Malý průzkum do života Japonců

Tomáš Reisinger: Tak toto je ve zkratce povídání o naší cestě Asií. Není to moc o památkách, i když jsme některé navštívili, ale prostě jen o poznání místních kultur a života.



Prosinec 2006, čas 12:30. Stavuje se pro mne Ríša a vyrážíme na letiště. Ano, odlétám přes Frankfurt a Seoul do Osaky navštívit kamaráda...

Vzlétáme a vydáváme se na cestu přes Německo, Švédsko, Petrohrad, Sibiř, Irkutsk, Mongolsko a Čínu do Seoulu. Stewardky se o nás výborně starají, ale hlavní věcí na letu Korean Air pro nás je, že ke každým třem sedačkám v economy třídě náleží zásuvka, takže je možné mít puštěný notebook po dobu celého letu a využívat vysokorychlostní připojení k internetu, které je zdarma.

Na minutu přesně přistáváme v Seoulu, procházíme se po letišti a já zkouším nějaké místní jídlo - polévku s hovězím masem, rýži, chilli, pálivé zelí, nějaká dýně (tu nejím :( ) a klobása. Ještě pár užitečných rad o letišti Seoul Incheon - v případě, že sem letíte a myslíte si, že vyberete peníze z bankomatu, tak se moc netěšte. Viděli jsme tady všecho všudy jeden. Ani nepočítejte s tím, že budete moci použít eura. Tady je nikdo nebere (pouze směnárny, ale obchody a restaurace ne). Akceptují jen dolary či japonské jeny a ještě vám je přepočítají v nízkém kurzu. Ale jiná cesta není, jedině platit kartou - korejské wony u nás v bance nedostanete.

Cena piva na letišti - dvoudecka za 5000 wonů (cca 125 kč).

Naposledy nastupujeme do letadla směr Osaka. V letadle jsme jen tři evropského vzhledu, takže vzbuzujeme zájem snad všech malý dětí v letadle a i spousty dospělých. Let probíhá v pohodě, za 40 min přistáváme v Osace na letišti. Jen klesání proběhlo hrozně rychle,  polovina letadla si drží uši :). Pak už si nás vyzvedává kamarád Minoru.

Ubytování si zařizujeme v hotelu Toyoko–Inn. Je to síť hotelů po celém Japonsku, kde dostanete ubytování od 600 do 1800 kč za noc v závislosti na umístění hotelu. Hotel má nekuřácké pokoje (což je v Japonsku těžší sehnat – všichni hulí jak fabriky). Síť těchto hotelů nabízí volání po Japonsku zdarma a hlavně připojení na internet zdarma. Tuto síť moc doporučuji (toyoko-inn.com). Problém budete mít asi jen s tím, kde že se to ten hotel vlastně nachází. Je  krapet horší se v těch jejich názvech vyznat. Lepší je využít pomoci nějakého místního, aby vám to zamluvil, je-li je to možné. Dokonce v tomto hotelu na recepci docela rozumí anglicky, což jinak není moc obvyklé.

Centrum Osaky
 
Vyrážíme na pár minut najít nějakou hospodu. Nakonec nalézáme, ale je to těžké – 90 % restaurací a hospod zavírá buď ve 22h nebo 23h. Dáváme si půllitr místního piva, což místní dost překvapuje. Jen Minoru je spokojený, že jsme takoví, jaké nás zná :). Pojídáme pár místních jídel, ale vše je na naše poměry normální. Až snad na „chrupky“ z kuřat, které se tady obalují, osmaží a vyávají za pochoutku. Musí na to být zdravé zoubky, aby to šlo sníst. Všichni kolem jsou velice úslužní. Přesně tak, jak to člověk slyší. Usměvaví, ochotní. Stále děkují a lehce se klanějí.

Druhý den ráno se vydáváme na snídani. Je pouze japonská - soup (to je hrůza, to snad nemůže nikomu chutnat) a čtyři druhy slepených rýžových trojúhelníčků. Jedny s rybou, druhé se zeleninou, apod., to se celkem dá jíst. Nicméně asi bude hlad :(



Minoru doráží po deváté a vyrážíme na vlak do Kyota. Síť vlaků či metra je v Osace a vůbec v Japonsku veliká a levná. Za hodinu cestu z Osaky do Kyota zaplatíte maximálně 400 yenů. Jinak metro po městě stojí od 150 do 250 yenů. Vyznat se ve stroji na prodej jízdenek je celkem lehké, jen je potřeba se nad tím zamyslet. Hlavně je potřeba si označený lístek nechat! Odevzdává se totiž při výlezu z vlaku či metra do stejného přístroje, jako když se lístek kontroluje poprvé, ale teď už se nevratí. Bez něj se z metra či vlakového nádraží nedostanete.

Kyoto stojí za to vidět. Rozhodně doporučuji za těch pár desítek korun jet vlakem a prohlédnout si aspoň některé chrámy, shiraie a krásné zahrady, ale i tak to nestihnete za den. Po celém Kjotu jsou jich desítky! Tak aspoň stihnout ten královský a některé jiné. Mimochodem - je to i dobré místo, kde utratit spoustu peněz. Můžete se zde totiž pomodlit za lásku, peníze, obchod, život, zdraví, rodinu a na co si jen vzpomenete. Stačí vhodit nějaký ten peníz, zapálit tyčinku anebo bouchnout do zvonu, dvakrát tlesknout, sepnout ruce a pak už si můžete přát, to se se má stát :)

Maiko (Gejši)



Mezi temply se přemisťujeme autobusy. Široko daleko jsme jediní Evropané, takže jsme za takovou malou atrakci. Autobusová přeprava je vymakaná - u skoro každé zastávky je tabule, která informuje, kde už se váš autobus nachází a kdy dorazí k vám. Vždy se vstupuje zadem a vystupuje předem a platí se u řidiče (má vždy rukavičky a roušku) až při výstupu.



V obchodním centru Kyota se máme potkat s Minoriho kamarádem Takujou. Před tím ještě navštívíme pár elektro obchodů - je tady vše o 30 až 70 % levnější než u nás. Dáváme si spoustu jídel, které by člověka snad ani nenapadly, ale nejvíc nás zaujme rejnok – výborný :)


Jinak popíjíme místní pivko Asahi a vychutnáváme večer. Občas musíme i na wc a musím říct, že v Japonsku najdete všechny druhy toalet, ale klidně v restauraci můžete objevit jen díru v zemi a v ní keramickou prohlubeň, která slouží jako wc :)

Takuja začíná být totálně vysmátý. Je 23h a vracíme se vlakem do Osaky. Minoru usíná už ve vlaku. My příjíždíme a ženeme se ještě s Ríšou na pivko do naší včerejší „domovské hospody“ u hotelu. Tolik opilých lidí jsme neviděli za celý rok v ČR, jako za cestu vlakem a na zastávkách během jedné hodiny. Japonci holt neumí pít...




Je další den a my se máme konečně setkat s Masae a Aratem (manželka a nádherný šestiměsíční syn Minoriho). Jdeme na oběd - schválně je vybrána restaurace s tatami (redakce po krátkém surfování internetem pochopila, že to jsou nízké stoličky nebo žíněnky), takže sedíme jen tak a zkoušíme nějak krčit nohy :). Rozdáváme dárky a Arata je nadšen z našeho krtečka. Dáváme si místní nudle a hovězí a kuřecí maso. Dostaneme ho i s plynovým vařičem, takže si jídlo vlastně vaříme sami :) A každý zvlášť :) Jíme hůlkami, což už nám nečiní žádný problém.
 
Vyrážíme společně na procházku Osakou. Nejdříve jdeme na hrad, kde se připleteme k nějakému focení modelek - taky zkoušíme něco vyfotit :)
Hrad vypadá zajímavě, ale je to jen jeho kopie, originál už neexistuje. Z hradu je dobrý výhled na celou Osaku, je to ale bohužel průmyslové město, takže k vidění jsou jen továrny, mrakodrapy, atd.
Po prohlídce hradu usedáme do café řetězce Pronto, který je v Japonsku rozšířený. Nabízí dobré kafe, výborné dorty a to vše za relativně dobré ceny. Arata s krtečkem usnul :) Po kávě nás Masae opouští a my s Minorim razíme do města na nákupy. Procházíme obrovská obchodní centra, všude jsou tisíce a tisíce lidí.

V místní restauraci koštujeme specialitu přímo japonskou - a to rybu Fugu. Je to ryba jedovatá... když se špatně upraví, během několika minut zemřete. Už se to některým lidem i povedlo, proto s Richardem kontrolujeme místní, jak jsou na tom :) Jíme Fugu syrovou, smaženou, vařenou (zase si ji vaříme sami). Stačí ji pětkrát promáčet ve vařící vodě a je uvařeno :) K tomu pijeme místní pivo Asahi. Minoru a Atashi už po pivečku začínají mít dobrou náladu a hůlkami po sobě stále hážou nějaké jídlo. Pro informaci – Fugu pořídíte celou v úpravě na několik způsobů pro 4 lidi za cenu 10.000 yenů.



Následující den domlouváme s Minorim jen nákupy a ve 12h máme vyzkoušet Shinkanzen. Zase se už jako po několikáté snažíme vybrat nějakou hotovost. Stále to nejde a to je už nejméně stý bankomat. A nepomůže ani to, že máme embasovanou platební kartu Visa Business. Před odjezdem do Japonska je skutečně potřeba se dobře ujistit, jak je to s výběrem z vaší karty. Nám nefunguje ebanka, protože nemá v Japonsku partnera. Ale i kdyby měla, tak vám stejně nedá peníze každý bankomat, vždy jen některé, ostatní jsou jen pro Japonce :) Z důvodů nemožnosti vybrat peníze proto musím měnit dollary. Kurz nic moc, ale nejde to jinak.

Zážitek z shinkanzenu veliký – je to jak v letadle. Ještě zamávání s Minorim a vlak odjíždí na vteřinu přesně. Cesta nás na osobu přišla na  13 tisíc yenů. Vlak je pohodlný, koukáme, jak míjíme sloupy (resp. je nestíháme). Vlakem občas prochází personál, při každém příchodu se vždy ukloní ve dveřích a při odchodu také. Někteří to šidí, ale jiní se klaní pořádně :)


V Tokiu necháváme kufry v hotelu a vycházíme ještě na krátkou prohlídku. Procházíme obchodní dům, kde se nám klaní úplně všichni, člověk si už skoro připadá trapně. Poté dorážíme na Ginzu, nejznámější třídu v Japonsku a taky nejdražší na světě.
 
Dost nám kručí v žaludku, takže hledáme KFC. Dostáváme se tam 8 minut před 21 hodinou a obsluha nám stroze oznamuje, že ve 21 hodin zavírají a že nám dají jídlo jen „take away“. Souhlasíme a jen co dostaneme jídllo, jdeme si do druhého patra sednout a „take away“ rozbalujeme :) …už víme, že se najíme a že s námi nehnou :) ...kdo to kdy viděl – zavírat KFC ve 21h :).

Další den vstávám až v 10h (asi jsem se potřeboval prospat), ale Ríša vylézá až ve 12.30 :) - hrůza… On když spí, tak spí.


Plánujeme jít na Tokyo Tower a shlédnout Tokyo z výšky. Vypadá skoro stejně jako Eiffelovka v Paříži, jen je červeno-bílá. Je nám jasné, že chceme až nahoru. Problém je, že dostáváme hlad. Ríša si dává něco s vajíčky a já vybírám podle obrázků. Hodně se mi líbí nudle s něčím zeleným – bohužel jsou to studené nudle s řasami. Ale je hlad, tak i to do mě padá – zapíjím pivem a pak jde sníst všechno :). Už se setmělo a my razíme do nejvyššího možného patra Tokyo Tower na vyhlídku. Opravdu - to se musí vidět. Město reklam a mrakodrapů perfektně osvícených :) Děláme spoustu fotek a poté ještě i při zpáteční cestě již z povrchu zemského :)



Tak už je ráno a my v rychlosti dobalujeme. Přesunujeme se na letiště - odbavení probíhá v pohodě a rychle. Ještě koukáme na suvenýry a přemýšlíme o nějakém cd s místní hudbou. Jdeme také na vyhlídku, poté ještě malé jídlo a nákupy místní hadí pálenky :) Nakonec oba kupujeme po dvou láhvích. Dostáváme chuť na rychlé preso a latté...obsluha se trošku táhne, najednou zjišťujeme, že nám za 15 min letí letadlo. Běžíme jak zběsilí a 2 minuty před odletem dorážíme k letadlu. Zpocení, ale jsme tam :) Let probíhá v pohodě a my přistáváme v Seoulu.


 
Tady se máme setkat s kamarádem Mirkem, který přiletí z Manily. Plánovali jsme i vtip a prosili letušky o prázdné plechovky od piva, abychom mu mohli zahrát, že na něj dlouho čekáme a jsme totálně na šlupky. Leč letuška vše vzorně odkývala, ale nic nám nedala...nerozuměla ani slovo.
 

V Seoulu po zjištění jízdního řádu vyrážíme na olympijský stadion. Procházíme celým komplexem stadionů a děláme spoustu fotek. Pak nás čeká metro. Chvilku nám trvá se v něm zorientovat, ale jinak je jízda metrem v Seoulu veliký zážitek. Potkáte zde spoustu prodavačů ponožek nebo rukavic, kteří se prodírají mezi lidmi a ječí  na celý vagon. Vystupujeme u hlavního chrámového komplexu, kde zrovna probíhá střídání stráží. Komplex je velmi rozlehlý a trávíme zde spoustu času. Čas od času se s námi chtějí vyfotit nějaké korejky, které jsou zde na školním výletě – holt, jsme exotika :)



Po dvou hodinách v chrámech nám vyhládlo a hledáme restauraci. Nacházíme jednu, která se nám líbí, ale mají na výběr jen tři jídla – alespoň je to jednodušší. Po cestě z restaurace procházíme kordonem obrněných policistů. Jsou jich tu stovky, ale zhruba půlka z nich nic nedělá a hraje si s míčem :)
 
Vyrážíme na místní trhy, které jsou pověstné. Koupíte tady cokoliv, na co si vzpomenete. Můžete smlouvat a je to občas i zábava. Já kupuji bundu, Míra taky bundu a Ríša kouká na nějaké sportovní oblečení. Dostáváme se do oblasti restaurací, kterých je zde spousta, některé jsou ohraničené a zakryté jen igelitem. Mají zde speciality z darů moře. Rozhodujeme se, že musíme něco vyzkoušet a dáváme si polévku z mušlí, škeble, ústřice, žábí steaček, vodního hada, chobotničky a k tomu pivka :)


 
Po jídle pomalu směřujeme trhem nazpět k metru. Je 11 večer, chceme stihnout poslední odjezd. U zastávky nám jeden „hodný“ korejec radí, jakou linkou jet a kolik zaplatit, bohužel si nevšímáme, že při tom Míru šikovně okradl. No, to jsou věci – měli jsme za to, že to je jen v Praze :)

Tím naše zábava ale zdaleka nekončí. Metro nečekaně končí dvě zastávky před svým cílem. Zhasínají světla a vyhazují lidi z vagonů. Metro opouštíme tedy i my a zjišťujeme, že jsme uprostřed čtyřproudové silnice. Všichni z našeho metra si chytají taxíky a odjíždějí. Proto se taky rozhodujeme zastavit si taxi a nechat se odvézt. Nastoupíme a já dávám pánovi vizitku a ukazuju, že „tam“ chceme odvézt. Bohužel pán se jen zamračí a naznačuje nám, že neví, kde to je a ať si vystoupíme. My vystoupit nechceme a pán nechce jet… Stojíme cca 10 min na místě a hádáme se anglicky, ať jede a on nám odpovídá korejsky. Nakonec u nás zastavuje projíždějící policejní vůz. Okamžitě ho oslovujeme a snažíme se anglicky vysvětlit, že pán neví, kam má jet a tak chce, abychom si vystoupili. Jenže ani policisté moc nerozumí a náš korejec vehementně něco vysvětluje v korejštině. Míra demonstrativně neopouští taxík :) Polisté jsou bezradní. Někam volají a dávají mi telefon na ucho. Problém je, že tam měl být asi překladatel, ale ten umí dvě věty anglicky „problem“ a „pls, slowly“ – takže tady se taky nedorozumíme. Policista vstupuje do čtyřproudovky a zkouší zastavit nějaký jiný taxík. Pár jich prázdných projede, aniž by na policistu reagovaly. Nakonec jeden zastavuje. Policista mu ukazuje naší vizitku a nakonec nastupujeme do nového taxíku a jedeme :)
 
Na jeden den v Seoulu docela dost neuvěřitelných zážitků :)




***Povídání o Japonsku a Seoulu bylo zkráceno a upraveno. Celý cestopis si můžete nechat zaslat přímo od Tomáše - napište mu na adresu: treisinger at seznam.cz