Pyreneje - Ordesa a Monte Perdido

Náš maskot a zároveň nejvýše položené kotě na světě (Monte Perdido, 3355 m.n.m.)...miiiauu :)

Včera nás nejdříve v prťavém autíčku vezla užvaněná učitelka, která nám pak stopla dva lovce v Jeepu, dnes nám jako první zastavuje vesele pomalovaná dodávka plná mončičáků a jiných hraček (slušná sbírka, takovou jsem neměla ani já v předškolním věku). Řidič - mnich v červené kutaně původem z Norska, spolujezdec - napůl Španěl, napůl Švéd (jak asi svedl osud dohromady jeho rodiče? :) ). Třetí spolujezdec - pejsek, typická pouliční směska - se mi okamžitě uvelebuje na klíně a nehodlá své místo opustit ani v okamžiku, kdy už musíme vystupovat.

A pak...stojíme někde na křižovatce u městečka Barbastro, odkud se potřebujeme dostat dále do Ainsy a pak do Torly. Náš směr bohužel není moc frekventovaný a navíc začalo hustě pršet. Když už se smiřujeme s neradostnými vyhlídkami, zastavuje nám černá vytuněná Honda a v ní mladý Ukrajinec, taktéž celý v černém. V životě bych neřekla, že nás sveze zrovna takový člověk. V autě mu sem tam visí kříže a celou cestu poslouchá směs španělské a ukrajinské disco music. Chtělo se mi hrozně smát, zvlášť u těch ukrajinských písniček, ale bála jsem se, že nás z auta vysype...

Torla je staré městečko s kamennými domky. Je na nich sice hodně vidět, jak je majitelé opečovávají, aby se líbily turistům, no ale proč ne...

Ainsa mě jako město vůbec neuchvátila. Je tady považována za bránu do Ordesy, což se promítá do charakteru města - je plné obchodů se sportovním oblečením a sportovními potřebami, suvenýrů, cestovních kanceláří, hotelů a pseudoturistů, samozřejmě. Rychle odsud pryč. Pro nás je skutečnou bránou do Ordesy až Torla (ovšem taky plná turistů), kde hodláme jednu noc spočnout v kempu.

Impozantní vstup do kempu vede přes poměrně divokou "říčku". Za ní se už tyčí první masivy dlouhého údolí Valle de Ordesa.

Ráno vyrážíme na cestu. Cíl - dvoudenní tůra, během níž nejprve projdeme několik kilometrů dlouhé (a několik set metrů vysoké) údolí Valle de Ordesa a celé to završíme výstupem na Monte Perdido.

Z Torly je možné se nechat vyvézt busem až ke konečné zastávce Pradera de Ordesa, která leží na samém začátku údolí. My jsme ale těch několik km do Pradery šlapali pěkně po svých, jednoduše proto, že do žádného autobusu už jsme neměli šanci se vejít. Na jízdenky se stála několik desítek metrů dlouhá fronta a stejná fronta se čekala i na samotnou jízdu. Přešlapovat mezi nervózními navoněnými turisty, kteří si akorát jeli do kaňonu udělat piknik, se nám vůbec nechtělo, to jsme raději zvolili procházku, ostatně moc hezkou.

Údolí Valle de Ordesa a Monte Perdido (3355m)

Na radu jedné české dvojice, kterou jsme potkali v kempu, nejdeme přímo údolím (to si necháme na cestu zpět), ale hned na začátku údolí stoupáme asi hodinu po serpentinách, abychom měli po cestě pěkný výhled. Je na nás poznat, že už jsme během minulých dní něco nachodili, protože ačkoli jsou serpentiny velmi velmi strmé a neberou konce, jde se nám i s krosnami celkem dobře a dokonce bez problémů předháníme i lidi bez batohů (moje sebevědomí díky tomu roste úměrně s nadmořskou výškou :) ). Stála ta dřina ale za to - údolí pak procházíme po vrstevnici, kdy po pravé ruce máme skály a po levé ruce několikasetmetrový sráz a hluboko dole údolí s řekou - výhledy jedním slovem nádherné. Postupně se před námi za záhybem údolí vyloupne i samotné Monte Perdido, které ve mně budí respekt.

Pohled na protější stranu údolí, chtělo by to nějakého geologa

Tady si neodpustím další fotky z cesty po vrstevnici, protože ty výhledy byly opravdu výjimečné...

Mile nás překvapila rodinka kamzíků, zvlášť táta kamzík zapózoval:

Na konci údolí nás čeká ještě dvouhodinové stoupání k refugio Góriz (2200m), kde hodláme přečkat dnešní noc. Jelikož kapacita chaty je omezená a podobný nápad nemáme sami (chataři už jsou na to naštěstí zvyklí), stojí už kolem chaty slušné stanové městečko s asi 50 stany. Tedy.........my jsme si hned říkali, proč všechny stany stojí jen na jedné polovině louky a na té druhé ani kolík, ale domnívali jsme se, že to je tím, že ta druhá půlka byla o mnoho hrbolatější. Taky jsme si sice později všimli nápisu Přistávací plocha pro vrtulník, ale usoudili jsme, že vrtulník má na přistání místa dost, a po krátké diskusi končící jednoznačným závěrem "To by musela být velká náhoda, aby vrtulník přiletěl zrovna dneska" jsme v poklidu začali stavět stan v dolní části hrbolaté poloviny.

Následující minuty se odehrály velice rychle a předpokládám, že dobře pobavily všechny přítomné kromě mě a Páji. Dokonce bych se vsadila, že si nás někdo nahrál na kameru a odvezl záznam domů s tím, že jej pošle do soutěže typu Neváhej a toč! Nestavěli jsme totiž stan ani 10 minut, když se údolím rozlehl zvuk přilétávajícího vrtulníku. Takový pech! S obavami sledujeme, jak vrtulník okruhem nalétá k chatě, ale vypadá to, že má místa skutečně dost. Aha, tak nemá...vrtulník ještě není na zemi, když se otevírají dveře a někdo na nás zuřivě mává, ať pakujeme pryč. Není třeba nás dlouho pobízet, necháváme všechno na zemi a ustupujeme asi o 30m dále. Vrtulník ani nevypíná vrtuli, za chvíli se zase zvedá k odletu. Mysleli jsme si, že odletí stejným okruhem, jako přiletěl, ale kdepak! Otáčí se čumákem přímo na nás - fakt bych vám přála zažít ten pocit - a prolétá tak tři metry nad našimi hlavami. Stačili jsme si s Pájou akorát vyměnit nechápavé pohledy a pak jsme šli oba okamžitě k zemi, už ani nevíme, kdo koho vlastně strhnul. Ještě několik minut poté jsem ležela přimáčklá k zemi a opakovala "ty vole, ty vole, ty vole...", i když takhle jakožto slušně vychovaná dívka normálně vůbec nemluvím...

Chata Góriz a náš stan s výhledem na Valle de Ordesa

V noci je ve stanu strašlivá zima, ráno máme na plachtě dokonce kusy ledu! a Pája uvnitř vařičem přitápí, ať tam vydržíme aspoň poslední hodinu, než budeme muset vyrazit na cestu. Ležérně balíme stan, je kolem půl osmé ráno, když zaslechneme známé hrčení vrtulníku. To si snad dělá srandu!!! Samozřejmě že po včerejším náletu jsme se rozhodli nikam nestěhovat, protože jsme (opět mylně) předpokládali, že vrtulník se tu hned tak neukáže. Nicméně po včerejší zkušenosti bereme každý s Pájou, co uneseme (při balení jsme totiž všechny věci ze stanu vyházeli ven a neradi bychom je pak "po větříčku z vrtulníku" hledali po celém údolí) a mydlíme dnes pro jistotu o něco dál, čímž bavíme osazenstvo nejbližších stanů (pozn. Pája stačil chladnokrevně popadnout svůj Nikon, takže máme fotku toho zákeřného monstra). Ponaučení - až zase někdy uvidíme nápis Prohibido acampar - zona para helikoptera, usteleme si raději za komínem, než se znovu postavit tváří v tvář letícímu vrtulníku...

Pohled na Valle de Ordesa od chaty Góriz a pak tentýž pohled o pár set metrů výše...

Trasa na Monte Perdido je v mapě značená jako fialová, tedy obtížná. A skutečně je - od samého začátku vede zprudka do kopce, přes suťoviska, bloky skal i balvanová pole. Naštěstí bágly jsme mohli nechat u chaty, i na toto jsou tam zvyklí. Viděla jsem tam dokonce nějaké zamykatelné skříňky, ovšem my jsme prostě batohy postavili k hromadě jiných venku za chatou. Že by nám je někdo ukradl, jsme se vcelku nebáli - životně důležité věci jako pas, peníze, foťák a kotě (náš maskot) jsme si stejně brali s sebou a zbytek batohu by asi pro nikoho zajímavý nebyl - velký pytlík se špinavým prádlem (menší s ještě čistým), několik polívek v sáčku a jiné sušené chuťovky, spacáky...ostatně v tak vysokých horách je asi každý rád, že unese svoje věci. Nicméně český pár, který jsme potkali už v kempu, si svoje krosny nahoru nesl, protože měli nějaké fungl nové a drahé, a pak toho litovali - s přehledem jsme je totiž předehnali, i když vyšli asi o hodinu dříve, a dokonce jsme jim na pár hodně obtížných místech pomáhali, krosny tam opravdu překážely. Stejně je pak pod vrcholem museli nechat někde za balvanem, protože až nahoru by s tím nevylezli.

Cestou do nebeských výšin...na třetí fotce je vpravo vidět "chodník" v poslední části výstupu

Nejtěžší část výstupu je samozřejmě ta poslední, kdy na další metry cesty koukáme skoro kolmo vzhůru. Trasa vede opět přes nepříjemná suťoviště, na kterých mi ujíždějí nohy, navíc fouká docela svižný vítr a vůbec - dokonce jsem se jednou zamyslela, jestli to zvládnu, ale nechtělo se mi vzdát to pod vrcholem. Poslední metry jsou pod sněhem - a už jsem nahoře a užívám si pocitu, že stojím zatím nejvýš ve svém životě, gratulujte - 3355 m.n.m.!!! No...upřímně...dlouho mi euforie nevydržela, byla mi tam totiž strašná zima :)

Vrcholové fotky...Pyreneje jako na dlani (tedy aspoň jejich nepatrná část)

No nic, vrchol Monte Perdida má omezenou plochu, takže je potřeba uvolnit místo dalším. Cesta dolů utíká mnohem rychleji než nahoru, protože mě Pája naučil nový způsob sestupu po suťovišti - v podstatě po něm sjíždím a snažím se co nejvíce opírat o paty. Stejně rychlý sjezd následuje i na níže položeném úseku pokrytém sněhem, kterému jsme se při cestě nahoru vyhnuli - trekové hůlky se hnedle hodily jako sjezdové, ale i tak jsem párkrát skončila na zadku.

                                         Modrá tečka dole kazící fotku jsem já :) ->

Potom už sranda končí a nastupuje tvrdá dřina - potřebujeme se dostat zpět k chatě, vyzvednout si krosny a sestoupit až dolů do údolí. Nemám takové sestupy ráda, to raději funím do kopce, protože se přitom strašlivě namáhají kolena, zvlášť když je sestup tak dlouhý (z vrcholu do údolí převýšení skoro dva kilometry). Mé trudné vyhlídky na pomalu ubývající výškové metry přerušuje až starý děda, který mě na prudce se svažujícím chodníku předběhl tak rychle, že jsem nestačila pomalu ani vyvalit oči (kdyby mě tak předběhl i na cestě vzhůru, hned by mě přešly myšlenky to vzdát). Na zádech malý baťůžek, v ruce hůlčičku a běžel!!! Mohlo mu být tak 70!!! Má klouby z oceli či co??? O kus níže čiperný děda předbíhá skupinku "mladých borců" v perfektně přiléhajících sportovních oblečcích - jeden z nich to bere očividně jako výzvu a za dědulou běží. Je to vyloženě komická chvilka, mám záchvat smíchu, škoda jen, že sprintující dvojici nemůžu sledovat déle, při své rychlosti mi totiž brzo mizí ze zorného pole.

Údolí Ordesy...

Sestup je opravdu namáhavý, zvlášť když celou dobu vidíte rovinku v údolí, která se jen velmi zvolna přibližuje. Nicméně sestup ještě nebyl tím nejhorším - tím byl až tříhodinový návrat svižnou chůzí údolím Ordesy. To je sice samo o sobě krásné, se spoustou vodopádů, ale příliš dlouhé pro naše znavené nohy a naprosto nevhodné pro sestup z Monte Perdida - na konci už jsem v nohách cítila opravdu každý metr a za každou zatáčkou vyhlížela zastávku autobusu. Na nějaké obdivování přírody už nebylo ani pomyšlení (Pája dokonce přestal fotit :) ). No - a odnesly to moje kolena. Ještě dva měsíce po návratu ze Španělska jsem neudělala dřep a dokonce jsem polykala jakési želatinové pilule.

Ohlédnutí za Monte Perdidem...a cesta zpět údolím v době, kdy jsme ho ještě dokázali vnímat

Odhad jednotlivých úseků: chata Góriz - Monte Perdido (cca 3-4 h), sestup chata Góriz - údolí (cca 2 h), k zastávce Pradera de Ordesa (cca 2,5 h velmi rychlou chůzí).

Vstup do kempu v Torle...skály Valle de Ordesa...poslední část úseku pod vrcholem Monte Perdida

Kouřící hřeben nad chatou Góriz...cesta na Monte Perdido...ovečky, které nám na cestě zpět na dlouhou chvíli zablokovaly chodník :)

Monte Perdido...fotografie na rozloučenou...

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková