Pyreneje - Maladeta-Posets

Do Benasque, brány do Maladety-Posets, nejezdí z Ainsy, naší předchozí zastávky, žádný přímý bus. Stopovat se nám nechce, protože člověka, který by takto přejížděl mezi dvěma částmi Pyrenejí, bychom určitě nezastavili, a proto kdoví, kolik času bychom na silnicích s mávající rukou prostáli (tedy Pája, já se obvykle stopovat stydím). Musíme vzít proto zavděk hromadnou dopravou, přesunout se zpět do oškliváckého Barbastra (které je tak odpudivé asi schválně, aby se člověk o to víc těšil do hor) a odtud znovu "nahoru" k Pyrenejím do Benasque. Narozdíl od Barbastra je samotná jízda zajímavá - už zase za sklem obdivuju obrovská jezera, dlouhé kaňony a nekonečné serpentiny, přičemž i nervy a odvahu řidiče autobusu.

Benasque je podhorská vesnice, ještě komerčnější než Torla, je-li to vůbec možné. Jeden hotel nalepený vedle druhého, dole nóbl restaurace a před nimi kavárenské stolečky, na které bych se neodvážila posadit ani ve svých momentálně nejčistějších svršcích, nehledě na to, že bych polovinu stolečků sejmula svou krosnou, než bych se k nějakému vůbec přiblížila. A pozor - taky čtyřpatrový obchodní dům s outdoorovým vybavením, kde seženete i věci, o kterých jste dosud ani nevěděli, že existují. Tady už jsem neodolala obrovským regálům s pohorkami, protože tak široký výběr za tak dobré ceny už asi nikdy v životě neuvidím (byl zrovna výhodný kurz), a rozloučila jsem se se svými starými goratexy. A to doslova, protože jsem si za 135 Euro zakoupila botky nové a ty staré Pája hned za pokladnou nemilosrdně vyhodil do koše, aniž mi dal šanci ještě naposled na ně spočinout láskyplným pohledem, přejet prstem po mizejícím vzorku na chodidle a zavázat věčně se rozvazující tkaničky... Na jednu stranu chrochtám blahem, na druhou stranu cítím opravdovou nostalgii, když vidím, jak staré boty mizí mezi odpadky a odnášejí s sebou prach nasbíraný na předchozích cestách i ten bahnitý puch, kterého jsem se nikdy zcela nezbavila po "procházce" v nečekaných vodách kaňonu Paklenica. Měla jsem je sedm let, byly se mnou na všech cestách, které jsem kdy pro Cestopisy.com napsala...



Nejbližší kemp, který je asi dva kilometry za Benasque, se jmenuje Aneto a z městečka je to k němu hezká a pohodlná procházka podél silnice, nemáte-li na zádech těžkou krosnu. My jsme naštěstí ještě v Benasque nějakou náhodou narazili na manželský pár, který nás i s krosnami a jejich dědečkem natlačil do poměrně malého autíčka (cpali nás tam i krosny pod heslem "Když se chce, všechno jde" - "Cuándo se quiere, todo es posible" a taky "Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou"). Byla jsem jim i za ty pouhé dva svezené kilometry neskonale vděčná, protože nové pohory na nohách udělaly během pár minut své a tlačily mě do kotníků tak, že jsem skuhrala při každém kroku. Při koupi nových bot (a pohorek zvláště) je potřeba takové boty nejdříve pořádně rozchodit, než se s nimi vyrazí na obtížnější cestu, tady to ale pochopitelně nešlo. Nemůžu popřít, že mi hlavou nebleskla myšlenka na návrat do obchodu se sportem a "nenápadné" prohrabání odpadkového koše, kde v pokoji odpočívaly mé staré rozšmajdané goratexy...

V kempu jsem se dokulhala na recepci a hned se seznámila s místním maskotem - na pultě se vyvalovala obrovská krásná číča a na mé hlazení a šišlání reagovala pouze tak, že pohla levým uchem. Kemp byl totálně nacpaný, ale pro náš malý stan se přece jen jedno místečko našlo. Italové odnaproti nás sice varovali, že tam parkuje auto, jehož majitelé měli hangár na vedlejším "pozemku", ale měli jsme přece požehnání z recepce, a tak jsme se tam zahnízdili. Bohužel měli pravdu a někdy kolem půlnoci nás přes stěny stanu oslepila záře z reflektorů, až jsem měla skoro pocit, že venku přistává ufo. Pája vylezl ven ujasnit překvapeným sousedům - Španělům - situaci, ale moc toho nevyjasnil - jak byl rozespalý, nahodil angličtinu a jak kolovrátek pořád dokola vysvětloval, že nás sem poslali z recepce. Španělé mu samozřejmě nerozuměli ani slovo a taky pochopili, že Pája nerozumí jim (ve skutečnosti jim rozuměl, jen si neuvědomoval, že odpovídá v jiném jazyce), takže jeho proslov co chvíli přerušovali stále důraznějším "Aquí - nuestro coche!" (Tady - naše auto!). Nakonec to vzdali (Pája asi nechápal, co furt mají s tím aquí nuestro coche, když jim to přece už několikrát vysvětlil :), a začal se trochu vztekat) a vmáčkli své auto mezi náš stan a jejich hangár. Asi si potřebovali jít urychleně lehnout, protože jak jsem později postřehla, byli oba pěkně nalití, zvláště pan řidič.



Benasque - přes Vall d'Estós - Refugio de Estós

Kemping Aneto leží šikovně přímo na trase GR11, po které i my plánujeme vyrazit a strávit zhruba 5 dní na okruhu po Maladetě. První dvě hodiny po odchodu z kempu nic moc, příroda kolem je sice samozřejmě nádherná, ale očividně jdeme po oblíbené cestě, všude kolem mraky lidí. V podstatě jsme se jich zbavili až za Refugio de Estós, ke kterému je to z kempu tak dvouhodinová pohodová procházka (ten čas je myšlen bez krosen samozřejmě). Mě se ovšem čas poněkud táhne a to kvůli mým novým botkám, které mě fakt sakramentsky tlačí. Zkusila jsem všechno možné - trochu povolit šněrování, povytáhnout a pak zase shrnout ponožky, nic nepomohlo...nakonec jsem to nevydržela, botiska zula a dále přes šutry a kořeny pajdala v sandálech, tzv. kristuskách. Každou chvíli jsem pak musela vyklepávat nějaký šutřík, který se mi dostal dovnitř, a lidi na mě dost divně koukali, ale statečně jsem se tvářila, jako že zažívám parádní pohodlí a kristusky mám kvůli lepšímu větrání...

Zhruba kilometr za refugio jsme sešli z trasy o něco níž do rozkošného údolíčka a přes to, že ještě bylo poměrně brzy, jsme se tam rozhodli zůstat na noc. Z protějšího kopce tam do mělké řeky stékal vodopád, Pája hned začal stavět jakési hráze, já z řeky vytahovala kamínky do své sbírky a bylo nám blaze. Ach, sladká nevědomost....kdybychom věděli, jak nás počasí vypeče následující dny, šli bychom dále snad i za tmy...



Další den - stále za Refugio de Estós

No, tak tento den bych nejraději v deníku přeskočila. Holt, ne vždy vycházejí plány tak, jak bychom si přáli a až dosud jsme měli na horách vždy spíše štěstí, takže jednou se to obrátit muselo. Brzy ráno, ještě někdy před sedmou hodinou, mě probudilo hřmění. Chvíli jsem přemýšlela, jestli mi to jen nehřmí v hlavě (občas mívám fakt výživné sny), pak jsem pro jistotu vykoukla ze stanu a ohromeně zírala na oblohu...co oblohu! Necelých 50 metrů nad námi se převalovala mlha nebo mraky nebo co to bylo a sedlo, kam jsme měli namířeno (Puerto de Chistau, 2577m) a kterým jsme prostě museli projít, bylo zatažené černými mraky, ze kterých šlehaly blesky. Bouřka takhle brzy ráno??? No co, aspoň nemusíme spěchat se vstáváním (jako bychom to někdy dělali, že :) ), pomyslela jsem si, počkáme, až to přejde. Nakonec jsme čekali až do jedné hodiny, kdy už jsem se fakt kousala nudou. Bouřka sice ustala, ale černé mraky ze sedla neustoupily a vypadaly stále stejně zlověstně. Naděje přišla ve chvíli, kdy jsme na trase spatřili dva človíčky přicházející směrem od sedla. Bylo rozhodnuto - když prošli oni, projdem taky. Rychle jsme se sbalili a vyrazili. Cestou jsme ještě minuli moc pěkný vodopád Cascada de Clarabide - doporučuji navštívit, je to jen párminutová odbočka z GR11. Tím to pěkné ale bohužel skončilo. Postupně se rozpršelo a když jsme byli už skoro u sedla, vylekal nás najednou ohlušující hrom. Pája, který šel celou dobu přede mnou, se v tu chvíli otočil jak na povel, já se lekla znovu jeho vyděšenému výrazu a už jsme to mydlili zpátky! Během chvilky se z deště stal pořádný liják, chvíli nás bombardovaly i kroupy a pak začal navíc fučet silný vítr, ale to všechno jsem stejně brzy přestala vnímat. Horší už to být nemohlo, takže mi to začalo být jedno a jen jsem odevzdaně sprintovala za Pájou. Dokonce mi to začalo později připadat i humorné - měla jsem totiž pocit, že mi nějak těžknou ruce, kterými jsem se celou dobu opírala do hůlek...a když jsem se pak na chvíli zastavila a svěsila je konečně dolů, vytekl mi každým rukávem ven asi litr vody. To mi jen cestou do rukávů napršelo a má nepromokavá bunda všechnu dešťovou vodu poctivě zadržela...jen bohužel z té špatné strany :) Nocleh samozřejmě na nám známém místě u vodopádu, zbytek dne na programu MP3 přehrávač, Cimrmani a namluvený Sherlock Holmes...

