Pyreneje - Parque Nacional de Aigüestortes i Estany De Sant Maurici II.

Takhle bylo jasno :) V levém dolním rohu se krčí náš stan, ve kterém bylo snad pod nulou. Na fotce dole už jsme vysmátí, protože je nám konečně teplo..



Podle mapy je další refugi v řadě Refugi Ventosa i Calvell (2220 m.n.m.), ke kterému to má být pouhou hodinu cesty. Jenže...cestou jsme potkali stádo volně pasoucích se koní, které je nutno vyfotit, taky jsme se museli zastavit na snídani u jednoho nádherného plesa, pohrát si s kdejakou žabkou nebo hejnem ryb, no prostě...k chatě jsme dorazili až o půl jedné.


Pája fotí hříbátko s neuvěřitelně hloupoučkým výrazem - asi za svůj životeček zatím moc takových podivných tvorů s hrbem na zádech a cvakající černou věcí nevidělo :)

Co mají společného refugi v Aiguestortes? Jednoznačně to, že stojí na těch nejkrásnějších místech s nejkrásnějšími výhledy do okolí, téměř vždy u nějakého toho estany. Stejně tak Refugi Ventosa i Calvell stojí několik desítek metrů nad obrovským jezerem, kolem věnec vysokých hor se zbytky sněhu..paráda...


Refugi Ventosa i Calvell a pleso pod ním

Po chvíli siesty (španělsky siesta znamená odpočinek, ale to je snad výraz známý i u nás :) ) jsme vyrazili k další refugi. Cedule kousek za chatou hlásala, že je to 5,5 hodin cesty, a to, jak jsme předpokládali, bychom mohli zvládnout. No, ne vždy je dobré věřit podobným cedulím - nakonec se to ukázalo jako náš největší pyrenejský omyl! Asi nás mělo varovat, že terén začal být o něco obtížnější, leč nevarovalo. Ani na slova mladého Izraelce, kterého jsme potkali v první chatě a který nás upozorňoval, že cesta v těchto místech "is not good", jsme si nevzpomněli. A nakonec i fakt, že trasa vede přes sedlo ve výšce 2745m, jsme nějak podcenili a pak už jsme se jen nestačili divit.

Po první hodině chůze pěšinka, už tak dost špatná, prostě skončila a zbytek cesty jsme jak kamzíci skákali přes obrovské kusy skal. Problém se ukázal taky se značením - jedinými značkami v téhle krajině jsou totiž tzv. mužici, tedy malé kupky kamení, které stavějí samotní turisté pro ostatní turisty - no a hledejte malou kupu malých šutrů ve velké kupě velkých šutrů! Nakonec jsme se dostali do místa, kde jsem se úplně zasekli. Mužici nikde, kolem dokola štíty hor, jen na jednom místě cosi, co připomínalo vylomený zub. Zdálo se, že to je ono sedlo, ale bylo tak vysoko a cesta k němu tak nepřístupná, že se nám to nechtělo věřit! Pája šel dokonce na průzkum, zda někde "za rohem" není skrytá jiná cesta, ale vrátil se s tím, že není... Tak tedy...nečekala jsem, že cesta až nahoru bude vydlážděná zlatem, ale toto byl masakr, zvlášť s našimi krosnami.


Přes tyhle kupy skal vedla naše trasa. Ach sladká nevědomost! Jak bych se asi cítila, kdybych to dopředu věděla...? Mimochodem - na fotce s Pájou můžete vidět v levém horním rohu "mužika" - to abyste viděli, že nekecám, když píšu, jak obtížně se tyhle "značky" v terénu hledají... A dole zmiňované sedlo, které jsem si pojmenovala na "vylomený zub". Ani ve snu by mě nenapadlo, že polezu přes něco takového.


Ovšem! Výhled ze sedla byl stejně nečekaný jako sedlo samo. Přiznám se, nejsem si jistá, jestli bych tu cestu absolvovala znovu, kdybych dopředu věděla, co mě čeká, ale rozhodně jsem ráda, že jsem tam vylezla a že jsem ten výhled viděla. Fotky jsou v tomto případě jen slabý odvar. To se musí zažít...ten začínající strach pod sedlem z toho, zda nebloudíme. Obtížné šplhání do sedla po ujíždějícím suťovisku, kdy jsem se nutila do každého kroku, kterým jsem se o deset centimetrů přiblížila k sedlu. Vyčerpání a úleva, že už jsme nahoře a můžu si chvíli odpočinout. Překvapení nad tím, jaký pohled se nám otevřel na druhé straně. A dlouhé minuty, kdy jsem jen tak seděla a němě žasla nad tou nádherou před sebou. Aby byl ale výčet všech těch intenzivních emocí kompletní, pak musím připsat, že - ač je to zvláštní - euforii postupně vystřídal smutek tak hluboký, že jsem dokonce nezastavila několik slz. Najednou jsem se totiž začala mezi těmi vysokými horami cítit osamělá... Těžko pochopit proč. Těžko to teď zpětně chápu i já sama. Asi to zrovna vyplynulo z té situace, co já vím...


