26. srpna: Morača, Kotor

Cestou do Kotoru jsme se stavili v monastýru Morača. Nejsem si jistá, co znamená slovo monastýr, něco jako klášter...?

Uvnitř kostelíku a přilehlých kapliček jsme bohužel nemohli fotit, protože všechny stěny jsou tam pokryté starými freskami, které už samy o sobě jsou dost zničené. Nicméně až uvnitř kapliček jsme pochopili, proč je tento monastýr označován za jednu z nejvýznamnějších černohorských středověkých památek - zvenčí totiž vypadá dost obyčejně...

Mnohem zajímavější pro mě byl kaňon řeky Morači, kterým vedla silnice, po níž jsme jeli dále. Po obou stranách cesty se do výše zvedaly masivy hornin a já byla celou půlhodinu jízdy (kaňon je překvapivě dlouhý) nalepena na oknech... Škoda, že nebyl čas na delší prohlídku...docela bych i stála o to si kaňon projít pěšky.



Zhruba 20 km od Kotoru je pláž, na které jsme se zastavili, abychom se vykoupali, když už jsme u toho moře. Voda sice nebyla nijak extra čistá, zato na ní byly ty správné "houpací" vlny. Většina alpiňáků (hlavně mužská část) do nich hned vletěla a dle jejich nadšeného vřískotu jsem usoudila, že asi půjde o bezva zážitek. Takže jsem celá natěšená do vln vletěla taky a hned jsem si prošla pořádným křtem - přišla "vlnka", kterou jsem nečekala a už jsem nestačila plivat slanou vodu... Pája se mohl smíchy potrhat, protože hned přišla druhá "vlnka", která mi podrazila nohy a švihla se mnou o pět metrů dále. Prý jsem u toho dělala naprosto neuvěřitelné obličeje - že jsem se zrovna topila, to mu asi nedošlo...

Říká se, že člověk se chybami učí, žel - někdy dost pomalu. Místo toho, abych po téhle zkušenosti z vody vylezla a raději na pláži předváděla své nové plavky, zůstala jsem ve vlnách a vyzkoušela si nácvik na astronauta. Přišla totiž jedna zvlášť prudká vlna (mimochodem - ten pocit, když se před vámi zvedne stěna z vody, která dále roste a rychle se přibližuje k vám - je hodně adrenalinový), po které jsem ve vodě myslím předvedla perfektní sadu kotoulů a zjistila, že nevědět, kde je dole a kde nahoře, není vůbec fajn...Po téhle akrobacii mi mořská voda natekla všude, kam se jen dalo i nedalo, takže jsme ji smrkala ještě několik hodin poté, asi jsem se jí i řádně napila a vůbec jsem byla prosolená víc než pršut. Znechuceně jsem tedy ze sebe oklepala chaluhy a kamínky a pro dnešek moře dost!

Kotor - starobylé město právem zapsané do seznamu UNESCO. Mohla bych se hodiny a hodiny procházet jeho romantickými uličkami, které mi tolik připomínaly židovské čtvrti ve španělských městech!

Každé "správné" město obývají kočky. Ve Španělsku, kde mají kočky přijatelné klima po celý rok, jsme na ně naráželi na každém kroku, což nás velice těšilo, protože já i Pája jsme jejich velcí obdivovatelé. Resp. Pája je do koček úplně zblázněn, kdežto já jako správný přírodovědec, i když kočkám taky dávám přednost třeba před psy, mám obecně ráda všechna zvířata (všechna Pájo! i píďalky :)). Kotor nás nezklamal, s kočkama jsme strávili skoro polovinu času. Ostatně, do kotorské atmosféry, kterou jsme vám snad přiblížili fotkami výše, se tiché měkké tlapky, kradmé stíny a nevyzpytatelné kočičí oči víc než hodily...

A tady je noční Kotor - vysoko nad městem stojí hrad, kam můžete vyšplhat, chce-li se vám - hrad je totiž ve výšce 260 m nad mořem, tedy i nad Kotorem. Nám se nechtělo, ale alespoň tuto vyhlídku jsme si ujít nenechali. Všimněte si světélek podél obou stran zálivu - tam kotvily jachty movitějších turistů.

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední