27. srpna: NP Paklenica

Třeba že to byl den poslední a když jsem si to ráno uvědomila, bylo mi z toho smutno... Později jsem si v určitých chvílích ale říkala, že zrovna tento den bych tedy klidně vynechala.

Taky by se dalo napsat, že Alpina má jako motto firmy "Cesty za dobrodružstvím"... a dnešek dobrodružný opravdu byl.

Anebo můžu napsat, že dnešek byl takový zlatý hřeb programu, třešnička na dortu, to nejlepší z nejlepšího!

A možná vůbec nejvýmluvnější by bylo ukázat vám svůj cestovatelský deník, do kterého právě píšu, protože ten dnes cestoval se mnou a taky podle toho vypadá.

Zažila jsem dnes něco, co jsem ještě nikdy předtím (v takové míře) nezažila a už doufám ani nezažiju - návštěvu NP Paklenica.

(Drobná poznámka - NP Paklenica se už nenachází na území Černé Hory, ale v Chorvatsku.)



Přitom všechno začalo tak nenápadně - ráno nás uvítalo krásným počasím, nebe bylo bez mráčku a teplota rostla snad exponenciálně. Proto jsme si na jednodenní výlet do kaňonu Paklenica nabalili maximálně nějakou tu svačinu, foťáky, autobus nás vyklopil před vstupem do parku a už jsme si to štrádovali...

Kaňon Paklenica je vlastně soustava dvou kaňonů, které mají tvar podkovy - nahoru (převýšení je několik set metrů) jsme měli projít Malou Paklenicou, zpět Velkou Paklenicou. Jak vidíte na fotkách, terén je to docela obtížný. Jedná se o vyschlé dno řeky, které je pokryto většími či menšími šutráky. Občas je potřeba využít řetězy a lezli jsme i přes takové balvany, kde řetězy nebyly a dost by se nám hodily...Vzpomínám si, jak si naši průvodci dělali srandu, že by je zajímalo, jak vypadá kaňon na jaře, kdy jím teče voda...No, o pár hodin později jsme to zjistili sami.

A tak jsme si tak pěkně lezli, až jsme po třech hodinách byli skoro nahoře, když se přihnala bouřka, jakou jsem ještě opravdu nezažila. Spustil se intenzivní liják, takže do minuty jsme byli kompletně mokří, blesky lítaly všude kolem a přes dunění hromu jsme skoro neslyšeli vlastního slova. Bylo jasné, že máme po výletu. Průvodci řešili dilema, zda projít do Velké Paklenice a vystavit se bleskům, nebo se vracet přes Malou Paklenicu a zdolat zamokra všechny ty přelezy přes šutráky. Nakonec se rozhodli pro druhou variantu.
Nechci příliš dlouho popisovat, jaké mnou zmítaly pocity, raději si to zkuste představit sami - máte na sobě minimum oblečení (koho by taky ráno napadlo brát si pláštěnku), před lijákem se nemáte kam schovat, teplota během pěti minut klesla snad o 10 stupňů a vracet se máte několik hodin cestou, která už za sucha byla místy docela neschůdná. Navíc dosud vyschlé koryto se v lijáku začalo rychle plnit vodou, takže jsme brzy zjistili, jak je to s tou řekou na jaře.

Snad nejhorší okamžik pro mě byl, když jsme se při sestupu dobrali k místu, kde už se stačilo vytvořit jezírko plné načervenalé neprůhledné vody. Pája šel statečně první (celou dobu dolů křečovitě kryl svůj zamilovaný fotoaparát :) ) a měl vodu až nad kolena. Představa, že musím svoji goratexovou botičku, ke které už jsem si vytvořila za ta léta citový vztah, ponořit do toho načervenalého hnusu, byla prostě příšerná...Po přebrodění druhého jezírka, a třetího...a čtvrtého...už mi to ani tak nepřišlo.


Toto je jediná fotka, kterou jsme pořídili cestou dolů. Jezírko, které zde ještě před 2 hodinami nebylo. Jinak jsme neměli náladu fotit, ani vtipkovat, ani se jinak bavit, prostě už jsme chtěli být co nejdříve z toho zatraceného kaňonu pryč. Mimochodem - pršelo nám vytrvale víc jak tři hodiny, celou to dobu jsme ťapkala v nacucnutých goratexech, které vážily snad deset kilo...

Teď mě napadá, že vlastně jednu fotku ze sestupu ještě máme - je to jediná fotka, na které jsem já a naši průvodci Martin a Kuba. Stojíme vedle sebe s výrazy, jako bychom právě prošli peklem, mokré oblečení přilepené na těle, no prostě vypadáme tak hrozně, že jsem se rozhodla tu fotku nezveřejňovat :) Bože, to byl den!

Na tomto místě veřejně prohlašuju, že v Malé Paklenici, ani v okolí 50 km už mě nikdo nikdy neuvidí!

Mimochodem - víte, jak se odstraňuje voda z goratexů, která - přirozeně - nejde jednoduše vylít? Vyzujete boty. Sundáte ponožky. Vyždímáte ponožky. Navlečete mokré a studené ponožky zpátky na nohy (fuuuujmujtybozekristepanejezkovyvocicojsemkomuudelalatostudiiiii). Chvíli na místě přešlapujete, aby se ponožky opět nasákly vodou. Celý postup několikrát opakujete....

No a to je vše, přátelé.
Autobus jsme proměnili na pojízdnou sušárnu, rozdali poslední piva v plechovce, vyplnili testík pro Alpinu, kde jsme vychválili naše průvodce, jak jen to šlo a pak už jen ukrajovali kilometry po dálnici do Brna.

(Všechny věci se mi podařilo dát po příjezdu do původního stavu, dokonce i deník, který, ač byl v batohu, totálně promokl a jednotlivé strany jsem musela oddělovat pinzetou, jsem vysušila, jen ty goratexy....ty už se z toho šoku asi nevzpamatují...)

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední