Nízké Tatry - západní hřeben 5.7. - 8.7.2006

Tak jsem se právě vrátila ze slovenských hor a přemýšlela jsem, co bych vám o nich pěkného napsala, když většina z vás je asi sama dobře zná. Jen tak z nostalgie jsem brouzdala po netu a koukala na fotečky a postřehy jiných tůristů, až jsem se doklikala na stránku se zásadami bezpečnosti v horách. Následuje seznam pravidel, která jsme během těch pár dní stačili porušit:

- Na náročné tůry se vydávejte pouze za pevného zdraví a v dobrém psychickém rozpoložení. (Někteří z „účastníků zájezdu“ – včetně mě – za sebou mají stresující zkouškové období, ale jinak se dá říct, že jsme byli psychicky v pohodě. Co se týče fyzického zdraví, to jsme byli všichni taky v pohodě, alespoň do té doby, než hlavního organizátora, Jirku N., chytlo „tenisové“ koleno a hned druhý den pak místo pokračování po hřebenovce musel sešupajdit dolů. Tímto mu pozůstalí, kteří pokračovali v cestě, vyjadřují upřímnou soustrast, neboť přišel o to nejlepší.)

- Předem se informujte o náročnosti a délce plánované tůry. (Jak už jsem se zmínila, hlavním organizátorem byl Jirka N. Ten mi celou dobu před plánovanou cestou tvrdil, že jedeme na Malou Fatru. Sice mi k tomu trochu neseděla trasa, kterou mi předem poslal, a taky jsem ho na to jemně upozornila, ale trval na svém, takže no problema, věřila jsem mu. Hory byly krásné i přesto, že ve skutečnosti jsme pak přešli západní část NízkýchTater :) Co se týče náročnosti a délky trasy, tak přesný plán měl opět jen Jirka N. a ten asi dobře věděl, proč ho nikomu moc neukazoval. Hned první den jsme zdolali převýšení několik set metrů a to hned několikrát, protože Nízké Tatry jsou poněkud „zvlněné“. S krosnami naloženými jídlem a vodou jsme vyšlápli ráno v cca 7 hodin a tůru jsme toho dne ukončili opět v 7 hodin – večer. Kromě některých opravdu náročných úseků toho dne pro mě byl nejhorší okamžik ten, kdy jsem si od Jirky N. dvě hodiny před koncem tůry vypůjčila popis cesty, která byla ještě před námi – byly to zážitky človíčka, který šel stejnou cestou o rok dříve – a dočetla jsem se tam doslova, že „poslední hodiny před cílem byly hrozné, strmé stoupání střídané strmým klesáním – potil jsem krev“. Taková slova opravdu po 10ti hodinovém pochodu moc nálady nepřidají...Další ne zrovna příjemný zážitek toho dne mi připravila studánka, která u útulny, kde jsme přespávali, sloužila jako koupelna. Že bych se tam opláchla celá, to vzhledem k teplotě vody rozhodně nepřicházelo v úvahu, ale rozhodla jsem si tam alespoň umýt prachem pokryté nožky. Nicméně po koupeli jsem měla pocit, že nohy možná budu mít čisté, ale brzy mi upadnou...no jen si zkuste představit, že se na pár minut postavíte do vody, která, kdyby netekla, určitě by zamrzla...No ale zpět k té náročnosti trasy – přijde mi trochu tragikomické, že právě Jirka N., který jako jediný věděl, jakou trasu přesně absolvujeme, nakonec dopadl tak neslavně a po prvním dnu odpadl...)

- Zvolte výstroj přiměřenou k plánované tůře. (Viz výše – jelikož jsem plánovanou tůru téměř neznala, vzala jsem si standardní vybavení, a to se mi naštěstí osvědčilo. Jirkovi N.očividně ne :). )

- Nezapomeňte především na dostatečnou zásobu pitné vody. (To jsme sice nezapomněli, ale stejně jsme nakonec vody měli málo – to bude tím 12ti hodinovým pochodem, který jsem opravdu nečekala.)

- Snažte se před náročnou tůrou dostatečně vyspat. (Hahaha..jelikož jsme na Slovensko jeli nočním vlakem, o nějakém pořádném spánku rozhodně nemohla být ani řeč. Pokud už jsme náhodou na chvilku usnuli, probudil nás buď průvodčí nebo pasová kontrola.)

- Na tůru vyrážejte pokud možno brzy ráno, abyste bez potíží a za světla stihli dojít do cíle. (Tak to jsme splnili zase tak dokonale, až nám to nebylo milé – do výchozího bodu – střediska Donovaly – jsme dorazili v 6h ráno.)

- Bez dostatečných zkušeností a výzbroje se vyhněte zledovatělým či zasněženým místům. (Zasněžených míst jsme na hřebeni potkali jen málo a měli jsme v červenci ze sněhu takovou radost, že jsme u takových míst naopak zastavovali a pořádně se na nich vyřádili.)

- Buďte k sobě navzájem ohleduplní a velkorysí, na exponovaných místech se nepředbíhejte, nepokřikujte a nepokoušejte se o různé zkratky apod. (Předbíhali jsme se, občas jsme na sebe pokřikovali, o zkratky jsme se pokoušeli, ale velkorysí, to jsme k sobě byli, to zas jo :). )

- V žádném případě neshazujte kameny, nikdy nevíte, kdo či co se nachází pod vámi!!! (Počítají se dvě sněhové koule shozené do hlubokého údolí? Pokud ano, neshodila jsem je já, ale Pája.)

Vlevo: Někteří lidé jsou pro dobrý snímek schopni dělat neuvěřitelné věci...Vpravo: Pomalu se rozpadající a rychle rezivějící stará lanovka kousek od Chopoku...
Vlevo: Toužebný pohled na Ďumbier, na který jsme nakonec nevyšplhali, protože trasa je na druhé straně uzavřená a nám se nechtělo vracet...Vpravo: Kýčovitý západ slunce nesmí chybět...

Vlevo: Tak tady se naplno projevil spánkový deficit - usnuli jsme jak špalky a moje krosna posloužila jako nejměkčí polštář :) Vpravo: Tatranská flora...těmito zvonky jsou v tuto roční dobu hustě pokryty celé louky.

Vlevo: A ještě jeden západ Slunce...Vpravo: Jedna z mála fotek, na které jsme všichni - druhý den už Jirka musel odklopýtat do údolí a jeho sestra a přítelkyně ho doprovázely.

Vlevo: Chata Ďurková - do paměti se nám vryl především velmi svérázný chatár. Ráno se s ním loučila skupinka cizinců, mezi nimi i nějaký Japončík, který si s chatárem obzvlášť srdečně třepal rukou a zdravil ho přitom slovy: "OK boy, hi..." A chatár neméně srdečně odpovídal: "Háj,háj...háj husičky háj..." Japončík chudák netušil, čemu se české a slovenské osazenstvo chaty tak směje...Své si s chatárem ale užil i Jirka N. Chatár si totiž ráno všiml, že Jirka má obvázané koleno a rozhodl se na něm aplikovat své léčitelské umění..to vypadalo zhruba tak, že mu položil obě dlaně na nohu a silným soustředěním (umocněným předchozím nasáváním alkoholu) do něj nechal proudit svoji blahodárnou energii :) Fotky z toho okamžiku nemáme, jaká škoda!, ale nechtěli jsme rušit ten energetický tok...Chatár nakonec Jirkovi a oběma slečnám nabídl doprovod do údolí, což Jirka později komentoval v SMS zprávě slovy: "Někdy ti povyprávím, jaký adrenalin to je, když sestupuješ asi 1000m s totálně opilým chatárom...." A cestu mu prý neulehčily ani chatárovy historky typu "...tadyhle jsem potkal medvěda....támhle mě naháněli vlci...."

Vpravo: Když nemůžem jít na pivo, musí pivo přijít za námi - aneb - tatranský šerpa právě dorazil s plnou bečkou. Všimněte si jeho nákladu - žádná vypolstrovaná krosna, žádný odlehčený materiál, žádná mikrovlákna...tenhle "ruksak" už pamatuje asi hodně let... A na závěr zraněný Jiřík (já si tu fotku prostě nemůžu odpustit :) )



text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Jiří Karásek, Markéta Polášková