Provence

…tak především jsme se tam s Tomem vypravili v poněkud netradiční době, v druhé polovině října, kdy u nás v Brně už začalo opadávat listí a obchoďáky naskládaly do regálů první vánoční ozdoby. V Provence nás počasí ze začátku moc nenadchlo (zima, mlha, častý déšť), protože jsme se pohybovali na severu v Alpách, ale jak jsme se přibližovali k jihu, slunce a tepla přibývalo a poslední den jsme se ještě těsně přes odjezdem koupali v moři (ach...). Jet do Provence až na podzim se nakonec ukázalo jako skvělý nápad, všem vřele doporučuji, a jindy než mimo sezónu už asi ani nikam cestovat nebudu, protože ta absence lidí na nejzajímavějších místech je prostě k nezaplacení.

Z České republiky se dá do Provence pohodlně doletět letadlem (do Nice), my jsme kvůli větší mobilitě zvolili dopravu osobním autem, což byl pro Toma dost záhul, protože já neřídím, ale zvládl to chlapík výborně, a to včetně nepředvídatelného doplnění oleje, u kterého jsem statečně asistovala, držíc v jedné ruce manuál k Oktávce a v druhé čokoládové sušenky na uklidnění (nejsme s Tomem v technických záležitostech moc zdatní).

Je několik možností, jak se do Provence autem dostat, my jsme po cestě tam projeli nejprve Německo, pak Švýcarsko (kde jsme u Luzernu první noc přespali na odpočívadle) a nakonec kus Itálie. Celkem asi 15 hodin jízdy čistého času. Pokud zvažujete finanční rozdíl mezi dopravou letadlem a dopravou autem, tak k tomu autu ještě musím podotknout, že dálnice v Německu jsou bezplatné, kvůli Švýcarsku jsme si předem na Aukru pořídili dálniční známku, v Itálii jsou dálnice placené (a dost drahé, parchanti jedni, kdyby ta kvalita aspoň odpovídala ceně) a stejně tak jsou dálnice placené i ve Francii, ale tam jsme platili docela ochotně, protože dálnice jsou ve skvělém stavu, každých pár kilometrů je pěkné odpočívadlo, většina s občerstvením, s hřištěm pro děti nebo alespoň s vyhlídkou. Bohužel, v tomto směru jsou české dálnice jak z pravěku :(

Luzern byl docela příjemnou zastávkou na jinak dlouhé cestě a to i přes chladné počasí s četnými sprškami, které nás pronásledovaly ještě dalších několik dní. Doporučuji projít se přes dřevěný most Chapel Bridge a na druhé straně řeky pak prozkoumat staré opevnění s několika věžemi a hezkými výhledy.

Pozdě odpoledne jsme konečně dorazili do Provensálských Alp. Tedy…počasí nám přálo, to nemohu říct :( Střídavě hodně nebo málo pršelo, přes hustou mlhu jsme nerozeznali ani obrysy velehor, které se kolem nás podle mapy tyčily, teplota vzduchu někde kolem 12°C. Já v kufru několikero letních šatiček, zatímco bych uvítala spíše rukavice...dost jsem pochybovala o své příčetnosti během balení na cestu.

Kromě počasí nás ovšem trápila i otázka, kde vlastně budeme spát? Vyjeli jsme do Provence vybaveni stanem a spacáky, jen jsme tak trochu nepočítali s tím, že většina kempů už bude zavřená. Jasně že jsme neočekávali, že v polovině října bude v Alpách nával, ale že budeme otevřené kempy hledat usilovněji než Sherlock Holmes vraha, to nás trochu zaskočilo.

Ale vždycky jsme našli, což je důležité. První otevřený kemp byl v malém městečku Demonte, nedaleko hranic s Itálií (oblast Alpes Maritimes). Majitelka kempu na nás jen nevěřícně zírala, když jsme jí vyložili, co po ní chceme, dokonce nám dala slevu, a dodnes si nejsem jistá, zda měla kemp opravdu otevřený, nebo zda se nad námi prostě jen slitovala :) Se stále tím stejným nevěřícným úsměvem nám pak rozmáchlým gestem ukázala, ať si v kempu vybereme sami, kde chceme postavit stan, nikdo jiný kromě nás tam nebyl. Mimochodem, nevěřícně jsme pak zírali i my, když jsme se kolem sedmé večer vrátili do městečka s úmyslem dát si někde první francouzskou kávu a něco dobrého k tomu – hlavní ulice byla liduprázdná a vše, co se dalo zavřít, už zavřeno… Co ti lidé tady večer dělají? Podívali se na večerníček a šli spát? Před šestou hodinou ještě před každou kavárnou postával hlouček brebentících Frantíků, a teď jako když do vrabců střelí…

V noci se už tak mizerné počasí ještě zhoršilo, vydatně pršelo a bouřilo. Ráno balíme v dešti stan a je nám jasné, že z plánovaných túr po provensálských Alpách nic nebude. Nevadí, příště. Směřujeme tedy k jihu, tam snad bude počasí rozumnější. Zatím to tak ale nevypadá. Projíždíme údolím Gorges de Saorge, které je zcela jistě velmi krásné, úzké klikaté silničky, po obou stranách vysoké skalnaté stěny, a ocenili bychom jeho krásu ještě více, kdybychom přes silné proudy deště, které stěrače chvílemi nestíhaly stírat, něco viděli. Moc nám na klidu nepřidají ani malé vodopádky, které se spontánně tvoří po obou stranách kaňonu, uvolněné šutry na cestě a nakonec kroupy, které nás na chvíli donutily i zastavit.

V pauze mezi deštěm zastavujeme v městečku Sospel, kde konečně poprvé nasáváme typickou provensálskou atmosféru. Kamenné domečky s křivými zdmi, úzké tmavé uličky, zahradní stolečky a židličky na ulici, oprýskané květináče s kytičkami na nejméně pravděpodobných místech a pekárny plné voňavých dobrot. To je stručný popis každého provensálského městečka, které jsme navštívili, a musím přiznat, že mi časem začaly dost splývat. Což ovšem neznamená, že bych se jich nabažila, naopak :)

Dalším hezkým městečkem je Castillon, už jen pár kilometrů od Azurového pobřeží. Ostré serpentiny nevhodné pro slabší povahy, kamenné domečky nakupené kolem několika úzkých uliček a kolem malá políčka nebo jen pustina, takový Carcassone v životní velikosti :) A uvnitř miniaturní náměstíčka, miniaturní domečky, miniaturní všechno :) Když jsem narazila na krejčovský salón s útulným domáckým show roomem a typickým provensálským posezením hned před ním, moje nadšení a závist nebraly konce. Navíc jsem kolem okouněla tak dlouho, až nám jeden ze sousedů zazvonil na majitele, polského návrháře, který zde tvoří hlavně modely na červený koberec do Cannes. Když jsem mu česko-anglicko-polsky vysvětlila, že se taky zabývám navrhováním a šitím kostýmů, změkl i on, a ochotně nás provedl svým neskutečným ateliérem, kde jsem nevěděla, zda dřív žasnout nad inspirativním prostorem, který má k dispozici, nebo prehistorickými šicími stroji, které očividně sbírá a dokonce i používá, nebo nad tvůrčím bordelem mezi tím vším. Na jedné muzejní mašince nám pak hrdě předvedl i obšívání knoflíkových dírek, a když jsem viděla jeho nepředstírané nadšení z funkčního stařičkého stroje, bylo mi jasné, že ten pán je v tom svém muzeu prostě šťastný :)

A pak najednou kulturní šok v podobě přejezdu Monaka. Z prázdných horských silniček přímo do kolony luxusních aut, mezi hotely, kasina a drahé restaurace. Ujet z toho není kam, prostě to musíme projet. Což ani s navigací není úplně lehké, Tom má oči na všechny strany, já taky, a přesto se nám podařilo špatně odbočit přímo do úzké jednosměrky. Samozřejmě s autem v protisměru. Tom couvá několik desítek metrů, na jedné straně zadky nablýskaných aut, na druhé straně vyskládané drahé motorky, to vše před zraky hostů v nóbl kavárně nechápavě hledících na naši oktávku, která ten den projela deštěm a kroupami v kaňonu Saorge a podle toho vypadala...

Odměnou nám pak byla návštěva dalšího středověkého městečka Éze, které pro mě osobně bylo jedním z nejhezčích míst vůbec. Mohla bych se hodiny proplétat uličkami, náměstíčky, schodišťátky, kavárničkami, maličkými obchůdky a galeriemi… Je zde možné navštívit také originální botanickou zahradu plnou kaktusů, ale této možnosti jsem se vzdala. V širším centru pak určitě stojí za návštěvu továrna na výrobu parfémů. V Provence jsou takové továrny celkem tři, do všech je vstup zdarma a je rozhodně na co koukat a k čemu čichat. Dámám rozhodně doporučuji. Dozvěděla jsem se například, že na celém světě je jen 50 lidí, kteří skutečně vymýšlejí parfémy. Musí umět poznat nejen několik set jednotlivých vůní, ale i jejich směsi, takže je pro ně tabu alkohol, cigarety a další neřesti, které by ohrozily jejich čichové buňky. My s Tomem jsme mimochodem v jednoduché poznávačce nerozeznali ani tak základní vůně jako je růže nebo jablko :) Ještě je důležité podotknout, že celá prohlídka je skutečně zdarma a paní průvodkyně vám bude nejen zasvěceně a poutavě vyprávět o výrobě parfémů, ale také vás na konci prohlídky plynule nasměruje do prodejny, kde se rázem promění v perfektně vyškolenou prodavačku, které je opravdu jen velmi těžké odolat :) Ale aby to nevypadalo, že z vás v parfumérce jen tahají peníze, musím na jejich obranu říct, že jejich produkty jsou opravdu kvalitní a krásné, a pokud někomu (nebo sobě) chcete dovézt z Provence něco typického, tak dárek z jedné z těchto tří parfumérek je určitě skvělá volba.

Závěr dne je pro nás už klasický…nemáme zajištěný nocleh a hledáme zoufale nějaký otevřený kemp. Nakonec se nám poštěstí ve Vence, v kempu La Bergérie. Je to poslední týden, kdy mají otevřeno, a v celém rozlehlém kempu, kde je kapacita kolem 500 kempovacích míst a v létě se zde i přesto špatně shání flek, je nás prý tak 5 aut. Kdyby sprchy a toalety nebyly na jednom místě, asi bychom se s ostatními kempujícími ani nesetkali. Na druhou stranu, malý počet kempařů nás vzájemně sbližuje, a tak se při vaření večeře před umývárkou dávám do řeči s čilým dědou, ze kterého se vyklube holandský profesor Baldwyn v důchodě. Úvodní povrchní konverzace typu „Vy si tady před umývárkou vaříte večeři?“, „…a proč ne?“, „No jo vlastně, proč ne…“ pokračuje příjemným potlachem, výměnou telefonních čísel a mailových adres a ujištěním, že určitě zůstaneme v kontaktu.

Následující ráno nás vítá stejným scénářem jako předchozí dny – prší a všude se válí mlhy, ze kterých jen nejasně vykukují špičky hor, takže se válíme ve stanu taky a nijak se ven neženeme. Na túry po přírodě to stále není, takže volíme opět kulturní variantu a jedeme se toulat po městečkách…

…což není vůbec špatná varianta. Nám do cesty padlo městečko Saint Paul de Vence, opět plné uliček, ostrých serpentinek, obchůdků s roztomilými šuplíčky, fotogenických zákoutí a inspirativních galerií, ve kterých, kdybych na to měla, bych si rozhodně pár obrazů vybrala. Protože na to peníze nemám, alespoň si pár zajímavých obrazů fotím a slibuju si, že se rozhodně naučím malovat a taky si doma něco vytvořím. 

Další zastávka je v městečku Tourettes sur Loup, kde padl další z mých předsudků ohledně Provence. Dosud jsem totiž měla Provence spojenou výhradně s levandulí, předpokládám jako spousta dalších lidí. Tourettes je ovšem městečko proslavené – fialkami! Pěstuje se zde na terasovitých políčkách, kvete od října do března a sbírá se ručně. Co všechno se z květů fialek dá vyrobit, jsem do té doby ani netušila…klasika jako parfémy, mýdla, ale taky sirupy, bonbony, dezerty a dokonce i zmrzlina. Na fialky proto narazíte všude – v obchůdcích, na pohlednicích, na dodávce, nálepky na zemi…jen živou kytičku jsem nikde neviděla, když nad tím tak zpětně přemýšlím…:)

A na Tourettes mám ještě jednu vzpomínku, tentokrát gastronomickou. Na oběd jsme si záměrně vybrali malinkou hospůdku tak trochu bokem, do které se vešlo cca 10 lidí i s číšníkem, plus dva lidi na maličkatý balkonek, který jsme okamžitě zabrali my s Tomem. Exkluzivní výhled! Dost mě pobavilo, že po dotazu na nápojový lístek nám číšník přinesl ceduli, která byla původně opřena venku, a postavil nám ji na stůl :) Pak jsme žádali ještě jídelní lístek, dostali jsme další ceduli, ta už se na stůl nevešla, tak ji číšník opřel vedle stolu o stěnu :) Vůbec jsme s Tomem netušili, co si objednáváme, Tom mluví francouzsky jen málo a já vůbec, ale chutnalo to výborně :)

A poslední navštívené městečko bylo Gourdon, které jsem si sama pro sebe nazvala „Orlí hnízdo“. Typické středověké provensálské městečko – kopeček s takovými serpentinami, že se nám z nich málem udělal uzel i na navigaci, nahoře neuspořádaný shluk kamenných domečků a výhled široko daleko, že bych podle toho mohla mapu kreslit. A samozřejmě – nezbytné obchůdky s levandulovými pytlíky, s levandulovými zástěrkami, polštářky, mýdly, parfémy a prostě vším, co je jen trochu fialové a připomíná levanduli. Nebo fialky.

Konečně pěkné počasí! Vykoukneme ráno ze stanu a tam modrá obloha – už jsme skoro ani nedoufali! Snídani vařím na pařezu, Tom zatím klábosí s Baldwynem, který právě přišel z umývárek, v ruce igelitku s ručníkem a odbornou knihou, která vysvětluje rozdíly i spojitosti mezi románskými jazyky. Normálka, ne? Vy si nic podobného do umývárky v kempu nenosíte? :)

Opouštíme kemp a přes městečko Gréoliéres se přesouváme ke kaňonu Verdon. Sama cesta tam je příjemným zážitkem, krajina jak malovaná, sem tam skály po stranách silnice, krásné lesy, jedu celou dobu s očima střídavě přilepenýma na okno a na hledáček foťáku. Těsně před městečkem Castellane se napojujeme na Route Napoléon a kdybychom se do této oblasti ještě někdy vrátili, určitě bych tuto Route chtěla projet celou až do Grasse. Obzvlášť na kole to musí být skvělý zážitek, mimo sezónu ovšem, kdy cesta není přeplněná auty směřujícími ke kaňonu.

V Castellane směřujeme nejprve do informační kanceláře, kde za přepážkou potkáváme mladou Slovenku. Slečna je očividně ráda, že si může pokecat konečně taky ve své mateřštině, vybaví nás tunou map, v místní pekárně ještě nabereme výborné plněné bagety a koláče a jsme připraveni na přírodní krásy. Kaňon Verdon všem vřele doporučuji navštívit, je prostě překrásný! Potřebujete ovšem auto, protože pokud jej chcete objet celý až k jezeru Lac de Sainte-Croix, je to pěkných pár desítek kilometrů. K dispozici jsou také taxíky (samozřejmě za náležitý obnos). Na severní straně kaňonu určitě navštivte vyhlídkový okruh nazvaný Route des Crétes, který Tom okamžitě přejmenoval na „Cestu kreténů“ s vysvětlením, že jen kretén by tu cestu jel dvakrát. Příroda je zde krásná a dechberoucí vyhlídky každý kilometr, stačí jen zastavit na odpočívadle, přejít silnici a kochat se. Ovšem pro lidi mající závratě z výšek to asi není, silnička je úzká, jedna ostrá zatáčka za druhou. Většina trasy je proto jednosměrná, na mnoha částech chybí svodidla, a že by jich tam bylo třeba! Na jedné straně skála nahoru, na druhé několik set metrů skála dolů. Člověk si tam rychle vybaví, co se na střední učil o gravitaci :) Opět si jen gratulujeme, že jsme se do Provence vydali mimo sezónu. Slovenka v infocentru nám potvrdila, že v létě byl v kaňonu přetlak turistů, a provoz na těchto úzkých klikatých silničkách nad propastí a boj o místa na vyhlídkách si raději nechci ani představovat. My jsme na skoro každé vyhlídce byli sami, auta i lidi jsme potkávali jen výjimečně, byla to paráda!

Kromě skal a řeky Verdon klikatící se někde hluboko pod námi je dobré se občas mrknout i nahoru na oblohu. V kaňonu žije obrovské množství ptáků a dravců, které jsem dosud spatřila jen po jednotlivých kusech v zoo – orlosupi, supi, orli, jestřábi…v infocentru jsme dokonce dostali brožurku, podle které můžeme identifikovat, co za ptáka nám zrovna plachtí nad hlavami, žasnu nad hejnem cca třiceti supů bělohlavých!!!

V kaňonu je možnost také pěších výletů a podle další mapky, kterou jsme dostali od sympatické Slovenky, je zde celkem 5 značených tras, ta nejdelší má cca 14 km. Bohužel na pěší výlety jsme si čas nevyhradili, i když by to určitě stálo za to, ale alespoň jsme se po jedné kratší trase sešplhali až dolů k řece Verdon, abychom neměli pocit, že si celý den jen vozíme zadek v autě po vyhlídkách. Taky můžete jezdit na raftu, skákat bungee, půjčit si šlapadlo nebo loďku a milión dalších věcí…

Pomalu se blíží večer a my se začínáme porozhlížet po kempech. Což o to, je jich tu dost, ale samozřejmě všechny zavřené. Nocleh nám oddaluje i fakt, že jezero je při západu slunce úchvatné, zastavujeme na další vyhlídce, pak u mostu Pont de Galetas, na břehu jezera, fotíme, kocháme se a nějak nejsme s to se naložit do auta a definitivně se s kaňonem rozloučit. Výsledkem je, že do Castellane, kde je prý jeden kemp otevřený, se vracíme až se stmíváním a poté už za úplné tmy. Vzdušnou čarou to není tak daleko, ale klikaté silnice vybudované na skále nedovolují jet větší rychlostí jak 50 km/hod. Co to ráno Tom říkal o té Cestě kreténů? :)

Po asi půlhodinovém hledání konečně nacházíme otevřený kemp v Castellane, ta radost! Je nás tam opět pár lidiček, takže se u večeře seznamujeme s přátelským německým párem, který se rozplývá nad českou přírodou, českým pivem a českými cenami :)

Ráno nás překvapila lezavá mlha a zima, na teploměru opět jen slabých 12°C. Naštěstí se mlha brzy zvedla a mohli jsme si vychutnat krásný hřejivý podzim. Tentokrát jsme se nevydali do žádné „atraktivní“ lokality, ale vyšplhali jsme na vysokou skálu nad městečkem, ke kapličce Chapelle Notre-Dame du Roc. A dobře jsme udělali, krajina je zde kouzelná, výhledy jak z pohlednic, nikde ani živáčka.

Odpoledne přejíždíme přes pár ospalých městeček (Callas, Fayence) zpět k moři do města Fréjus a St-Raphael. Přestože je v této oblasti několik desítek kempů a počasí je u moře stále slunečné a velmi teplé, máme opět problém s nalezením otevřeného kempu. Nakonec je ale naše úsilí odměněno – nacházíme kemp přímo u moře, u krásné písčité minipláže, kde není ani jedna chaluha, ani jedna mušle, jen průzračně čistá voda. Tom neodolá a hned se sápe do vody, na mě je trochu chladno, takže se spokojím s brouzdáním u břehu.


Pobyt v Provence se nám krátí, máme poslední celý den na výlety a hodláme jej využít do poslední minuty. Ráno si užíváme snídani na břehu moře, pozorujeme rybáře a vyhříváme se na slunci. Dopoledne trávíme prohlídkou města Fréjus, které má krásné historické centrum. Zajímavostí je zde například římský amfiteátr, který byl v minulosti skoro zničen, mimo jiné proto, že kameny z něj se využívaly na stavbu křesťanských kostelů. Později byl na římských zbytcích částečně dostaven, z betonu sice, ale aspoň to není jen zapomenutá ruina a slouží opět kulturním účelům.

Velmi hezká je zdejší katedrála s přilehlým klášterem. Pokud se aspoň trochu zajímáte o historii, nebudete litovat peněz za vstupenku. Klášterní dvorek se studnou je poetické místo a penězi nevyčíslitelný je i dřevěný strop se zachovalým bestiářem. Takové nahlédnutí do středověké mysli, čeho se lidé báli, jak vnímali svět…prostě to, co jsem se ve školní lavici nikdy od nikoho nedozvěděla (a co mě nejvíc zajímalo). Nesmíme vynechat kávu s dortíkem na náměstíčku před katedrálou a také nezbytné prolézání úzkých uliček. Fréjus oplývá galeriemi, dostali jsme dokonce mapku, pomocí které můžeme vyhledat a navštívit všechny zdejší umělce od sochařů, malířů, šperkařů, restaurátorů apod. Já jsem i bez mapky natrefila na obchůdek s drobnostmi ze dřeva, textilu a plechu v provensálském stylu, kde jsem v transu strávila asi půl hodiny a nakoupila tam všechny potřebné dárky :)

Fréjus byl v minulosti významným přístavem, takže jsme samozřejmě nakoukli i do přístavu, ale poměrně rychle jsme z něj zase utekli. Po starých časech zde už není ani památka, kolem kotví moderní jachty, které sice suprově vypadají na fotce, ale jinak tu není moc co dělat.

Odpoledne vyjíždíme za město do masivu Estérel. Asi proto, že masiv není podrobně popsán v žádném průvodci, nebo že to není dostatečně atraktivní lokalita v porovnání s písečnými plážemi Azurového pobřeží, jsme opět cestou potkali jen pár živých duší, což nechápu, ale každopádně jsem za to vděčná. Nádherná byla například už samotná cesta lesem k jezeru Lac de l’Avellana i samotná procházka kolem jezera. Úžasný byl i výstup na horu Mont Vinaigre po GR51, kde lesíky místem připomínaly Krakonošovu zahrádku, s tím rozdílem, že většina vegetace je pro mě naprosto neznámá a exotická (což mi nezabránilo některé plody ochutnávat :)

Poslední ráno v Provence. Opravdu nejsme ranní ptáčata, ale tentokrát jsme si přivstali, abychom viděli východ slunce nad mořem. Nabalili jsme si snídani a skoro vyběhli na skalnatý pahorek nad pláží. Nikde ani noha, kolem širé moře, červené skály, úžasný pocit. Tu krásu, když slunce konečně vyšlo a nakreslilo na moři červenou jiskřivou cestičku, můj foťák (a asi ani žádný jiný) zachytit nedokáže. Celá ta nádhera trvala jen pár okamžiků, pak se sluníčko schovalo za mrak a bylo po všem, jen ten dojem zůstal. Tak ty fotky ve PhotoShopu trochu přibarvím, myslela jsem si, ale kdeže, nepodařilo se, ať s tím dělám, co chci, nevypadá to tak jako ve skutečnosti, a koneckonců to je dobře :) Abych nezapomněla a té romantiky nebylo až příliš, celou dobu nás na vyhlídce žrali komáři. Byla jich tam tolik, že sedět nebo stát delší dobu na jednom místě nepřicházelo v úvahu. Holt daň za krásnou podívanou.

Po návratu na pláž ještě skáčeme do mořských vlnek, nedá se tomu odolat. Pláž je prázdná, lidi kolem deváté hodiny asi teprve vstávají, voda je úžasně čistá a poměrně teplá. Netušila jsem, že se v druhé polovině října budu někde koupat v moři :) Ani se nám od moře nechce, ale nedá se nic dělat, čeká nás dlouhá cesta domů, je potřeba se sbalit a jet. 

Tentokrát využíváme francouzské dálnice a cestou ještě odbočíme na krátkou prohlídku Avignonu. No, bylo to tak trochu z povinnosti – když už kolem jedeme – a musím říct, že moc dlouho jsme se nezdrželi. Papežský palác je sice impozantní stavba, ale je tu na nás nějak moc lidí, aut, vláček vozící důchodce kolem nejdůležitějších památek…zastávka to byla hezká, ale jsem ráda, že jsme většinu času v Provence strávili jinde.

Jak už jsem psala na začátku, francouzské dálnice musím jen pochválit. Jsou sice placené, a to ne málo, ale kvalitní a pohodlné. Odpočívadla jsou velmi častá, hezká a upravená, každé má dokonce své jméno! Poprvé tu vidím, že se na dálnicích počítá i s převozem dětí – spousta odpočívadel má oplocený dětský koutek nebo alespoň nějakou tu houpačku či prolézačku. Ach jaký bídný kontrast s českými tankodromy, kde odpočívadla představují jen krátké rozšíření asfaltu :(

Co se nám na cestování po Provence nejvíce vyplatilo:

- jet tam mimo sezónu. Jednoznačně. Není už tolik horko, ale stále dostatečně teplo i na to koupání v moři. Ceny za ubytování jsou nižší. A hlavně méně dalších turistů.

- neplánovat cestu jen podle knižních průvodců, kteří uvádějí jen největší „špeky“, protože právě ty „špeky“ jsou často místa, která nás osobně nijak zvlášť nezaujala. Nejvíce se nám líbila méně navštěvovaná městečka a hory. Je to ovšem otázka priorit každého člověka, co chce vidět nebo zažít, to je jasné. Milovník architektury má možnost v přírodě obdivovat maximálně tak kamenné „mužiky“ :)

- nenakupovat dárky v klasických obchodech se suvenýry, je to všechno na jedno brdo, samá mýdla, všechno fialové, to nechte Japoncům…lepší je mrknout v infocentru na ateliéry a odnést si něco, co skutečně ručně vytvořil člověk, který žije v Provence obklopen zdejší atmosférou.

Text a foto: Markéta Polášková