Norsko 2005

A vodopády. Ty já rád, tuze rád, skoro stejně rád jako tunely, těch je tam prý taky dost, dokonce jeden, co je nejdelší v celé ohromné Evropě. Jsou tu sice drobné náznaky, které mě varují, abych to neviděl všechno tak optimisticky, ale já si jich nevšímám, vždyť co by se mohl pokazit? Auto máme, dokonce dvě, jídla jsem nakoupil velkou spoustu, jedou se mnou samí časem prověření, rozumní lidé, ti které neznám jsou v menšině, počasí má být pěkné až parné...

Vyjíždíme. Po mnoha průtazích skutečně vyjíždíme. Je nás sice v automobilu o jednoho víc, než dovolují předpisy, ale je to jenom dočasné, v Chebu čeká Davidův spolužák Michal, který obětavě bere svoji Fabii, abychom se všichni vešli.

Cheb. Michal je menší postavy a neuvěřitelně přátelského vzevření, jsem rád, že hned na první pohled nepůsobí jako nějaký nepříjemný blbec. Do Fabie se stěhuje Mary s Martinou, dnes už se můžu domýšlet, že chtěli mít pokoj od Kachny, protože už během prvních dvou hodin cesty Kachna drží svůj standard a všem všechno organizuje. Zabi ještě na poslední chvíli kupuje v místním non-stopu lahev vodky. Není zřejmé, jestli na kšeft s Nory, nebo aby ji mohl ve chvílích krize vychlastat. Za pár dnů se ukázalo, že proto, aby ji mohl vychlastat. Měl jsem si taky jednu koupit. Teď už opravdu vyjíždíme, přes hranice do Německa a pak po dálnicích směrem na Rostock. Mercedes se nedokáže dostat přes rychlost 80 km/h, jen zcela výjimečně, pokud je dálnice z prudkého kopce, se vyšponuje k vražednému tempu 100 a místy i 110 km/h.

V Rostocku zasahuje do navigace Zabi a jen díky němu jedeme přímou cestou rovnou k trajektu. Je veliký, já jsem autem do žádného trajektu ještě nevjížděl, takže se na to dost těším. No, upřímně řečeno, myslel jsem si původně, že Rostock je už někde v Dánsku nebo v Norsku, takže se za své
zeměpisné vakuum celkem stydím. Ale fakt je, že Rostock zní spíš polsky, než německy. Na trajektu je mě tradičně špatně od žaludku, takže cestu moc nevnímám, zalezl jsem si pěkně do kouta a lehnul si na koberec. Opovržlivé pohledy kolemjdoucích kultivovaných skandinávců jsem ignoroval a jen tiše úpěl. Ke konci cesty, když už jsme se blížili k dánskému Getzeru, začala se celá výprava kolem mě shlukovat. Máša přišla celá mokrá, prý ji ohodila vlna. Nechápu jak, byli jsme ve čtvrém patře a moře
bylo úplně klidné.

V Getzeru jsme se vylodili a vydali se na dlouhou cestu přes dánský ostrov, vstříc druhému trajektu v Helsingeru. Zkoušel jsem chvíli řídit, ale na první křižovatce jsem špatně odbočil a pak následným otáčením do protisměru způsobil malou dopravní kolizi, takže jsem Cihlu zase rád nechal Davidovi. Jediná zastávka v Dánsku byla na malém ostrůvku. Zní to divně, ale je to tak. My jsme skutečně jeli přes ostrov, dlouhý cca 200 km, ale ten byl ještě rozdělený fjordem na dvě části. A uprostřed fjordu byl malinkatej ostrůvek. Takže už je to jasný? Fajn, tak popojedem.
                                                    Romantický pohled z trajektu

Vystoupili jsme a někteří z nás šli fotit oba mocné mosty. Počasí bylo vyloženě hnusný, pršelo, foukalo a zima byla k nevydržení. Michal z nějakého důvodu zblednul. Proč, to jsme pochopili až v národním parku Rondane, ale k tomu až později, až na to dojde řada. Každopádně, dojeli jsme do Helsingeru a zase se nalodili na trajekt. Dánové naštěstí taky měli dálnici, takže cesta celkem utekla, nicméně už se pomalu začínají projevovat první příznaky ponorky z dlouhého času stráveného v autě. Krtek nás na trajektu zásobuje velkým nožstvím faktografických údajů, je nějak podezřele chytrej. Takže víme, že ta stavba vlevo je Hamletův hrad, kolik náš trajekt asi jede, jak ve Švédsku narůstá hrubý národní produkt a spoustu dalších užitečných věcí.

Mě osobně s tím už po chvíli leze pěkně na nervy. Od toho, abychom se něco dozvěděli tady máme Zabiho. Když už o Zabim mluvím, vypadá to, že se s ním budu na naší výpravě přátelit asi nejvíc, je tu taky sám a zatím vypadá nejvíc příčetně. Kachna neustále něco o něčem mele a čeká, kdo s ním nebude souhlasit, David se s ním občas pohádá, Máša většinou mlčí, nebo se taky s Kachnou hádá, Pešíci a Michal jsou ve Fabii, o Honzovi (Hrneček) ještě nevím, co si myslet, Krtek si furt něco čte nebo chrlí fakta a Janička tu svou pusu nezavře a nezavře. Někdo má potřebu hodně mluvit, Janička má potřebu kecat furt a na konci každé věty vyslovit otazník, i pokud se jedná o větu oznamovací. Jakoby se dožadovala všeobecného souhlasu s tím, co řekla. Zabi oproti tomu hovoří rozumně a
vtipně a většinou s ním souhlasím. Je to skvělé, že alespoň někdo je tu kromě mě příčetný.

Švédsko. Z okýnka Cihly to vypadá úplně stejně jako Dánsko. Hned v prvním městě, tedy v přístavním Helsinborgu (nezaměňovat s dánským Helsingerem) lehké bloudění, ale protože jsme zabloudili k benzínce, nabrali jsme alespoň vodu do pet láhví. Následuje dlouhá cesta na sever, k večeru chceme najít tábořiště. Krtek dostává novou přezdívku - Olaf. V běžné krajině se sice zdá, že ve Švédsku nějsou žádní lidé, ale když projíždíme městečka, vypadají všichni jako Krtek - usměvaví blonďáci. Stavíme u větrného mlýna, všichni ho tuze obdivují, mě to prudí, v Holandsku jsem jich už viděl celkem dost.

Nocleh jsme ustanovili nakonec u jakéhosi jezera nebo řeky, nedalo se to poznat, ale bylo tam moc krásně. Nad vodní hladinou se romanticky vznášela mlha, sem tam zakvákala žába tuří, k večeři jsem si dal buřtíky na cibuli a s octem, dvojité kapučíno... zásob bylo jetě dost, takže jsem si mohl pořádně dopřát, za pár dní už to nepůjde. S Krtkem jsme uzavřeli stanovací pakt a to především proto, že Krtek disponoval stanem a já plachtou. Krtkův stan byl vypůjčený od jeho bratra a ten jej prý pořídil s ohromnou slevou v akci někde v Tescu. Večer jsme rozdělali oheň, opekli jsme si zbývající buřty a Zabi dal do placu (prodal nám) nějaká piva. Učinil tak pod Kachnovým nátlakem. Dnes mě není ani v nejmenším jasné, proč měl Kachna vždy takový vliv. Asi že vždycky nejvíc křičel. Brnkal jsem chvíli na kytaru, ale po několika písních jsem byl znechucen přístupem posluchačů - Kachna se hádal s Davidem, pravděpodobně o daňovém systému v západním Zimbabwe, Janička tradičně nahlas žvatlala všechny svoje myšlenky a Zabi furt otravoval, že nechce poslouchat nic melancholického.


Můj první podvečerní výhled ze stanu. Švédsko na mě udělalo dojem.

Probuzení bylo drsné, hustý déšt se snášel na naše stany a speciálně Krtkův stan ho vesele pouštěl dovnitř. Stan byl zřejmě určený jen k tomu, aby symbolicky oddělil "uvnitř" a "venku". Tropiko bylo mokré, stan byl mokrý, Krtek byl mokrý, já ne, spacák to vydržel. Když na chvilku přestalo pršet, nastalo mocné balení a snídání.

Vyjeli jsme dál. Už je to docela nuda, všude celkem monotónní krajina a hlavně žádné hory. Olaf opět chrlí fakta o všem možném, má dokonce i znalosti o tom, kolik procent Švédů navštěvuje místní zábavní parky (minuli jsme asi 12 horských drah) a o místní škole designu. Cesta je nudná, už jsme v autě dost dlouho a scrabble se nedá hrát věčně. Blíží se hranice a uvnitř vozidla narůstá lehká panika. Tedy hlavně u majitelů alkoholu. Tedy u všech. U někoho z nás, hlavně u mě a u Zabiho hned několik panik najednou. Když jsme zastaveni závorou a budkou, nejsou to hranice, ale mýto. Jsem obviněný, že díky mému anglickému žertování jsme zaplatili jako za náklaďák, ale nic si z toho nedělám, jsou to ignoranti. Ignoranti s jazykovou školou, vesměs. Potom jsme přejeli vysoký most přes fjord a najednou jsme byli v Norsku, hranice nikde. Všechny obavy byly zbytečné. Není nad to, když jsou informace před výpravou předem dobře zjištěné a hlavně ověřené. Počkali jsme na fabii, které se přiřítila téměř vzápětí a někteří z nás vzali útokem zázemí místního parkoviště. Bylo tam zadarmo wc, sprcha a asi tak sedm tun propagačních materiálů o Norsku. Především Olaf si nabral několik plných náručí a měl problém to všechno vůbec odnést do dodávky. Zvláštní, nejméně polovina brožurek byla v norštině.

Svinesundský most kousek od hranic Švédsko/Norsko - pár dní po svém otevření (ale to jsem nevěděli, to jsem zjistil až doma)

Oslo. Po nějaké době se oběma našim vozidlům zjevilo Oslo. Jsem okouzlen, protože město leží v zálivu a vypadá krásně moderně. Kachna se chápe navigace, zastavit odmítá, prý tu není nic zajímavého. Zabi projevuje známky nervozity. Kachna ignoruje Zabiho rady a náměty ohledně správné cesty. Co jsem ze svého zadního sedadala pochopil, chceme jet na Lilelhammer. Kupodivu se za chvíli ocitáme v v centru Osla. Zabi šílí. Chápu ho. Dochází benzín, je třeba natankovat. Zabi vysvětluje Kachnovi, že je třeba vyjet nejdřív mimo město, kde bude benzín a nafta levnější. Kachna ho drsně odbývá a bere do obou vozidel plnou. Ze Zabiho dělá debila. Hned další čerpací stanice nabízí mnohem příznivější ceny. Zabi přestává komunikovat, je to vážné. Řízení cihly se chápe Honza, já naviguju. Snažíme se dostat na původní trasu, je to možné jen velkým obloukem, protože krajina se začala silně vlnit. Trefili jsme to. Po cestě jsme viděli spoustu tunelů a jiných zajímavostí, já jsem nadšený hlavně z tunelů. Zabi pokládá Kachnovi zcela zásadní otázku, kam jedeme a co tam budeme dělat. Celkem mě to taky zajímá, tak jsem napnutý, jaký důmyslný plán se dozvím. Podle Kachny jedeme na sever, budeme tam chodit po horách a Zabi je debil, protože se tak pitomě ptá. Zabi se ale nedá a chce vědět, co konkrétně se skrývá za pojmem "na sever". Opět je nazván ošklivým výrazem a odkázán na mail, který Kachna rozesílal před odjezdem. Ve zmiňovaném e-mailu byly informace typu: 3 dny pochod, 2 dny přesun, atd... Zabi je neoblomný a mírně hystericky se dožaduje odpovědí na otázky: jaký je itinerář, jestli jsou ty nečitelné černobílé papíry opravdu naše jediné mapy, uvidíme alespoň jednu známou norskou zajímavost a mohl bys na na mě konečně přestat řvát a umlčet svoji sestru? Zabi teatrálně fláká podrobným norským průvodcem na sedadlo a uchyluje se do hlubokého mlčení. Kdyby řekl hned na začátku, že má podrobného norského průvodce, mohlo být všechno jinak. Narval bych ho Kachnovi do krku.

Hledáme nocleh, už je skoro tma. Olaf se snaží něco vyzvědět od dvou blondýnek, ale tady jsou blonďatí úplně všichni, takže nevím, proč to vůbec zmiňuju. Slečny neví nic, ale jedna z nich nás posílá pár kilometrů dopředu, že tam je odpočívadlo. Je, kolem něj jen bažiny. Bažiny toho druhu, že jediné zkusmé šlápnutí vede chodníčku mě málem stálo ponožení až po kolena. Fabie tedy vyjíždí hedat něco lepšího, ale vrací se s nepořízenou. Nakonec jsme zakotvili z druhé strany odpočívadla, kde jsou lavičky, stolečky a záchodky, taky výhled na jezero a je to tam vůbec krásně romantické.

Tohle si zapsal do deníčku Zabi:

Cesta
Automobilomasochistický přesun po švédské dálnici na sever do norska asi 600 km, průměrná rychlost modré cihly asi 70 km/h. Já i zbytek posádky fabie chceme k moři, kam mě kachnoklan nechce vzít, byť mi to bylo písemně slíbeno i v itirenáři. Trháme se a setkáváme až na norských hranicích, které jsou zvláštní tím, že tu žádné hranice nejsou, takže máme problém se na nich potkat. Nejsou tu ani celníci, kteří by nás zatýkali a stříleli, ale není tu už ani mé pivo, které včera večer proteklo hrdly kachnoklanu.

Hezký zážitek
Zajížďka k moři stála za to, malebná krajina, slunečné počasí, teplé a čisťounké moře, skvělá pláž a útesy. Lepší než jadran. Koupačka ale byla rychlá a akční, neboť moře bylo plné obrovských medúz. Martina mě poučila, že medúzy se dělí na bolestivě žahavé a jedovaté, jedny žijí v teplých mořích a druhé v severních, nemohla si ale vzpomenout, které kde. Nechtěl jsem přijít asi o jedinou možnost vykoupat se v severním moři, tak jsem si mezi nimi dal rychlou kličkovačku, kdy Martina stála na molu a navigovala mě mezi těma potvorama. Jinak jsem byl z moře naprosto unešen.

Ošklivý zážitek
Jsem citlivý a labilní člověk, kterého dokáže nejvíc rozrušit, když má pravdu a ostatní ho ignorují, co mě rozčílilo při projížďce Oslem na Lillehammer shrnuji v následující tabulce: (tabulka je vzhledem k možnostem blogu nahrazená řádky)

situace:
Blížíme s k Oslu, kachnoklan v cihle naviguje, před námi odbočka na Lillehammer, moje reakce:
Volové zatočte! Jejich reakce: Volové nezatočí, jedou do Osla.

situace:
Druhá odbočka: buď do centra, kde se platí mýto a nikam to nevede, nebo zpět na obchvat a na Lillehammer, moje reakce: Volové zatočte!! Jejich reakce: Volové jedou do centra, kde následně platíme tučné mýto za vjezd.

situace:
Další křižovatka: rovně lze projet městem na Lillehammer, nebo zatočit a projet tunelem někam daleko do háje, moje reakce: Jeďte rovně kreténi!! *!$#*:%zabi”#@$”*!!! Jejich reakce: Zatočili, volové.

situace:
V centru Osla u benzínky Shell, musí Kachna mocomermo tankovat, moje reakce: Jsi u nejdražší benzínky v centru debile, netankuj. Jejich reakce: Natankoval plnou do obou aut, debil. Jen co jsme vyjeli, byla o 200 m dále benzínka levnější o 5 kč/l, prodělali jsme 6 kilo.

situace:
Jsem vyřízený, jedem úplně jinam, za drahý benzín a mýto, moje reakce: Jsem vyřízený. Jejich reakce: „To byl náš strategický plán, tak drž hubu debile.“

(pozn.: Povšimněte si, jak Zabi rozdělil výpravu na "Sebe" a "Je". Také se přestal zdráhat psát si do deníčku i vulgární výrazy. Má moje pochopení, dostal se skutečně na dno. Na jedno ze dvou. Ale nepředbíhejme.)

Místo na spaní
Odpočívadlo kdesi za benzínkou, naštěstí odpočívadla za benzínkou v Norsku mají styl, na rozdíl od našich odpočívadel za benzínkou, zde je čisto, záchod, les, esteticky stravitelné jezero, vlhko a zima, ale šlo to.

***

Lillelhammer, Otta, Rondane

Ráno opět děsivá zima, i když už bez deště. Pohled na mlhu nad hladinou bažin byl naprosto okouzlující. Zabi se vydal na průzkum místního wc a vrátil se naprosto nadšený - teče teplá voda, je tam papír, čisto a voňavo. Postupně se tam střídáme skoro všichni. Odněkud se objevil místní pornočasopis. Nijak se neliší od pornočasopisů odjinud, ale přesto ho naše mužská většina nadšeně podrobuje detailnímu zkoumání. Balení trvá tradičně nesnesitelně dlouho. Dal jsem si závazek, že pokaždé budu první sbalený a vskutku mi to nečiní žádné potíže. Srolovat plachtu a nacpat spacák do batohu se dá za cca. minutu a půl a vzhledem k tomu, že jsem si dobře promyslel systém věcí, co v batohu mám, dokázal jsem se sbalit za necelé tři minuty. Ostatním to trvalo až hodinu dvacet. Jsem znechucený a propadám lehké hysterii.

Cesta na sever, Kachna na dnešek přislíbil první noc v horách. Skály, ohníček, les, koupačka, maluju si to krásně barevně. Cestou míjíme Lillelhammer, známé to olympijské město a většina se bohužel rozhodla se vydat na prohlídku. Já tedy nadšený nejsem, zdálky přes jezero mě to celkem stačí, proč ještě courat mezi domama, ale jsem přehlasován. Zabi touží po pohlednicích, Krtek Olaf po mléku. Olafa chápu, taky bych si dal. Následuje zmatené bloudění ulicemi a uličkami, stále stoupáme a marně se snažíme najít místo k zaparkování, tedy místo zadarmo, placených je tu dost a to za cenu, za kterou bychom si v Čechách koupili čtyři zimní pneumatiky. Našli jsme ho u jednoho ze sumermarketů, načež se strhla prudká hádka, co dělat dál. S Olafem jsme okamžitě vyrazili do marketu a proběhli regály. Bylo mě špatně, z cen přirozeně. Mléko vyšlo na 11 nok, což odpovídá zhruba 70,- kč. Cedulka na obalu hlásala, že mléko obsahuje 9 % tuku, ale asi mají v Norsku jiný tuk než u nás, chutnalo to jako naše odtučněné. I tak to byla vítaná změna, instantního kapučína už bylo dost.
                                                    Olympijský stadion v Lillelhameru

Vystoupali jsme k olympijskému stadionu a nenápadně se courali kolem, aby třeba Norové nechtěli vstupné, je to divné, když je to všude upravené a nikdo po vás nic nechce.

Další úmorný přesun do města Otta. Hory rostou, najednou projíždíme hlubokým údolím a pořád stoupáme. Otta se mě líbí, je tu supermarket, krásný nádraží, suvenýry... s Honzou hledáme místo, kde nám prodají licenci na chytání ryb, vypadá to, že následující dny strávíme uprostřed horských velikánů a budeme chytat lososy. V místním turistickém centru se zásobíme mapami. Vypadá to, že budou naším jediným zdrojem orientace. Kachnovy černobílé xeroxové kopie jakýchsi pochybných výřezů map neznámo odkud moc orientačních bodů neslibují, vypadá to spíš jako rozmazaná změť čar bez popisku. Pravdou ovšem je, že zabezpečení se naštěstí soukromě věnoval i Zabi a ten disponuje pěkným, již zmíněným českým průvodcem, kde jsou mapy barevné, trasy popsané a ještě navíc něco málo fotografií.

Stoupáme z Otty do parku Rondane. Stoupáme dlouho, děsně dlouho, skoro až nabíráme výšku, slabší povahy mají závratě. Když už se zdá, že jsme úplně nahoře, silnice nabírá při stoupání ještě větší sklon. Postupně ubývají stromy, potom domy, nakonec i keře, pak platíme nějaký poplatek 20 nok. Pak jsme najednou byli uprostřed tundry. Nikde nic, jen šutry, na takovým malým plácku velká spousta zaparkovanejch aut a kolem dokola pustina. A hory. Ohromný, vysoký, skalnatý hory. A ještě jsem zapomněl na strašlivej vítr a zimu. Fotíme se u Cihly, ale ochotný norský turista byl bohužel ducha mdlého a tak se fotografie podařila až po krásných detailech našeho předního kola, Michalova nosu a panoramatického záběru na park Jotunhaimen na obzoru. Vyrazili jsme. Olaf neustále odbíhal a pořizoval umělecké záběry, my ostatní jsme se kochali. Bohužel jen chvíli, protože před odchodem jsme si museli zabalit vybavení a jídlo na několik dní, konkrétně na tři a tak jsme na zádech táhnuli každý batoh s hmotností od 10 (Michal) do 25 (Zabi) kilogramů. Proč měl Michal batoh jako nic, se ukázalo hned druhý den, proč měl Zabi batoh jako kráva taktéž.

Roztrhali jsme se, každý šel jiným tempem. Já dohnal Mášu a Michala s Olafem, kteří to hnali ďábelskou rychlostí, zachumlal jsem se do všeho, co jsem měl k dispozici a pak už jen tiše snášel déšť a zimu. Podle Kachny jsme měli dojít k chatě u jezera a zakempovat, prý jsou to tak tři kilometry, ale chata se ne a ne zjevit. Nakonec se ale zjevila, dorazili ostatní a nastalo hledání místa na spaní. Podle cedulek bylo zakázáno stanovat v blízkosti půl kilometru od chaty. Pevná a nepromáčená půda ale končila právě na té půlkilometrové hranici. Nakonec jsme našli kousek, který se pod námi propadal jen pozvolna a byla tu šance, že stany ráno ještě vykopeme, a rozbili jsme tábor. Pešíci a Michal si našli místo ve stráni, kde bylo sice sucho, ale bylo to z kopce. Pak k nim emigroval i Zabi, pravděpodobně znechucený Kachnovým organizováním stavby jeho stanu. Večer vypadal nevlídně, ohledně rána jsme měli temné předtuchy.

Ranní vřesoviště v Olafově detailu

Tohle si zapsal do deníčku Zabi:

Cesta
Frčíme dál na sever, kolem hezká krajina, které nelze nic vytknout, samý hory, lesy, jezera. Zastávka v Lillehammeru, která měla být krátká, pak se ale Kachna vyhecoval k rychlému výstupu na místní skokanský můstek, takže se dost dlouho čekalo, až se vrátí. Nákup pohledů (60 Kč/ks) a pokračování ještě 100 km dál do NP Rondane. K večeru stoupáme z údolí nekonečnými serpentinami, mizí civilizace, mizí les, mizí naše dobrá nálada. Ocitáme se na parkovišti uprostřed nehostinné tundry, kolem nic, zhola nic, jen vítr, mlha a lišejník. Zima jak v psírně, dál jdeme pěšky s plnou polní (nebo lépe tundří) a čeká nás 3-denní pochod v této pustině, kde není vůbec nic. Mam depku.

Hezký zážitek
Lillehammer ve mně větší dojem neudělal, jinak kraj je tu krásný, celý den na co koukat, pohoda.

Ošklivý zážitek
Nejdřív jsem si myslel, že to byla ta situace, kdy jsme u jednoho pidikohoutku tankovali s velkou námahou asi půl hodiny vodu do kanystrů, než někoho napadlo ji ochutnat a tak zjistil, že ta voda je naprosto smradlavá a nechutná a nepitelná, tak se vše zase vylívalo. Pak jsem si vzpomněl na ty Kachnovy ponožky. Ty, ve kterých jel 3 dny nonstop z Čech, pak ho z naprostého zhnusení donutila Máša je sundat. Kachna je ošplouchl v jezeře. Fauna v jezeře z toho měla málem smrt, fauna v ponožkách tím byla přímo nadšena a po koupeli rychle nastartovala kvasný proces. Kachna je nechal zrát v klidu a teple na mém místě k sezení, toho já nebožák si nevšiml a sedl si na ně. Po hodině jsem začal přemýšlet, proč smrdím po octu a proč vlhnu. Stále jsem se osahával a čichal k tomu, byla to pro mě záhada. Když začal puch být nesnesitelný, vystoupili jsme a já se podíval pod sebe, k čemu pořád čichám... šel jsem se vyzvracet, zkopat Kachnu, ale už jsem se smradu do konce výpravy nezbavil, za tenhle humus zážitek nelze udělit míň než 3 Kachny z pěti.

Ještě jeden ošklivý zážitek
Za dobrotu na žebrotu! Kdesi za jízdy požádal Denny Kachnu, ať mu vyndá jedno pivo z jeho kartonu, co je pod sedadlem. Kachna se zoufale snažil roztrhnout igelitový obal, aby se na plechovky dostal. Tu jsem přistoupil já, že mu pomůžu. Vzal jsem si Davidovu kudlu a jedním elegantním švihem jsem rozpáral igelit i dvě plechovky uvnitř, takže jsem Dennymu ušetřil práci na jejich otvírání. Ostatní můj výkon ocenili hromadnými nadávkami do blbejch Zábranů a šli zachraňovat rozlité pivo po podlaze. Kachna mi řekl, ať zbytek piva vyliju z okna, takže byla jeho chyba, když pivo vychrstlé za jízdy z auta ohodilo nás, auto za námi a půlku Norska. Takže automobil byl po zbytek cesty olepený a zasmrádlý od piva zevnitř i zvenku, tudíž bylo už zdálky poznat, že jedeme z Čech. Měli jsme asi jediný automobil, který měl pachovou MPZ. A to všechno dávali za vinu mě, když jsem chtěl jen pomoct.

Hledání noclehu
Od parkoviště kráčíme ještě asi 5 km po celkem slušné cestě k jediné chatě Rondahutte u jezera Rondasee pod horou Rondashutte, nejvyšší v národním parku Rondane (fantazii na jména moc velkou Norové nemají). V mracích kolem matně tuším vysoké hory, občas mrholí, krosna je těžká, měl jsem trochu problém s balením, nevěděl jsem, co mě tu čeká. Čekalo to tu. Mrholí, sychravo, zima, kolem buď skály nebo bažiny. Končíme v pustině kilometr před chatou Rondahutte, blíž se prý za nocování platí (?). Průměrná hádka o místo, moc možností tu stejně není.

Místo na spaní
Trháme se na dvě skupiny. Toho jsem si nejdřív nevšiml a zakotvil u té horší (Kachnoklan + Denny s Krtkem), usadili se na břehu říčky v totální bažině, to mi došlo, až když jsem zatloukal stanové kolíky a ony mi mizely pod vodou. Kachna mi výstavbu stále diriguje nuceným posouváním stanu tu 10 cm doprava, tu do leva v zájmu kolektivní rovnosti, nerozumím tomu. Ostatní si našli plácek o 100 m dále ve svahu, kde sice foukalo, ale aspoň tam bylo sucho a pěkný výhled na nebožáky v bažině. Bourám
stan a stěhuji se k nim za zvuku Kachnových nadávek do zbabělců a zrádců. Nelitoval jsem, zvlášť po ránu, když se mi ukázal fantastický prosluněný výhled na okolní přírodu, Kachna daleko, idylka.

Nálada
U mě po výborné večeři dobrá, je ale děsný vítr, chvíli kecáme za kamenem, je ale děsná zima, tak to balíme a jdeme spát. Zalezl jsem si do spacáku s flaškou vodky a bylo mi dobře. Ráno se probouzím v děsný zimě, zubní klepačka. Venku je ale krásně, sluníčko, výhledy na hory, hygiena v místní říčce, kafíčko, začíná se mi tu líbit.

Rondohora

Naše první horské probuzení. Jakkoliv se včera zdálo, že se blíží konec světa, ráno není po těžkých černých mračnech ani památky. Obloha je blankytně modrá, jen tu a tam malý bílý, téměř zanedbatelný mráček. K tomu je třeba připočíst ještě můj první vjem po tom, co jsem vylezl ze stanu a nasadil si brýle - dvacet centimetrů od stanu proudí divoká horská řeka a my jsme uprostřed fantastického vřesoviště. Hned to ale přešlo - venkovní teplotu odhaduju na několik stupňů pod nulou. Inu tundra, přeci jen jsme daleko na severu a poměrně vysoko, okolo 1100 metrů. Vstávají i ostatní, Olaf si ztěžuje, že mu byla v noci zima, ostatní taky. Mě zima nebyla, mám naprosto dokonalý spacák. Není nad to, když si člověk před výpravou připraví a zkontroluje vybavení. Po snídani a setkání s naším svahovým detašovaným předvojem ťapeme k chatě Rondvassbu, je to jen kousek a mají tam famózní záchody - příjemná změna po třech dnech na odpočívadlech. Jsou celé ze dřeva, i prkýnko. Začínáme svůj první trek.

Výstup se zpočátku zdá smrtící a za chvilku se ukazuje, že to tak skutečně je. Je to furt do kopce a to tak, že přímo strmě. Dělíme se na několik skupinek, podle toho, jak má kdo fyzické síly. Statečně se držím s Olafem v té první. Michal nějak nemluví. Ukázalo se, že mu Kachna nakukal, že jedeme k moři a spát budeme v chatičkách, takže nemá žádné vybavení, spí pod nějakou dekou a na nohou má tenisky. Není nad to, když se před výpravou všichni sejdou, společně se domluví a pak si to ještě potvrdí. A nelžou. Olaf nadšeně fotí, už se těším, co z toho bude. Pobíhá po okolních skalkách a nejeví sebemenší známky únavy. Občas je vidět jen jako červený bod v dálce. Vzdálenost mezi skupinkami se zvětšuje, zatím to ale jde, po počátečním asi dvoukilometrovém zdrcujícím výstupu vede cesta zdánlivě údolím Rondhole, i když terén je těžko přístupný. Ostatní skupiny vidíme v dálce. Olaf, Máša, Michal a já. Michal poprvé nahlas vyslovuje myšlenku, že to otočí a počká na nás u auta. Máša ho přesvědčuje, aby nebyl baba.                       Martina nad propastí

Vidíme sněhová pole, jde do tuhého. Kopec před námi není kopec, ale skalní stěna. Když jsme blíž, opravujeme to na kamenné pole. Je třeba skákat z kamene na kámen směrem vzhůru a ještě sledovat červené značky, které jsou na některých obzvlášť velkých šutrech. V polovině výstupu pauza na oběd, skupinky se došly. Michal to chce zcela vážně otočit. Rozebíráme si jeho věci k sobě do batohů, Zabi ne, jeho batoh se podobá almaře. Už víme proč, včera večer z něj vyndal například pyžamo. Červené. Zřejmě je zvyklý na svůj standard a nechce se ho vzdát ani v horách.

Další stoupání, už je toho pomalu dost. Michal překonal krizi a statečně ťape dál. Mám v batohu jeho stan, ale popravdě ho moc necítím, už takhle se blížím ke krizovému bodu vyčerpání, takže kilo sem, kilo tam... Sedlo. Jásáme, objímáme se a fotíme se. Pod námi se na obě strany otevírá šílená hloubka. Nicméně je třeba jít dál, i když se už asi nikomu moc nechce. Janička omezila svoje žvatlání na polovinu, zřejmě se dnes stane něco strašného, ještě nikdy to neudělala.

Tundra, varianta Norsko

Jestli doteď byla cesta strmá, tak teď už je přímo kolmá. Chvílemi skutečně šplháme po skalách. Pokusil jsem se prodat protijdoucím Norům chlast, ale nechtěli, zmetkové. Konečně vrchol! Bohužel, vrchol není TEN vrchol, ale předvrchol Vinleronden (2044 m n.m.). Vylezli jsme skoro kilometr do výšky a pořád ještě nejsme v cíli. Odpočinek a vychládání. Několik lidí už nemůže. Kachna plánuje, jak slezeme dolů přímou čarou a nedbá nic toho, že už za nejbližším horizontem může být kolmá skála dolů. Naštěstí je přehlasován. V dálce před námi se tyčí majestátně nejvyšší hora parku Rondane, vrchol Rondslottet.

Když tak nad tím přemýšlím, někdo si tady asi patentoval kořen slova Rondo a pak se děsně napakoval na autorských právech. Nicméně mezi námi na vrcholu Vinleronden a kamennou mohylou na vrcholu Rondslottet leží hluboké sedlo a když se člověk podívá, kudy vede stezka k našemu cíli u mohyly, je mu z toho špatně a má závrať. I tak se vydáváme na cestu. Mastím si to s Olafem a Mášou dopředu, což se nelíbí Kachnovi. Nějak si usmyslel, že bude dělat vedoucího výpravy a nás nažene do rolí malých skautíků, co ho budou ve všem poslouchat. Evidentní je při tom fakt, že ani vzdáleně netušil, jaký terén nás čeká a značně přecenil síly některých z nás. Není nad to, když výpravu organizuje někdo zodpovědný, příčetný a nesobecký.

Cestou jsme s Olafem utekli Máše, Kachna tak dlouho špačkoval, až na něj počkala. Vrchol!!! Jsem na pokraji svých fyzických sil, ale trochu jsem jich ještě našel, abych si otevřel vrcholové pivo. Protože se v Norsku nesmí pít na veřejnosti, sosám ho potajmu za karimatkou. Norové lačně sliní. Mám s sebou láhev Jamesona, člověk nikdy neví, kdy může výhodně prodat něco nelegálního, ale v tomto případě se neodvažuju někomu něco nabízet, protože jsem láhev vyháhl s sebou až sem nahoru a vysokohorská přirážka by byla asi moc i na bohatý Nory.   
                                        Vrchol Rondohory, Šťovík odpočívá

Postupně doráží zbytek skupiny, jsme všichni, někteří už jen pletou nohama. Nastává mohutná konzumace donesených potravin a výměna proviantu. Ihned poté se strhává brutální hádka, kam dál. Oproti Kachnovu předpokladu, že slezeme pohodlně k jezeru pod námi, přespíme a zítra se vrátíme k autu, se ukazuje, že značená cesta vede přesně na druhou stranu, než potřebujeme. Není nad to, když se člověk dobře orientuje v mapě. Rozhodl jsem se, že od teď už budu, co se mapy týká, poslouchat výhradně Zabiho, protože pokaždé, když něco navrhoval, ukázalo se, že měl pravdu. Vždycky se to ale ukázalo pozdě, protože ho Kachna překřičel a udělalo se to podle Kachny. Když hádka po asi hodině skončila (zatáhli do ní i nějaké cizince), je rozhodnuto (Kachna), že slezem dolů po svahu přímo z vrcholu. S Davidem se vrhám vpřed. Vzadu jich je dvanáct a my se chceme podívat dopředu, kudy to půjde slézt. Už je nevidíme. Klesáme a klesáme a klesáme. Šutry jsou vratký a propast pod náma střídavě šílená a střídavě děsivá. Poprvé si říkám, že tu možná umřu. Na zbytek výpravy jsme počkali v sedle pod vrcholem, kde byla trochu rovinka a dalo se tam sedět i ležet. Když dorazili, zvedl jsem se, že zase půjdu napřed a okouknu terén. Kachna mi oznámil, že jestli udělám ještě krok, nevezme mě dole do auta. Jsem v šoku.