Další den - nehneme se dopředu ani o kousek

Opět ráno a celé dopoledne čekáme, jestli se mraky nad sedlem rozestoupí, ale máme smůlu. Zásoby empétrojek se nám tenčí, takže definitivně balíme stan a loučíme se s Posets, tenhle okruh prostě nedokončíme. Trochu posmutněle se vracíme do kempu Aneto a jdeme se aspoň projít na nákupy do Benasque.

La Besurta - Tuca de Cabellut (2738 m)

Ani následující den nevypadá počasí úplně nejlíp, i když vyloženě neprší, takže máme v plánu už jen jednodenní výlety. Hned zrána jedeme kyvadlovou dopravou (zastávka je hned u kempu) do oblasti La Besurta. Bus na konečné vyplivne každou půlhodinu 50 "turistů" s uřvanými potomky, kteří se nejprve natlačí ke kiosku s předraženým občerstvením a pak se vydají různými směry do okolí. Naštěstí ne naším směrem, což nejprve pokládám za výhodu, než pochopím, že jdeme úplně blbě. Hm, ztratili jsme se hned na začátku a musíme se značný kus cesty vracet. Příště jdeme s davem... Nový pokus už dopadl lépe a cesta až na vrchol Tuca de Cabellut (nebo také Tuca de Salvaguardia) probíhala v pohodě. Bez krosen zažíváme málo častý pocit pohodlné chůze v horském terénu, až na protivný vítr, který je místy tak silný, že Pája žertuje: "Teď kdybych plivnul, tak to poletí až do Paříže." Kupodivu na vrcholu hory vítr jako když utne, skoro se mi na hlavě nepohne ani vlas. Jsme na samé hranici Španělska a Francie a užíváme si nádherné výhledy na španělskou stranu, na vrcholy Aneto (zdá se mi tak vysoké, že nechápu, jak se může někomu chtít tam lézt), Posets, Maladetu, obrovský ledovec, a taky na francouzskou stranu, kde je to ale s výhledy horší, je tam totiž dost oblačno. Jen občas máme štěstí a v dírách mezi mraky zahlédneme horskou chatu a nedaleká plesa - vypadá to tam moc hezky, snad někdy příště naštívíme i tuto oblast.






Cestu zpět trochu obměňujeme a sestupujeme na parkoviště kousek pod Hospital de Benasque. Jako bonus dnešního dne nám byla dopřána adrenalinová jízda busem zpět do kempu, kterou řídil už od pohledu trochu připitomělý černoch. Jaký řidič, takový i autobus - celou dobu se ve vozidle natřásáme a lítáme v zatáčkách z jedné strany sedadla na druhou, já křečovitě svírám madlo a na ušní bubínky nám útočí kravál připomínající jízdu v prvních autobusech, které se ještě někdy prohánějí Brnem v rámci Muzejní noci.

A to už je z Pyrenejí opravdu vše. Těžko říct, kdy budou nové cestopisy z těchto nádherných hor, jela bych sem za rok klidně znovu, ale zase si uvědomuju, že je spousta jiných krásných míst, které stojí za to navštívit, takže další zážitky už jsou na vás...

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední