21. srpna: Planinica, Medjedje ždrijelo, Velika struga, katun Lokvice

Velké Škrčko jezero

Kolem jezer se vydáváme vzhůru k vrcholu Planinica. Na mapě to vypadá hrozně - jezera jsou ve výšce 1711 m, Planinica má 2330 m, a kdo umí počítat, nebo má po ruce kalkulačku, ten zjistí, že to je víc jak 600 m rozdíl. Vrstevnice jsou v mapě tak hustě vedle sebe, že mám pocit, jako by jich tam někdo schválně pár přikreslil. Během stoupání myslím na Kubova slova, který včera prohlásil, že je to nepříjemný kopec - rozhodně s ním nesouhlasím! Ten kopec není nepříjemný... je vleklý, únavný a celkově odporný! Jediným pozitivem jsou výhledy dolů na jezera. Páni zlatí, proč začínáme každý den takovou makačkou? Skoro 3 hodiny plynulého funění!


Počasí si s námi docela hraje - už během výstupu na Planinicu se zase zatáhlo a navíc začlo pršet. A jelikož fičí i docela silný vítr, kapky nám padají přímo do znechucených obličejů. Většina alpiňáků se během odpočinku choulí v pláštěnkách, jen jeden z nás aktivně pobíhá se stativem kolem a fotí. Hádejte, kdo? :)

Výhledy z vrcholu Planinice (2330 m)

A tohle je výhled na opačnou stranu, směrem k hoře Šupljika. Tu my ale hodláme obejít přes sedlo Velika Struga.

Úsek z Planinice k mezizastávce Medjedje Ždrijelo je vcelku pohodový, pominu-li ten nepříjemný vítr a déšť. Zato další úsek k sedlu Velika Struga, ten je převelice nepohodový. Déšť i vítr sice nakonec ustává, zato tady ale musíme překonat strmé suťové pole, což rozhodně není žádná sranda. Musíme dávat dvojnásob pozor na to, kam šlapeme, protože jinak by se mohlo lehce stát, že se skulíme dolů stejně jako kameny, které se pod námi občas uvolňují.

Vlevo a uprostřed: typická krajina v těchto končinách
Vpravo: Pája dobíjí energii čokoládovými vločkami

Před sedlem, na sedle a za sedlem....Zvětšete si fotografii vlevo - ty malé tečky za sebou jsme my. Pokaždé, když někdo uvolnil kámen, se celý had zastavil a sledoval, jak šutr nabírá rychlost a odráží se od ostatních kamenů. Představa, jak to tady vypadá, když se uvolní lavina, je dost fascinující. Uprostřed: přestávka v sedle, Durmitorka s námi.
Vpravo: cesta ze sedla je stejně nepříjemná, jako k němu. To se dalo čekat.

Před dvěma roky jsme si s Pájou během cestování po Anglii pořídili plyšové kotě, které se stalo naším maskotem a od té doby s námi všude jezdí. Nejdříve jsem ho schovávala, aby si o mě alpiňáci nemysleli, že jsem infantilní, ale pak jsem zjistila, že Kuba má taky maskota - plyšového soba :)
Fotka vpravo: Hlavní průvodce Kuba a černohorský rozcestník - doleva Bobotov Kuk, doprava Ledová jeskyně. Na Kuku už jsme byli, volíme jeskyni.

Kdo chce, může si po cestě k místu nocování "odskočit" do Ledové jeskyně. Odskočit znamená půl hodiny tam, půl hodiny zpátky, ale není to nic hrozného. Samotná jeskyně je cca 30m hluboká a vstup do ní je zasypán ztvrdlým sněhem. Nabízí se tak dvě možnosti, jak se dostat dovnitř - buď sednout si na sníh a po zadku prosvištět dolů, nebo klesnout na všechny čtyři a opatrně slézt po straně sněhového jazyka. Vybírám si tu druhou, méně elegantní možnost, ostatně na tu první si netroufá nikdo, alespoň tedy ne úmyslně.

Vzkaz pro případné rejpaly: Ten kus ledu jsem neodlomila já, ten už tam ležel!!!

Závěrečná cesta ke katunu Lokvice není zrovna nejveselejší. Po třech dnech s krosnou už se mi začínají ozývat kolena a jak naschvál často zdoláváme nepříjemné suťoviště. V duchu nadávám jak špaček, protože každou chvíli na suťovišti uklouznu, jen tak tak na poslední chvíli zarazím držkopád a tep se mi pokaždé zvýší na dvojnásobek. Dost stresující cesta.

Katun Lokvice tvoří několik chajdaloupek podobných této. Vpravo flegmatický majitel jedné z nich.

Je trochu mrzuté, že pramen vody je tentokrát od místa našeho tábořiště cca 10 minut chůze vzdálen, ale není to jediná mrzutost, se kterou se před spaním potýkáme. Za prvé "tábořiště" je docela malé, takže stany lepíme těsně k sobě a navíc z tábořiště musíme nejprve odházet spoustu šutrů, abychom vůbec měli kam stany umístit. Kromě toho se zvedá silný vítr a valná většina z nás má co dělat, aby vzdouvající se plachty zvládla. Některé stany se prohýbají do velice abstraktních tvarů a předtím vyházené kameny se tak postupně vracejí zase zpátky, aby posloužily jako těžítko.

A když nebudem moct spát, budem ovce počítat...tenhle úryvek jedné básně pro děti se mi honí hlavou, když už ležím zachumlaná ve spacáku a slyším bečení ovcí z ohrady vzdálené jen několik metrů. Později v noci chvíli docela intenzivně pršelo, ale jinak to byla idylka...

Na závěr pár fotek:


Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková