18. srpna: Pljevlja, Žabljak, Komarnica

Na záchodech se nejdříve pousměju nad nápisy "Muški" a "Ženski", ale pak mi úsměv zmrzne na rtech - záchod je díra do země, keramická sice, ale díra, nejblíže to má k zapuštěnému umyvadlu. Koukám na to jako blázen a pro jistotu se ptám, jestli je to opravdu záchod...naštěstí jsem se s tím tady setkala poprvé a naposled...

PLJEVLJA je naše první zastávka v Černé Hoře a je to městečko, kde se zastavil čas. Měli jsme tady pocit, jako bychom byli stále v ČR, ale tak před dvaceti-třiceti lety... Rozdrbané cesty, padající omítka, mešita v centru města, která prý má nejvyšší minaret na Balkáně, je ve stadiu opravy už několik let. Škoda, mohla by být krásná....

Zaujal mě netradiční hřbitůvek...
      

Přítomnost cizinců černohorcům signalizuje, že je čas začít prodávat zmrzlinu - udělá se to tak, že před mešitu se prostře kobereček (Pája si nejdříve myslel, že se jdou modlit :) ), na něj se postaví chladící stroj, přitáhne se kabel - a může se prodávat... Bohužel pro ně nikdo z nás koupí zmrzliny neriskoval, že se mu hned první den cestování udělá blbě...Mimochodem - podobně se "stavějí" i další pouliční obchody - na zem se postaví taška s cigaretami, k nim si sedne černohorec - a obchod je hotov.

Hrdinové nepracují...heslo, které vzniklo v Černé Hoře, ale očividně se aplikuje i v dalších zemích...

Historická událost - Černá Hora je pro nás první země, kde si můžeme dovolit sednout do kavárny a dát si třeba cappuccino. To tady stojí půl eura, tzn. nějakých 14 Kč...za to bychom v ostatních zemích, které jsme zatím navštívili, nedostali ani cukr. Nutno podotknout, že u moře jsou ceny podstatně vyšší.

Cestou k Durmitoru přejíždíme most přes Taru, který je velkou atrakcí (protože je opravdu impozantní a kaňon pod ním taktéž). Dostáváme 10 minut na pořízení fotek a pak zase pěkně zpátky do busu.

Následující fotky fotil Pája a není mi úplně jasné, jak to udělal...levitoval mimo most? :)

Pohled do nejhlubšího kaňonu v Evropě


ŽABLJAK - výchozí "brána" do Durmitoru. Průvodce Kuba toto městečko přirovnává ke Špindlerově Mlýnu, ve skutečnosti to má ale ke Špindlu dost daleko. Stojí tady pár ne zrovna nových hotelů, jeden supermarket a zbytek jsou rodinné domy ve více či méně odrbaném stavu. Mimochodem - černohorci jsou docela čuníci. Nestačili jsme se divit, když jsme viděli, že jsou schopni mít hned vedle domku skládku. A tento stav panuje po celé zemi - jdete třeba krásným kaňonem, procházíte kolem salaše, a za salaší - hromada bordelu (pardon za to slovo, ale jinak se to říct nedá). Exkluzivní je tak v Žabljaku pouze výhled na Durmitor.

A typické výjevy z Žabljaku:


Původně jsme měli první noc přečkat u jezera Vražje, ale sotva jsme vesele postavili stany, dorazil správce parku a jako že stanování e-ee. Takže stany opět balíme a ve volném čase lezeme na nedaleký kopec pro pár fotek. Když jsme se z kopce vraceli, podařilo se mi v prudkém kopci uklouznout na trávě a elegantně jsem s heknutím dosedla přímo doprostřed trsu borůvek. Jasný signál k večeři! :)


Autobus nás tedy veze ještě kousek dál k vesničce Komarnica. Cesty jsou zde stále užší a užší a protijedoucí náklaďáky tak nejsou vůbec vítané, zvlášť když nechtějí couvat. Vůbec nechápu, jak po těch serpentinách může náš autobus kličkovat. Čest našim řidičům!

U vesničky Komarnica už se s busem definitivně loučíme, bereme batohy na záda a pochodujeme pár kilometrů ke vhodnému místu na spaní.

První noc strávíme pod impozantní stěnou kaňonu řeky Komarnice

A tady odpočívá náš druhý vedoucí Martin po prvních třech kilometrech putování :)


Na závěr dne pak proběhlo "seznamovací kolečko". My jsme se sice v průběhu dosavadní cesty tak nějak už seznámili sami, ale jak řekl hlavní vedoucí Kuba: "Je to v programu, tak jdem na to." Každý o sobě prohodil pár slov, řekl, kde už cestoval, apod. Jak jsme zjistili, sešli se tu lidi, kteří už viděli hezký kousek světa, i lidi, kteří s přechody hor teprve začali. Pobavil nás např. chlapec (18 let!), který výčet svých procestovaných míst začal kopci v okolí své rodné vísky a skončil nejvyšší horou Afriky...a nebo proslov jiného chlapce, který s upřímností sobě vlastní prohlásil toto: "Co se týče hor, tak jsem úplný žabař a nýmand, tak mě tady nenechte umřít...když tak mě někde seberte..."

Text: Markéta Polášková, foto: Markéta Polášková, Pavel Prostřední