On the other side...

Cesta dolů bývá často stejně obtížná, ne-li obtížnější, než nahoru. Tady se nám to opět potvrdilo - sotva jsme sestoupali k plesu a začali cítit naléhavý tlak v kolenou, už byl pod námi další strmý sráz. Kdesi v dálce se klikatil potůček a u něj byl plácek akorát na stan - hm, takže místo na spaní máme, jen se k němu ještě nějak dostat. Nohy už odmítají poslouchat, ale kodrcáme statečně dále. Najednou Pája ukazuje rukou - kamzíci! Celé stádo nás zvětřilo a prchá do skal. Tak se ukažte, frajeři, jak umíte skákat po skalách - myslím si v duchu - a oni se skutečně ukázali. Během minuty doskákali do výšky, kterou my člověci slízáme už půl hodiny. To se tak někdo má!



Ovšem za sestup jsme byli bohatě odměněni, to zas jo. Místo na spaní bylo velice luxusní - palouček porostlý měkkou trávou a hned vedle horský potůček vytvářející malou lagunku vyplněnou jemným štěrkem a hlubokou max 20 cm, takže se v ní dalo pohodlně brouzdat (až na teplotu vody samozřejmě). Kolem pár stromečků, na obzoru hory červené v zapadajícím se slunci, no a několikametrový vodopád, to už je standard... (Pája mě hryzne, ale ocenila jsem hlavně ten bublající potůček, protože mě díky němu v noci nerušilo Pájovo pochrupkávání :) ).


Ráno z nocležiště odcházíme jen neochotně, protože u naší lagunky je prostě parádně. Pája se překonává a dokonce si na pár vteřin lehá do studené vody, dokumentační fotky sem ale dát nemůžu, to by mi už skutečně neodpustil :). Vypadá to, že nejhorší trasu jsme si odchodili včera, protože dnes se nám šlape skoro samo. Od další chaty Refugi d'Estany Long sice opět prudce stoupáme, kupodivu se nám ale jde výborně a cesta rychle utíká.


U jednoho plesa potkáváme další stádo kraviček, které jsou tady v Pyrenejích nádherné. Telátka se na nás chodí zvědavě koukat, už vím, co znamená "koukat jak tele", to vpravo takhle stálo a koukalo snad dobrých deset minut :)

Zase je v trase přechod sedla, tentokrát ve výšce "jen" 2570m. Zapotili jsme se sice pěkně, ale oproti včerejšku pohoda. Výhled na druhé straně opět úžasný, lituju, že musíme dolů a zas o kus dál. Jinak aby přece jen nebyl dnešní den tak jednoduchý - nemůžeme najít místo na spaní! Nakonec jsme neplánovaně došli až k Refugi de Colomina (2395 m.n.m.), i tak jsme ale spali na plácku, ze kterého jsem nejdříve musela odkopat alespoň ty největší šutry, zatímco Pája s vítězoslavným úsměvem napichoval na trekové hůlky kravince a odhazoval je v dáli :) I malé úspěchy se počítají :)))))



Jsme na horách teprve pátý den, ale zdá se nám to jako věčnost. Jako obvykle si pleteme dny i data, v podstatě se snažíme dny dopočítat podle uvařených polívek, to je jediný relevantní údaj :). Po včerejší dlouhé cestě se mi pletou nohy už zrána a je vedro, tudíž představa dalšího sedla ve výšce 2700m je vyloženě nelákavá. Nicméně nějak jsme to vysupěli a před námi je už jen poslední úsek - několikahodinový sestup zpět do Espotu. I když sotva klopýtám, je mi to líto...kdypak já se sem vrátím....?



Cestou zastavujeme v Refugi Josep M. Blanc (2350 m.n.m.). Sotva do sebe Pája hodí bocadillo (veka+tomatová pomazánka+jamón = mňam), začíná pršet, poprvé za celou dobu, co jsme na horách, zato pořádně. Chata se pomalu (no, spíš rychle) zaplňuje totálně promočenými lidmi a my myslíme na ostatní horaly, kteří jsou teď ještě někde v horách (a zároveň se radujeme, že zrovna my jsme pod střechou :) ).

Začínáme uvažovat, jak se vlastně dostaneme v tomhle lijáku do Espotu, kam to má být ještě 3h chůze, a probíráme i jízdu land roverem, který tady slouží jako taxi (20 euro/osoba). Máme ale smůlu - nejsme sami, kdo se chce dolů dostat v suchu, land rover už je plný. Nebo spíše štěstí, protože po půl hodině déšť ustává a zase paří slunce. Popadneme tedy bágly a rychle valíme, než si to počasí zase rozmyslí. Cestou dvojhlasně (oba falešně) zpíváme "naši oblíbenou" Byl jeden pán, ten kozla měl.....a bavíme se na účet řidičů land roverů, kteří jedou nahoru pro další promoklé turisty. Je neuvěřitelné, po jaké "cestě" land rovery jezdí - jejich řidiči musí mít nervy ze železa! Serpentiny mají poměrně prudký sklon, takže auta se šinou rychlostí, že bychom jim pěšky v pohodě stačili, hlavně ale je cesta plná obrovských kamenů nebo naopak výmolů, že pás nepás, řidič za volantem poskakuje jak na péru a občas dokonce zmizí za palubní deskou :) Asi to musí být dobrý adrenalin, pro řidiče i pro cestující, v něčem takovém jezdit.


Uprostřed typická "cesta" pro land rovery, hned vedle už v onom vozítku drandí turisté do Espotu, vpravo pak jediná věc, která v Espotu stojí za fotku, jinak je to strašná díra.

Nabrali jsme rychlé tempo (ostatně cesta jde buď dolů nebo po rovině), bohužel jsme si ale zvolili špatnou trasu, a místo, abychom šli po GR11 přímo do Espotu, jdeme po dlouhých serpentinách určených asi pro zmíněné land rovery. V mapě je těch serpentin zakresleno 5, ve skutečnosti jich bylo 26. 26!!!!!!!!! Už jsem se potom tak nudila, že jsem je počítala... Pája na konci skoro omdlíval, což jsem poznala, že přestal vtipkovat a dokonce i mluvit, takže jsem začala v duchu vymýšlet povzbudivá slova na téma jamón, apod. Konečně Espot a kemp - sotva shodíme krosny, začíná pršet. Jaká to najednou motivace pro rychlé postavení stanu! Myslím, že jsme trhli rychlostní rekord...



Jak jsme do Espotu přijeli (stopem), tak zase odjíždíme. Z Espotu totiž jezdí asi jeden bus denně (a to není moc :) ), takže nic jiného než stop nám nezbývá. Ale jaký stop! Zastavuje nám prťavé autíčko, z něhož vystupuje Alícia... Alícia - učitelka tělocviku. Strašně užvaněná a zvědavá Alícia. Alícia malá, ale šikovná. Hlavně je ale Alícia uragán!! Do svého pidi-autíčka, které už má beztak plné, se snaží komicky nacpat naše objemné krosny, přičemž chaoticky a za ustavičného žvatlání (moc jí nerozumíme) přeskupuje v autě své vlastní věci, takže místa je tam ještě méně :) Vůbec to nechápu, ale nějak tam ty krosny prostě narvala... Během jízdy z nás vytáhla kdejakou podrobnost a to i přesto, že co se týče španělštiny, neumíme ani základní tvary slovesa "být" v minulém čase (to nás za jízdy doučila). V městečku Tremp se s námi musela rozloučit, protože dále už pokračovala jiným směrem, sotva ale vystoupila z auta, oslovila chlápka, který náhodou zastavil hned vedle nás, a přinutila ho, aby nám ukázal cestu, kde se dá stopovat dále. Ani poté ale neměla pocit, že už pro nás udělala dost a rozhodla se za nás sama stopovat. To udělala tak, že s napřaženou rukou skočila do cesty prvnímu autu, které tudy projíždělo, aniž jí vadilo, že to byl dvoumístný Mercedes kabriolet s vyděšenými postaršími Němci. Měli štěstí, že jí nerozuměli, jinak věřím, že by nás k nim Alícia natlačila :) Zdržením kabrioletu ale muselo přibrzdit i další auto, velký Jeep, ve kterém seděli dva Španělé jedoucí někam do podhůří lovit, a ti už měli smůlu, protože Alícii rozuměli. Než jsme se stačili my i oni vzpamatovat, Alícia nám domluvila odvoz, naložila krosny a mezitím stačila prozradit, odkud pocházíme, jak se jmenujeme a co studujeme. Ubozí Španělé neměli vůbec šanci protestovat....:) Bohužel jsme se v té rychlosti ani nestihli pořádně rozloučit, takže Alícii aspoň posíláme obrovský virtuální dík! Za odvoz, za domluvení dalšího odvozu, za milou společnost, za lekci španělské konverzace a hlavně za to, že jsme si Španělsko a Španěly díky ní zamilovali zas o pořádný kus více!!!

Galerie fotek:







Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková