří vyhodila...?!), šlo mi vážně o život!!! Téměř celou cestu jsem tak musela jet s hlavou ven z okna!

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Jiří Karásek, Markéta Polášková