Sestupuju a mlčím. Kachna se rozhodl jít přímo dolů. Už teď vidíme místo, kde asi zakempujeme, je tam malé roztomilé jezírko, zelené svahy, ohniště (asi), dřevo (asi) a je to na začátku našeho jezera, toho velkého. Jediný problém je v tom, že je to o zhruba 500 metrů níž než my a my nevidíme, kudy se tam dostat. Kameny nám ujíždějí pod nohama a mě začínají bolet kolena, tedy úpony svalů na kolenou, přeci jen mám na zádech 15 kilo a už tři hodiny klesáme. Mary a Zabi navrhují sejít traverzem. Kachna trvá na přímém trase. Posledních 100 metrů k našemu tábořišti je svah tak strmý, že přes něj není vidět dolů. Kachna s Davidem jdou na průzkum. Vrací se za dlouho a tvrdí, že se to dá, pokud člověk nemá závratě a umí skákat po skalách. Zabi sebledne a začíná šílet. Při velikosti jeho batohu to celkem chápu. Mary se Zabim a Martinou se vydává traverzem velkou oklikou. Olaf našel lepší sestupovou trasu, takže my ostatní klesáme dál, celkem se to dá, ale já už mám něco nachozeno, pro nováčka asi nic moc, klouže to a je to děsná hloubka. Dole je opravdu skvělé tábořiště, ale jsem tak na dně, že stavím stan, přísahám Olafovi, že jestli mě vzbudí, dostane po tlamě a jdu spát. Kachna venku něco ještě mamtlá, ale už ho nevnímám.                                 Sestup z Rondohory, když to ještě bylo příjemné

Tohle si zapsal do deníčku Zabi:

Cesta
Program dne: celodenní zdolávání hory Rondashutte (2000 + nějaký drobný), převýšení dobře přes kilometr s bagáží. Po idylickém ránu se přesouváme k chatě Rondashutte, kde Denny navštěvuje místní fantastický celodřevěný záchod (další týden nám bude o něm pořád básnit). Začíná pěkně ostrý výstup, místní stezky, nejsou žádný procházkový chodníky. Pořádný horský trek. Trháme se, každý jde podle vlastních sil. Vítr, slunce, únava způsobují dehydrataci, hltám vodu z potůčku, je vynikající. Krajina je stále nehostinější, jen sníh a kameny, nikomu není moc do řeči. V posledním sedle přestávka na oběd, mám toho dost, a podle výrazů ostatních asi nejsem sám.

Vychází najevo, že Michal jde jen v keckách (v tomto terénu naprosto nevhodné), má zničené nohy a chce se vrátit, ostatní ho přemlouvají, ať neblbne a pokračuje s námi, na důkaz lásky mu několik statečných jedinců, které obdivuji, pomáhá vzít věci z batohu. Na tomto místě zbaběle přiznávám, že jsem se k nim nepřipojil, neboť za hmotnost mého batohu by se nemusel stydět průměrný šerpa, byl jsem na pokraji sil a jakýkoliv gram zátěže navíc by mě určitě zlomil v pase.

Ukázalo se, že to poslední sedlo je předposlední sedlo a mezi nimi 300 m hluboká propast. Kopec jsme zdolali naprosto zdeptaní, stálo to ale za tu námahu, dokonalý výhledy, krása slovy nepopsatelná, kolem jen zasněžený vrcholky hor, mé srdce plesalo. Rozpustil jsem v sobě jedno pivo a čokoládu a bylo mi dobře.

Bohužel každé vyvrcholení trvá pouze krátce. Po chvíli začala hádka, kudy dolů. Ostrá hádka, jacísi dobří Angličané chtějíc nám pomoct s orientací dostali málem přes papulu, protože si neprozřetelně stoupli blízko Kachny a Máši, když si vyměňovali názory. Za chvíli na sebe křičeli všichni, byla z toho mezinárodní ostuda. Nakonec jsme se rozhodli absolvovat tu nejdrsnější cestu, co jsem kdy šel z kopce. Tj. rovnou za nosem přímo dolů, zakázané to není, tak co? Hluboké kolmé srázy, drolící se suťová pole, hrozný spád, sníh. Šílenost.

Hezký zážitek
Ten vrchol… Jo to byla paráda

Ošklivý zážitek
Davidova a Kachnova touha jít po přímce i v oblasti, kde všechny přímky dávno vyhynuly, se nám málem stala osudná. Svah byl prudší a prudší, už se v tom vůbec nedalo jít, s krosnou ani nemluvě a údolíčko, kam jsme mířili, bylo pořád v hloubce pod námi. K+D se vydali napřed, aby zjistili, že před námi (resp. pod námi) je 50 m kolmá stěna. Rozumný jedinec by se vrátil k výpravě, sdělil jí situaci a navrhl to obejít. K+D dokázali přes hodinu šmejdit po svahu, aby nám vnutili myšlenku, že se to slézt dá. Vyjma nich všichni tušili, že za tu dobu bychom to už dvakrát obešli traversem přes sousední údolí. ALE TO BYCHOM ASI PORUŠILI PŘÍMKU, ŽE DAVIDE. Zatímco hledání se táhlo do nekonečna, zima, únava a přirozený sklon k závratím na mě dolehly. Když už mi povolil pod nohama asi stý šutr a já se o kousek svezl po svahu, povolily moje nervy, udělalo se mi špatně od žaludku a pokoušela se o mě hysterie. Sebral jsem se a vydal se traversem pryč, následovala mě Martina, která toho už asi taky měla dost, tu následoval Mari a Kachník. Je jasné, že to udělal jen pro to, že chtěl zvýraznit mou slabost tím, že se obětoval a šel s námi, hýzl jeden. Dolů jsme přišli půl hodiny po ostatních. Ušetřená půlhodina, kvůli které se na hoře sedělo tak dlouho a pak riskovalo tím šíleným sestupem. Dnes se vám chlapi můžu přiznat, když se mi tam nahoře udělalo zle, byl to pro mě fakt ošklivý zážitek. Příště to ale slezu, páč nejsem srab.

Hledání noclehu
Nebylo žádné, už 3 hodiny před tím jsme jasně viděli, kde budeme spát, jelikož jsme nad tím místem stáli jen o 500 m výše. Otázka byla, jak se tam dostat.

Místo na spaní
Senzace, malé údolíčko mezi horami, všude jen lišejník. Malý travnatý plácek v zákrutu potoka, o kus dál jezero, nad námi zasněžený štíty hor. Nikde nikdo, dokonalá divočina. A taky nejsevernější místo, kam jsem se kdy podíval. Sice zima, ale už jsme se nějak aklimatizovali a nevadilo nám to. Ráno divoká koupel v místním jezeře, které kupodivu nebylo tak ledové, jak se zdálo. Fakt že jo, sem bych se chtěl vrátit.

Počasí
Krása, krása a jenom krása. Mraky jako by nám vyklízely cestu, viděli jsme je před náma a když jsme tam došli, už tam nebyly. V podstatě jsme vymetli celý Rondane od špatného počasí a když jsme se vraceli, bylo všude jasno. Zima byla, ale co byste tu na severu asi čekali, že?

***

Sestup k autu, přejezd do Jotunheimenu

Ráno se opravdu vyvedlo - kolem štíty hor, travička, sluníčko, modré nebe a poskakující Olaf, který fotil ostošest. Zkontroloval jsem celé tělo a kromě velkého vyčerpání vypadalo v pořádku. Honza nachytal dva pstruhy, tak jsme se o ně rozdělili - vyšla na mě přední ploutvička a kousek hlavičky, na ohni to byla bašta, stoptocentní biopotravina bez přidaných barviv. Sbalili jsme, ač neradi věci, a vydali se po značce zpátky k autu, tentokrát ale ne přes Rondohoru, ale po druhé straně jezera. Ano, jezdil tam sice člun, ale stálo to strašný prachy a nejsme změkčilci.

Jsme žebráci. Dali jsme Zabimu do batohu několik dvou až tří kilogramových kamenů, otřepaný to fórek, ale nevšimnul se toho a statečně, bez jediného slova funěl s námi. Po půl kilometru se mě Zabíka zželelo, protože to vypadalo, že zkolabuje. Byl ve tváři úplně rudý, potil se a hekal. Vyzradil jsem mu, že nese něco navíc a dostal jsem strašlivě vynadáno do všech. Od Kachny, že jsem to vykecal a zkazil zábavu, od Zabíka, že jsem to vykecal jen proto, abych dokázal, že mám lepší charakter, než on. Zabík asi žije v nějakém schizofrenní bludu, kdy kolem sebe vidí samé spiknutí. Ještě, že mám lepší charakter než on, což jsem myslím dostatečně prokázal, když jsem mu napráskal ty šutry v batohu.
                    Stoupáme zpátky do kopců, Zabi vláčí šutry v batohu

Cesta nahoru byla šílená. Stejně strašnej kopec jako včera, dostali jsme se skoro stejně vysoko jako byla ta blbá hora naproti přes jezero. Janička neustále žvatlá nesmysly, horko jak sviňa, kopec jak kráva, my v řadě jako ovce ... ještě nějaký slepice a připadal bych si jako na statku. Kachna se brutálně hádá s Davidem, když po něm chce (Kachna po Davidovi), aby šel před zcela zemdlelou Janičkou (i když stále kvokající, TAK zemdlelá nebude nikdy, aby byla zticha) a ukazoval jí, kam má šlapat. Je poslán do *** a je mu doporučeno, aby za A) Nekecal blosti B) Nebral s sebou do hor někoho, kdo na to nemá fyzičku C) Šel jí to ukazovat sám, protože David je tu na dovolené a ne jako humanitární pracovník. Jen aby David taky nejel domů stopem, jako já.

Chata na dohled! Hluboko a daleko pod námi je vidět typická, trávou zarostlá střecha červené, dřevěné chatičky, u které už skoro máme auto. Moje nohy odmítly dál spolupracovat. Kolenní úpony, jestli něco takového existuje, se pokouší jít napřed. Do kopce to ještě šlo, dolů už to nejde. Taky mám puchýře, shrnutá ponožka je potvora. Kulhám, klopýtám, nadávám. Začíná pršet. Pak víc. Pak leje jako z konve. Z cestiček se stávají potůčky, pak potoky a nakonec brodíme. Cesta k autu už jsou vyloženě galeje.                 Návrat k Rondochatě

U auta jsem zul boty a zjistil, že už je neobuju. Sakra. Zítra nikam nemůžu, budu si číst. Ti chcípáci ostatní si užijou Jotunheimen. Za vytrvalého deště přejíždíme přes Ottu do národního parku, který se překládá jako Domov obrů. Je v něm nejvíc dvoutisícovek z celého Norska a možná i z celé Skandinávie. Zaparkovali jsme až za tmy, což nesl nelibě Zabík, fixovaný na stavění stanu ještě za světla.

pokračování