Sierra Nevada

Ráno nasedáme na bus a vyrážíme do hor. Cesta tedy byla impozantní. Jeli jsme asi dvě hodiny, z toho hodinu jsme stoupali po takových serpentinách a s výhledem do tak strmých roklí, že i mě, která se jinak výšek nebojím, se z toho dělalo docela špatně. Řidiči tady musí mít nervy ze železa, nebo si musí předem pořádně loknout sangríe...


Autobus byl narvaný (asi sem do hor nejezdí moc často), ovšem 95 % cestujících tvořili důchodci. Jak jsme později zjistili, nikdo jiný už vlastně v horských vesničkách pořádně nežije. Není se vcelku čemu divit. Vesničky jsou jako turistické atrakce velice fotogenické - malé bílé domečky nalepené jeden na druhém, položené na úbočích hor, takže horní konec vesničky je třeba i o několik desítek metrů výše než konec dolní. Jako místo pro život ale moc pohodlné nejsou. Uličky jsou zde uzoučké a velice strmé, navíc i dost kluzké (jak se tady ti důchodci vůbec pohybují?), malý obchůdek najdete jen v některých vesničkách a s lékařem je to ještě horší, ten bývá jen v těch větších vesnicích.



Co tady ovšem najdete, je turistické infocentrum. V Pampaneiře, kde jsme vystoupili, jsme dokonce vyfasovali  mapku a na jejím základě jsme se rozhodli navštívit další dvě vesničky - Capileiru a Bubión, kam měla vést turistická cesta. Nicméně ztratili jsme se asi po 300 metrech po opuštění Pampaneiry a do Capileiry jsme lezli po naprosto neuvěřitelných stezkách, po kterých normálně běhají snad jen horské kozy, soudě dle bobků, kterým jsme se museli vyhýbat. Alespoň nás potěšilo, že jsme nebloudili sami - narazili jsme na německou dvojici, o které jsme si mysleli, že jde správně, žel - oni si o nás mysleli to samé :).



K našemu putování musím dodat ještě něco - překvapilo mě (i když nemělo by), jak jsou hory Sierra Nevady vyprahlé. Nemůžu sice soudit celou Sierra Nevadu, vždyť my jsme prošli jen malinký kousíček, ale přesto - neustále jsem porovnávala suchou krajinu kolem sebe se zelení, kterou znám například ze slovenských hor...na druhou stranu, na slovenských horách zase neuvidím zrát na stromech kiwi a datle..:)

Cesta autobusem zpět do Granady byla stejně šílená jako ráno. Nádherný výhled do údolí a na okolní hřebeny, strmé srázy, podél nich pásy opuncií obsypané plody a serpentiny, serpentiny, serpentiny... Už jen ta poněkud adrenalinová cesta busem stála za to...


Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková