Přechod pohoří Paring a Capatiny

Sluší se představit účastníky výpravy: Pavlína, Ruda, Michal a Petr (autor článku). Mimochodem, slovo účastník (zájezdu, výpravy, expedice, prostě čehokoli) ve mně vyvolává nepříjemné představy něčeho přísně organizovaného, zatímco většina cestopisů na těchto stránkách se odehrávala spíše ve znamění chaosu střídaném bezstarostnou pohodou...nicméně jiné slovo asi čeština pro ubohé účastníky nemá.... A odteďká redakce slibuje, že už do teho nebude Petrovi kecat....:)

Jako zaměstnanec ČD jsem velmi rád uvítal zvolený dopravní prostředek (čili vlak, kdyby to někomu nedošlo) pro přesun do místa dění. Podobných jízd vlakem na delší vzdálenost jsem sám absolvoval již bezpočet, avšak pro mé kamarády to byla premiéra. Jak se ukázalo, i přes relativně vyšší cenu za společnou jízdenku (sleva City Star, 3x Plzeň - Petrosani zpáteční, 10.300 Kč) nelitovali a cestu vlakem si docela pochvalovali...




Sobota
Trasu cca 1100 km z Prahy do Petrosani jsme zvládli za 22 hodin, s jedním přestupem v rumunské Simerii. Ještě ve vlaku jsme se seznámili se čtyřčlennou rodinou z Čech. Brzy bylo jasné, že mají stejný záměr jako my. Domluvili jsme se, že se po příjezdu do Petrosani pokusíme společně najmout nějaký mikrobus, který by nás dovezl k chatě Cabana Rusu. Velký problém to nebyl, neboť nedaleko nádraží bylo stanoviště taxi, kde k nám ihned přispěchal jeden z mnoha řidičů a za 600.000 lei (necelých 80,- Kč na osobu) nás všechny vyvezl k 10 km vzdálené chatě. Což byla paráda, protože jsme se tak dostali ještě za světla k samému začátku nástupu do hor. Našim známým jsme popřáli šťastnou cestu a začali pomalu stoupat po silničce směrem k horní stanici lanovky. Po chvilce chůze jsme našli vhodné místo pro naše stany. Den končil a my se přichystali na první noc v horách.

Neděle
Noční déšť nás trochu vystrašil, ale když jsme vykoukli ráno ze stanu, bylo už zase pěkně. Kousek nad horní stanicí lanovky jsme doplnili zásoby vody z roury u cesty. Očima jsme "ohmatávali" zaoblené kopečky a sledovali pěšinu, která se vinula vzhůru po travnatém úbočí Paringul Mic a ztrácela se ve výšce. Opouštěli jsme civilizaci a postupovali rekreačním tempem s vědomím, že máme před sebou ještě dlouhou cestu a času dost. Kolem druhé hodiny odpolední jsme stanuli na nejvyšší hoře pohoří Paring. Paringul Mare (2519 m.n.m.) nás přivítal mlhou a větrem. Dlouho jsme se nezdrželi a sestoupili do sedla, kde jsme odbočili vlevo a po značeném chodníku sešli k jezeru Mindra. Zde jsme se utábořili. Noc byla velice větrná. Nárazovitý vichr si s našimi stany pohrával způsobem, který vyvolával ty nejhorší představy...

Pondělí
Nad ránem vítr ustal a tak jsme mohli tu studenou díru (jak ji už někteří naši předchůdci nazvali) opustit. Vyškrábali jsme se opět na hřeben a pokračovali v našem putování. Trochu se začínala naplňovat nepříznivá předpověď počasí. Mraky přibývaly, čas od času přišla ke slovu i zatím pečlivě ukrytá ponča. Odpoledne jsme dorazili na místo dalšího nocování k jezeru Gilcescu. Říká se o něm, že je to perla Paringu. A domnívám se, že právem. Dojem jen trochu kazí pohled na několik "pohřebišť" plechovek od konzerv, které jsme objevili v blízkosti krásného jezera. Bohužel i s českými nápisy.. V podvečer jsme se s Rudou vydali prozkoumat nejbližší okolí s cílem zjistit, zda by bylo možné dostat se na hřeben, aniž bychom se museli vracet k místu, kde jsme z něj sešli. Stoupali jsme vzhůru podél stružky vody přitékající odněkud zhůry a vlévající se do jezera, minuli malé vodní kaskády a dostali se až na horní plošinu, kde byla řada menších jezírek a stopy po táboření. Odtud už bylo na hřeben coby kamenem dohodil. Terén se zdál sice trochu strmější, ale při troše opatrnosti by to mělo jít. Vrátili jsme se do tábora, rozdělali oheň a dohodli se, že příští den tu budeme odpočívat, případně podnikneme nějakou kratší procházku po okolí. Jenže v noci začalo pršet. A pršelo, a pršelo.

Úterý
Až odpoledne asi na hodinku přestalo, takže jsme mohli za stanů vylézt, protáhnout se a udělat si něco teplého k jídlu. A pak znova do stanů...

Středa
Ráno konečně pršet přestalo. Při balení mokrých stanů mě v jeden okamžik pěkně zatrnulo. Při poryvu větru se můj samonosný neukotvený stan dal do pohybu a nasměroval si to ze svahu přímo k hladině jezera. Těsně u jezera se jakoby zázrakem zastavil a já ho zachytil. Nevím, nevím, zda bych si troufl do té ledárny, kdyby se dostal až do vody... Vzhledem k husté mlze jsme zavrhli přímý postup na hřeben. Vydali jsme se proto níže do údolí, kde jsme měli podle mapy narazit na značený chodník, který by nás na hřeben dovedl. Ve skutečnosti to byla jen jakási velmi nezřetelná pěšina, samozřejmě bez značení. Nejprve jsme se prodírali lesem a nakonec došli do závěru doliny. Teď už nezbývalo nic jiného, než vybrat nejschůdnější terén, nasměrovat další kroky správným směrem a dosáhnout značeného chodníku na vrcholu. Po půlhodince lopotění a funění v prudkém svahu se nám to konečně podařilo. Orientace byla stále velmi špatná, ale značení nás bezpečně dovedlo až do sedla Urdele. Tady už to bylo veselejší. Mlhu jsme nechali za sebou a viditelnost se značně zlepšila. Sice byla stále zima, ale už to nebylo tak špatné. Ze sedla Urdele jsme pokračovali pár kilometrů po horské silničce a z ní jsme pak odbočili vlevo směrem k mohutnému kopci Micacia, před nímž jsme sešli vlevo do závěru údolí a u hezkého potůčku postavili stany.

Čtvrtek
Ráno bylo opět chladné. Pokračovali jsme po úbočí Micacia zleva, pak prudkou strání sešli dolů a znova nahoru, jako na houpačce. A opět po horské silničce, která nás dlouhou dobu bude provázet. Pro přenocování jsme se samozřejmě snažili najít místo, kde by byla poblíž voda. Tentokrát se nám to nepodařilo a pro vodu musel sejít dost hluboko do údolí Ruda. Já jsem zatím vyběhl na výraznou dominantu, abych se podíval, jak to vypadá dál. Zbývající členové výpravy hlídali tábor a odháněli zvědavé krávy, aby nám ho nepobořily...

Pátek
Nový den jako každý jiný. Snídaně, balení, odchod. Kopírovali jsme hlavní hřeben, někde cestu opustili a pokračovali po rozlehlých travnatých stráních. No a když jsme dorazili k prvnímu lesíku, kde jsme dokonce objevili i studánku s průzračnou vodou, zakotvili jsme. V noci se mi zdál velmi živý sen o medvědech...




Sobota
Konečně nádherné ráno. Vydali jsme se na jednu z nejhezčích etap našeho putování. Závěrečnou a také nejdelší. Po poradě s mladým bačou jsme opustili kopce, vnořili se do lesa a stezkou začali sestupovat do údolí. V horní části jsme minuli pár míst, kde by se dalo utábořit. Chtěli jsme však sejít co nejníže a hlavně najít vodu, která nám scházela. Nakonec jsme za šera došli po uzoučké pěšince až na samé dno údolí, protože jsme už žádné místo pro postavení stanů nenašli. Překročili jsme nepříliš vábně vypadající koryto říčky a na skrytém místě u cesty postavili stany.

Neděle...a další tři dny
Do lázeňského městečka Baile Olanesti jsme dorazili asi po třech hodinkách pomalé chůze. Chvilku před tím jsme procházeli jakousi rekreační oázou odpočinku podél protékající říčky. Bylo zde množství lidí, kteří si užívali nedělního sluníčka. A ta vůně z grilovaných klobás, ryb a bůhví čeho ještě... Super místo k táboření, říkali jsme si. Ale ejhle! Ve směru od města byly umístěny obrovské tabule zakazující kempování i s uvedením velmi vysokých pokut za překročení zákazu. Ze strany od hor ani zmínka...

Prošli jsme kolonádou a brzy jsme byli v samém centru. Začali jsme se poohlížet po nějakém ubytování. V první hotelu bylo obsazeno, v hotelu "Stoga" jsme byli úspěšnější. Za 39 euro jsme vzali apartmá - dva pokoje se soc. zař., sprchou a barevnou televizí. Problém byl s výměnou peněz, protože byla neděle a směnárny byly zavřené. A ani v hotelích nevyměnili. Nakonec jsme zašli do nějakého bistra, kde se nám podařilo vyměnit 40 euro (1 560 000 lei) a tak jsme mohli v podvečer začít trošku utrácet...(Hamburgery 15-25 tis.,1 kg chleba + 30 dkg sušenek 24 tis., v restauraci 4 porce Micci - jakési čevabčiči - a 5 piv 200.tis.). Při přepočtu cca 1000 lei = 1 Kč slušný.



V pondělí jsme odjeli autobusem do města Ramnici Valcea a dále vlakem do turistického střediska Pusha (první zastávka za Calimanesti), kde jsme se znova ubytovali a navštívili starobylý klášter Cozia. V úterý brzo ráno jsme odjeli autobusem do Sibiu, odtud vlakem do Mediasu a v 11 hodin přímým vlakem "Pannonia" do Prahy. Do vlaku jsme nastoupili bez místenek, protože je nepovinně místenkový. Průvodčí však místenky vyžadoval, naše argumenty vůbec nepřipustil a nakonec si řekl o 10 euro, které elegantně vsunul do kapsičky od saka.. Naštěstí s platnou místenkou už nikdo nepřistoupil. Ve středu ráno jsme dorazili do Prahy a za pár dalších hodin jsme byli doma...

Autor článku: Petr Bogner