Malá Fatra - Velikonoce 2007 (aneb přežila jsem zimní hory, přežiju už všecko)

Malá poznámka a možná i omluva na začátek - už když jsem cestopis psala, uvědomila jsem si, že jde spíše o "pocitopis"...ale ono to snad ani jinak psát nešlo :)

Trasa: Diery - sedlo Medzirozsutce - Velký Rozsutec - sedlo Medziholie - Stoh - Poludňový Grúň - Chleb - Snilovské sedlo - Velký Kriváň - sedlo Bublen - sedlo na Koni - Bránica

Cestování na Slovensko je vždycky zážitek. Ještě se nám snad nestalo, že bychom na hory odjeli v klidu a v pohodě. Tentokrát jsme ztráceli nervy už den před plánovaným odjezdem - no věřili byste tomu, že v pátek odpoledne jede z Brna do Žiliny pouze jeden vlak v 15h a pak už nic? PROSTĚ NIC???!!! (Nepočítám spoje s milionem přestupů, u kterých je více než 100 % pravděpodobnost, že některý spoj ujede.) Následovala smršť telefonátů na všechna možná nádraží v Brně, nicméně bezvýsledně...v pátek nejedeme.

Další potíž se ukázala s ubytováním. Že v Terchové, což měl být náš výchozí bod, bude před prodlouženým víkendem hodně turistů, jsme čekali. Že ale obvoláme víc jak 10 penzionů a chat a všude bude obsazeno, to už bylo mimo náš plán. Pája se sluchátkem u ucha pomalu ztrácel nervy, zvlášť když jeden z hovorů zněl takto:
"Dobrý den, tady Prostřední, chtěl bych se zeptat, jestli máte z pátku na sobotu volno pro dva lidi?"
"Nemám, chlapec, ale poviem ti, kam zavolat, kde miesto maju..."
"Ne ne, děkuji, já si zkusím něco najít sám."
"Ale nie, já ti to poviem, možeš si psať?"
"No tak jo..."
"Píšeš? Naozaj? Tak 0421 550.........a teraz uz neviem, ako je to dalej..."
"Aha..tak...děkuji."
A byl to telefonát poslední. Po více než dvou hodinách plánování, telefonování, kombinování a hledání info na netu Pája vypadal, že mobil vyhodí z okna, pak vyhodí počítač, pak všechno, co připomíná hory a až do smrti se už nehne z brněnských nížin... Já na tom byla podobně. Navíc jsem se musela smířit s představou, že si ještě půjdu rychle koupit zimní spacák, ať můžeme spát alespoň pod stanem...

Nákup jídla je tou příjemnější částí příprav, zvlášť pro Páju. Během doby, kdy já obstarám jídlo pro sebe na všechny tři dny, si můj drahý stihne vybrat pouze jednu klobásku :) Ale na to už jsem zvyklá, takže na něj trpělivě čekám mezi regály s vínem. Je to totiž nejklidnější místo v supermarketu, který je jinak zaplavený mraky vystresovaných lidí, skupujících čokoládové zajíce téměř v životní velikosti, a já si představuju, jak by bylo krásné se teleportovat přímo z nákupního centra na nejvyšší vrchol Malé Fatry...

Z Brna odjíždíme v sobotu v 7 ráno. Jednou přestupujeme v Ostravě a kolem půl dvanácté jsme v Žilině. Cca hodinu čekáme na bus a pak už jedeme do Terchové. Sotva jsme vyjeli ze Žiliny, objevily se před námi hory. Vpravo nižší, bez sněhu, vlevo vyšší, pod sněhem. Docela jsem se zhrozila - jsem sice na sníh připravená, ale nepočítala jsem s tím, že ho tam bude ještě tolik! Autobus navíc míří tak nějak doprostřed, takže ani nevíme, kam vlastně jedeme. Já upřímně doufám, že k těm nižším a tak autobusem zní moje výkřiky nadšení nebo zklamání podle toho, na kterou stranu autobus zrovna zatočí. Nicméně nakonec nabírá směr k těm vyšším..ufff...

Poté, co jsem se psychicky srovnala s tím, kam že to proboha jedeme, rozvíjíme s Pájou diskusi, co dělat v případě, že potkáme medvěda. Pája tvrdí, že medvědi nemají rádi zvuk píšťalky a tlučení lžící do ešusu (obojí máme s sebou) a já dostávám záchvat smíchu  při představě, jak si to mydlíme po hřebeni, já mlátím do ešusu, za mnou sprintuje Pája s píšťalkou a za ním medvěd :))

Konečně vystupujeme. Pár minut cesty za hotelem Diery začínají tzv. tiesňavy. Jedná se o úžasný kaňon Bieleho potoka, zpřístupněný několika desítkami žebříků, řetězů, stupaček a lávek. Obzvlášť zajímavé jsou žebříky, na kterých balancujete s krosnou a celou dobu vám přímo do obličeje stříká vodopád.



