20. srpna: Škrčko ždrijelo, Bobotov Kuk, Škrčka jezera

První hodina dnešního putování je docela síla - prudké stoupání hned od začátku, každý heká, jak se snaží rozhýbat ztuhlé klouby.

Bobotov Kuk uprostřed. Vypadá to, jako bychom zrovna vyšli, ale první prudké stoupání už máme za sebou.

Cestou se kochám horskými "kytiškami" (to š je tady schválně) - jsou nádherné! Ve snaze zachytit jednu z nich napodobuju Pájovy manýry a neváhám se kvůli dobrému záběru plazit po zemi. Nejradši bych vyfotila každou kytišku, kterou míjím, ale trasa je dnes dlouhá a náročná, takže se krotím, a ač mé přírodovědecké srdce krvácí, sunu se odevzdaně dál.

Flóra Durmitoru....resp. její pranepatrný zlomek

Jestliže jsem včera nazvala lezení přes kameny a větve opičí dráhou, pak nevím, jaký název bych zvolila pro dnešní cestu. Trasa vede přes sedlo Duško Valje (1890 m) a dále přes Škrčko ždrijelo (2114 m), což ještě docela jde (i když s těmi batohy je označení "docela jde" vždycky relativní pojem). Na jednom rozcestí sundáváme batohy, schováváme je do jeskyně a dále pokračujeme jen s menšími baťůžky. A tady to začíná - šplhání, lezení přes skály...kdybych měla chapadla jak chobotnice, použila bych je všechna. Nejednou jsem si pomyslela, že nejen tonoucí se stébla chytá - každý výstupek, každý trs trávy, vyčnívající kořen přišel vhod.

Krajina nám trochu zdrsněla...úplně vpravo je vidět černohorské značení tras - kolečka, šipky, čáry...od každého trochu.

Přestávka na oběd se konala u průzračně čistého jezírka Zeleni Vir. Průvodce č.1 - Kuba se rozhodl zůstat u jezera a počkat na ostatní, protože už na Kuku byl, a škodolibě se smál průvodci č.2 Martinovi, který nahoru prostě musel. A že se mu v tom vedru sakra nechtělo! Sice jsme už na sobě nenesli 20 kg navíc, jenže vedro bylo opravdu nesnesitelné, ostré sluneční světlo se odráželo od bloků skal a bodalo do očí a nikde žádný stín, kam by se dalo aspoň na chvíli schovat. 
Musím se přiznat, že jak jsem tak seděla u jezírka a máchala si nožky ve studené vodě, docela dlooouho jsem přemýšlela, že nějaký Bobotov Kuk mi může být úplně ukradený a proč bych tam vlastně měla lézt, když u vody je tak hezky...že si nemusím nic dokazovat, že už jsem toho slezla dost, že Kuba tady taky zůstává, že někdo nedošel ani sem a čeká u jeskyně...no prostě přišly na mě "všelijaké myšlénky", které se všechny točily kolem toho, jak se tomu výstupu vyhnout...
Jenže v okamžiku, kdy už jsem se musela opravdu rozhodnout, se ve mně ozval takový ten vnitřní hlas, který nutí člověka překonávat, co ještě nepřekonal, a já se zvedla a vykročila směrem Bobotov...

Typická krajina ve vyšších polohách Durmitoru, vpravo dole minijezírko Zeleni Vir


Druhá krizovka na mě přišla v sedle Velika Previja. Z vedra se mi trochu začala motat hlava a rozhodně se mi chtělo všechno, jen ne jít dál. Jenže na vrchol už to nebylo daleko, cca půl hodiny, a ten zatracený vnitřní hlas zase začal rýpat "zvedni se a makej, kolik lidí, které běžně potkáváš v tramvaji, může říct, že vylezlo na Bobotov Kuk..."







Tak to je on - pohled na Bobotov Kuk ze sedla Velika Previja. Tady jsem seděla, koukala se nahoru a přemýšlela, jestli mi to vážně stojí za tu námahu..
Škrčky pogled - výhled na Škrčka jezera cestou na vrchol...u toho menšího jsme pak toho dne spali.

Šťastný úsměv - sice vůbec nevím, jak jsem to zvládla, ale jsem tu!

A teď se musím zmínit o jednom tvorečkovi, který se pro nás stal symbolem Durmitoru, který nás několik dní věrně doprovázel na cestách a který nám moc a moc chybí. Je to fenka Durmitorka a její životeček je více než zajímavý - kdo je jejím majitelem, to se nám nepodařilo zjistit a kdoví, jestli vůbec nějakého majitele má. Kluci průvodci nám řekli, že s touhle neuvěřitelnou fenkou se setkali už minulý rok. Durmitorka má totiž zajímavou strategii přežití - upne se na nějakou výpravu, leze s ní po všech cestách (či spíše necestách) a za svou výdrž je odměněna tím, že je bohatě krmena. My jsme ji poprvé potkali zde, na vrcholu Bobotova Kuku, v nadmořské výšce 2523 m, a já jsem si v první chvíli myslela, že dolů už nesleze, tak byla dehydrovaná. Dala jsem ji napít a od té doby už se od nás Durmitorka nehla, dokud jsme z Durmitoru neodjeli...

Bylo skutečně zvláštní, co Durmitorka všechno vydržela. Kdybych věřila na převtělování, řekla bych, že to musel být v minulém životě určitě nějaký horský šerpa...

Pár fotek z Bobotova Kuku do okolí

Nahoru jsme šli pomalu, dolů ještě pomaleji. Zatímco Durmitorka po přídělu vody viditelně ožila, my jsme měli se sestupem docela problémy. Opět příkré stěny, suť ujíždějící pod nohama, skalní přelezy, no prostě makačka na kolenní klouby. U jednoho zvlášť úzkého přelezu, kde se tvořila menší fronta, jsem se ohlédla po Durmitorce a řekla jsem: "No to jsem fakt zvědavá, jak se přes...." a než jsem stačila doříct "...tohle ten pes dostane" - Durmitorka už byla o 10 m pod námi a koukala se na nás, jako kde proboha jsme...

Opičí dráhou jsme se pak zase vrátili k jeskyni, z úschovny si vyzvedli krosny (to byla fakt radost si tu tíhu zase nahodit na ramena) a vydali se k místu nocování - ke Škrčkům jezerům, která jsme viděli z vrcholu. Osvěžila mě až koupel v menším z nich...no koupel....vlezla jsem tam celkem dvakrát a pokaždé tam vydržela asi minutu...

Škrčka jezera

A na závěr - opět galerie fotek:



Text: Markéta Polášková, foto: Markéta Polášková, Pavel Prostřední