Za Dolnými a  Horními Dierami se  táhne poměrně dlouhý a nudný úsek lesem. Neustále stoupáme a všímáme si, jak kolem nás nenápadně přibývá sněhu (k mé malé radosti).

V sedle Pod Tanečnicou se nám otevírá úžasný výhled na Malý, ale především Velký Rozsutec. Nadšeně fotím! A jen tak ledabyle se Páji ptám: "Tam nepolezem, že ne?" "Jo, polezem." ...několik vteřin ticha, jak mi tato nová informace šrotuje hlavou.... "To nemyslíš vážně, že ne?" "Jo, myslím." "Pájo? Ty si teď ze mně děláš srandu?" "Ne, proč?" O-ou.....

O kousek dále v sedle Medzirozsutci potkáváme partu lidí, kteří se právě z Velkého Rozsutce vrátili. Tvrdí, že ho můžeme obejít po traverze, ale prý je to o ničem. Na základě této hlášky a skutečnosti, že oni Rozsutec přešli a vypadají živí a zdraví, dokonce ani nejsou nijak zvlášť psychicky zdeptaní, se rozhodneme traverzu ignorovat. Já jsem myslím tu větu o traverze ani moc nevnímala, protože mi později nebylo až tak jasné, proč jsem ji odmítla použít...



Velký Rozsutec má 1609m a v létě by to určitě byla taková normální příjemná vycházka. Nicméně do léta zde daleko, stoupáme rozbředlým sněhem a já toho mám brzy dost.  Při každém kroku kloužu o kus zpět a jsem nakonec nucena využívat stopy lidí, kteří šli před námi, případně si sama botou "kopat" schůdky. Stejně to moc nepomáhá a já se každou chvíli svalím do sněhu jak pytel brambor. Jak se navíc Rozsutec přibližuje, začínám se hrozit toho, že budeme muset přelézt přes samotný vrchol. Skalnaté stěny vypadají pod sněhem nebezpečně a mi se skutečně nechce prozkoumat je zblízka. No a samozřejmě - jiná cesta není. Poslední úsek lezeme skoro kolmo a začíná se hlásit únava. Pět minut před vrcholem naštěstí shazujeme krosny a zbytek razíme nalehko (skoro se vznášíme, je to bez krosen docela změna).


Na vrcholu děláme pár nutných fotek a já posílám myšlenkový pozdrav kamarádovi, kterému jsem slíbila, že si na něj vzpomenu, až budu nejvýš. Nejsem si totiž jistá, jestli se mi po tomto zážitku bude chtít šplhat ještě někam výše...Takže ahoj Honzo :)


Cesta nahoru (severní svah) byla sice pod sněhem, přesto je cesta dolů, kde už je sněhu méně, horší. Některé úseky jsou jištěny řetězy a já mám občas docela bobky, zvlášť když si vyberu trasu ve smyslu "tady sice není chodník, ale vypadá to líp" a pak zůstávám viset na stěně a Pája mě musí sundávat... O něco níže se objevuje strmý úsek pod sněhem. Víc padáme, než jdeme, naštěstí nás krosna pokaždé převáží dozadu a padáme do měkkého. Na některých místech je sněhu až skoro metr a nejednou mi do něj noha zajede až nad koleno. Sotva ji s obtížemi vytáhnu a udělám krok, zajede do sněhu druhá... Nakonec už se neovládám a nadávám tak, že by se za mě nemusela stydět ani stará Blažková! A dvakrát jsem do sněhu myslím dokonce zlostí kopla :)

Rychle se šeří a pokud nechceme zůstat na svahu za tmy, musíme pohnout. Pája vynalézá nový druh sestupu, či spíše sjezdu - když už poněkolikáté na sněhu spadl, rozhodl se udělat z nevýhody výhodu a zbytek cesty víceméně sjel po zadku s komentářem: "To jsem netušil, že dneska budu i bobovat". Já se ještě chvíli pokouším o civilizovaný sestup, nakonec ale rezignuju a následuju jeho příkladu. Přece jen, je to nejbezpečnější a nejrychlejší způsob, jak se dostat dolů, i když zadek mám tedy namasírovaný na několik dní dopředu. A ještě musím dopsat, že na Páju svištícího dolů byl úžasný pohled - byla z něj vidět jen obrovská krosna a dvě ruce, které křečovitě držel nad zemí, protože neměl rukavice - no já nechápu, čím brzdil??? :))) Asi bych se výborně bavila, kdybych neměla dělat co sama se sebou, ať nezahučím v té rychlosti někam do lesa...

 
Přenocovat dnes hodláme v sedle Medziholie, kde naštěstí sníh není. Poslední metry před vyhlídnutou loukou melu z posledního. Nohy odmítají poslouchat a cítím, jak se mi neovladatelně třesou kolena. Kdybychom nemuseli postavit co nejrychleji stan, protože už je skoro tma, švihla bych sebou na zem i s krosnou a mouchy, snězte si mě...
Jsem vyčerpaná, Pája docela taky, a v duchu si blahopřeju za to, že se mi nepodařilo přesvědčit žádného známého, aby jel s námi. Myslím, že by to byl společný výlet první a zároveň poslední. Náladu si ve stanu zlepšujeme až horkou polívkou. Nedokážu si vůbec představit, že bych měla dnes ještě vylézt ven a provést večerní hygienu, nebo se jakkoli jinak pohnout, proto se Páji opatrně ptám, jestli si jde čistit zuby. "Jasně", dí bývalý skaut. Ach jo!
Venku už je příšerná kosa, odměnou za to sebeobětování je mi aspoň pohled na hvězdnou oblohu. Vidím Jesličky pouhým okem, Venuše vypadá, jako by na obloze někdo rozsvítil reflektor, no prostě paráda...

Ad. noc - spím v novém spacáku značky Prima, komfort -15°C a chrochtám blahem. Ven mi koukají jen oči a posléze už ani ty. To byla první noc pod stanem, kdy jsem se já vyspala naprosto výborně, kdežto Pája se budil zimou.



Ráno se ze stanu hrabeme až o půl deváté. Kolem už procházejí první lidé a volají na nás, že venku je krásně slunečno a teplo. Odpovídám, že se klidně vsadím, že ve stanu je tepleji. A taky že jo! Venku mrzne a navíc fouká nepříjemný vítr, který nám komplikuje složení stanu.  Balím se do všeho, co mám s sebou a vyrážíme.

První výstup na Stoh (1607m) je docela v pohodě. I když je zhruba stejně vysoký jako Velký Rozsutec, je to spíš "kopec", není třeba lézt přes žádné řetězy. Sníh je navíc dopoledne ještě zmrzlý, takže neujíždí pod nohami. Skutečně nepříjemný je ledový vítr, kvůli kterému si nechávám mezi kapucí a šálou mezeru širokou akorát tak na to, abych viděla na cestu.


Ze Stohu je potřeba sestoupit několik set metrů do sedla. Svah je strmý, dlouhý a opět pod sněhem. Před námi jde skupinka lidí a já s pobavením pozoruju, jak má každý z nich jiný styl sestupu. Někdo se snaží sněhem proskákat, někdo sjíždí, jako by měl na nohou lyže, a viděla jsem i borce, který předvedl efektní krasojízdu po břiše. Tož, i tak se to dá :) Pája střídavě padá a "bobuje", já to samé za ním.

Dalším cílem je Chleb (1646m). Ze Stohového sedla to k němu má být jen hodina cesty, ovšem to je "letní čas". Za zimních podmínek, s krosnami a přestávkami na oběd, na focení, atd. nám to na něj trvalo skoro 4 hodiny! Pořád totiž foukal silný vítr a sníh začal už zase břednout, což je docela vysilující kombinace. V nohách už cítím každý gram, který nesu a sotva se plazím. Horší ovšem je, že mám úplně promočené ponožky, jak se mi do bot nahrnul sníh... Hřebenovka navíc vede přes Poludňový Grúň, kterého jsem si v mapě nějak nevšimla, a bylo to pro mě docela trpké zklamání, že to kopčisko, na které jsme vyfuněli, ještě sakra není Chleb!
Ovšem není celá cesta jen utrpení. Svačinu konáme v závětří s výhledem na zasněžené Tatry (Pája se cpe už asi pátou tatrankou - má těch sladkostí tolik, že by si s nimi mohl z fleku otevřít bufet - pak se diví, že má těžkou krosnu a svádí to na to, že musí nést stan :) ), vítr necháváme na hřebeni, takže je kolem nás klid a já jsem neskonale blažená. Kdyby už  celý přechod nestál za nic, tento okamžik si budu pamatovat. Kvůli takovým chvílím (i když nejen kvůli nim) sem na hory jezdím...


Před pátou hodinou dorážíme do Snilovského sedla a řešíme, kde budeme spát. Mi už se v mokrých goratexech nechce škrábat na Velký Kriváň a tak se tentokrát rozhodneme přespat v Chatě pod Chlebom, ke které to máme půl hodiny. Výjimečně to stíháme i dřív - musíme totiž sestoupit opět rozbředlým sněhem, kde na pády a sjezdy není nouze, a já už ve vidině vytopené chaty nedbám rizika mokrého oblečení. Rozhodně se nedá říct, že bych k chatě došla, spíš jsem se k ní sesypala.

Poslední poznámka dnešního dne - sedíme u teplého čaje a já občas kouknu z chaty ven - mají tu na oknech vylepené velikonoční zajíce vystřižené z papíru, za nimi venku metr sněhu....


Velikonoční pondělí ráno...napájíme se čajem a vyrážíme na Velký Kriváň. Je to náš poslední vrchol, pak už musíme myslet na sestup, abychom ze Žiliny chytli nějaký rozumný vlak.
Už od chaty fouká opět silný vítr, není to ale nic proti tomu, co nás čeká na hřebeni. Na Kriváň bojuju s každým krokem, toto bude teda vydřené "vítězství". Jak jsem včera nadávala na každý gram v krosně, tak teď jsem za ně ráda, protože nebýt krosny, která u mě funguje jako závaží, asi bych to proplachtila až někam do údolí.
S dovolením teď zde ocituji Josefa Čapka, protože na jeho slova jsem si zrovna tady vzpomněla:
Nejsem zrovna velkým cestovatelem, ačkoli jsem si v mládí myslíval, že si nedám pokoje, dokud nezvandruju celý svět. Pak se mi na to jaksi nedostávalo dost prostředků, mezi nimiž ty nejhlavnější jsou čas i peníze. A vlastně ani nejsem nadán takovou tou vrtošivostí, která některé lidi pohání zmítati sebou co nejšpatněji po všech horoucích peklech.
Zmítati sebou co nejšpatněji po všech peklech..jak přesné...já bohužel/bohudík? tou vrtošivostí nadaná jsem.

Tak jsme na vrcholu. Posílám opět pozdrav Honzovi, protože výše už se se určitě nedostaneme, Velký Kriváň je s 1708m nejvyšší hora Malé Fatry. Vítr mnou docela smýká a mám problémy se i nadechnout. Pája fotí, zatímco můj jediný cíl je neodletět.



Scházíme dolů a otevírá se nám krásný výhled na Malý Kriváň a hřebenovku vedoucí až k vrchu Suchý. Malý Kriváň obzvlášť vypadá nádherně, ale taky docela drsně. Tak tohle až někdy příště. S větrem bojujeme až do sedla Bublan, kde opouštíme červenou značku a po zelené sestupujeme. První úseky jsou veselé, protože není jiná možnost, než svahy sjet po zadku, z čehož máme radost jako malé děti. Níže už je to horší, sníh je zde navátý až do hloubky půl metru a oba do něj každou chvíli zapadáme. Stačí takhle párkrát zapadnout a máme s Pájou oba mokré ponožky :(

Foto: názorná ukázka, kterak se v zimě dostat z kopce dolů + můj šťastný výraz mluvící za vše

A jsme ještě níže a máme pocit, že jsme se ocitli v jiném světě. Po sněhu a větru ani památky, kolem nás pučí stromy a pere do nás slunce. Ani se mi nechce věřit, že jsem se ještě před chvílí brodila sněhem...
Mimochodem - pokud budete někdy z Fatry scházet do údolí na této straně hřebene, pak určitě nedoporučujeme cestu, kterou jsme zvolili my - tedy po zelené ze sedla Bublen k hotelu Bránica. Cesta je to neuvěřitelně strmá, dlouhá a namáhavá pro kolena. Když jsme konečně došli na rovnou zem, měli jsme problémy rozhýbat ztuhlé klouby... Navíc z dolní hranice lesa je to k zastávce autobusu ještě dobrých pár km po asfaltce, což je nejrychlejší způsob, jak si zadělat na pořádné puchýře.

Stojíme u pomačkané zastávky a čekáme na bus. Že jsme ještě před chvílí chodili po horách a nadávali na sníh a vítr (tedy hlavně já), nám připomíná jen pohled zpět na zasněžený hřeben Malé Fatry... Jak mírumilovně vypadá při pohledu z rozkvetlé louky :)