Pětidenní trek Laudmannalaugar - Skogar 2010

Autor: Vlastik Sojka

29. 7. 2010
Je 22:15. Právě jsme vzlétli z Berlína. Islandský Low Cost jménem Iceland Expres nás unáší za necelých 10 tisíc za jednu zpáteční letenku do Keflavíku, kde máme kolem 1:00 tamního času dosednout. Těšíme se na 4-5denní tůru Landmannalaugar – Thorsmork – Skogar. Pak se přesuneme do Reykjavíku, půjčíme si zabukované auto a během 5 dnů ostrov objedeme. Vše na divoko, se stanem.

30.7. 2010
V 8:00 nás naložil autobus s terénní úpravou a hurá na vyhlášený vnitrozemský Landmannalaugar. Ještě před odjezdem jsme si s Tomem prošli časně ráno Reykjavík - centrum, přístav. Mezi  pátou a šestou hodinou nikde ani noha. Městečko jako dlaň, nic pompézního, nízké domy. U pumpy jsme pořídili plynové kartuše a mapu Landmannalaugar – Thorsmork, krásně podrobnou – 1:100 a částečně 1:50.

Autobus byl hodně drahý. Přes 7000 Isk na osobu při kurzu cca 6,20 ISK za 1 Kč, takže to vycházelo přes 1000 Kč na hlavu. Ostatně i autobus z Keflavíku byl pěkně mastný. Ale fakt je, že do Landmannalaugaru to tedy byla jízda náročná. Posledních 50 km se jelo terénní cestou, lávovými poli a dokonce se i brodily dvě říčky. Už jsme se těšili, až rozlámané kosti srovnáme v cíli.

V Landmannalaugaru to bylo jako v mraveništi. Velké tábořiště, zázemí, přijíždějící a odjíždějící auta. Kolem nádherné Duhové hory, hrající všemi barvami sopečného ryolitu. Jsou to barvy opravdu neuvěřitelné, od růžové, modré, tyrkysové, fialové až po fossforeskující jasnou zeleň mechů. Po straně tábořiště stoupala pára z potůčků a lidé se ponoření blaženě bahnili v laguně s krásně teplou vodou. Uvařili jsme si polévku, něco zďobli a hurá do lagunky. Strávili jsme tam dobrou půlhodinku. Každý si našel místečko podle toho, jaká mu vyhovovala teplota. Z jedné strany byl přítok chladnější, z druhé vařící. Navíc místy byly horké pramínky přímo ze dna, stačilo zahrábnout rukou do blátivého písku, chvíli ji tam nechat a museli jste rychle ucuknout. Bylo tam hodně horko.  Uprostřed laguny se to všechno míchalo a postupně vychládalo ve stoupající páře. Paráda!


Poprvé jsme si vyzkoušeli výstup z teplé vody do chladného povětří. No nic, jsme chlapi, jen ty blbé plavky studí… Pak ještě přebalit zavazadla a po druhé odpolední už jsme vyrazili na pochod. Bylo pod mrakem, v táboře spadlo i pár kapek, ale na islandské poměry jsme zřejmě mohli hovořit o prima počasí. Cesta vedla bizardním lávovým polem stále do kopce. Procházeli jsme mezi barevnými horami. Kolem nás co chvíli syčely horké prameny, ze kterých stoupala sírou prosycená pára. Postupně jsme se dostali do výšek kolem 1000 m. Vůkol se mísila krása sněhových polí s barevnou nádherou hor a divokostí horkých pramenů. Z některých pára tryskala pod tlakem tak, že by mohla závidět parní lokomotiva.

Cesta se posléze přeměnila ze stoupání v klasickou zvlněnou a stále stoupající hřebenovku po oblých štěrkových homolích. Na jedné náhorní plošině jsme šli dobré dva kilometry černým polem obsidiánových střepovitých kamenů, které se ponuře lesklo i pod zamračeným nebem. Cesta byla celkem skvěle značená a prošlápnutá, přesto bychom tu nechtěli být v husté mlze, která se tu objevuje dost často. Míjeli jsme i pomníčky padlých turistů. Chvílemi nám pršelo, takže jsme testovali kvalitu své výbavy.

Nastoupali jsme skoro 900 m. a ušli asi 13 km. Po té příjezdové anabázi to stačilo a byla to vlastně taková zvykačka na těžké batohy. Kempujeme u chaty Hraftinnunsker. I tady jsou v sousedství horké prameny. Z kempu ve svahu je nádherný výhled, pěkné zázemí. Za stan tu chtějí 1000 Isk, které se prostě vhodí do kasičky v chatě. Nikdo to nekontroluje. Je tu asi 15 stanů, celkem klídek.


31. 7. 2010
Večer jsme zapadli už po 21. hodině. Noc před tím jsme toho moc nenaspali, takže usnout nebyl žádný problém. Bylo docela chladno a kdo měl horší spacák, klepal trochu kosu.  V noci trochu pršelo, ráno mlha, ale bez deště. Vyrazili jsme asi po 10. hodině dost členitou cestou kolem ledovců a několika uskupení horkých fumarol, pramenů a bublajících jezírek. Barevné hory, pásy sopečného popela na sněhových polích… nádhera! U jedné skupinky horkých pramenů jsme si dali specialitu: instantní polévku bez vaření. Prostě jsme nabrali vřící vodu z bublajícího pramene a kastrůlek tam pak nechali ještě chvíli dojít v horké vodě. Trochu jsme se báli sirné příchutě, ale bylo to v pohodě. Takové vaření bychom si dali líbit.

Míjeli jsme potůčky a malé vodopády, sněhová pole s dutinami vymletými od říček a potoků, parní fumaroly. Pak se najednou před námi otevřel neuvěřitelný pohled. Stáli jsme na kraji jednoho světa a pod námi se otevíral úplně jiný. Neuvěřitelný terénní skok tak o 300 metrů a před námi zvláštní divoké a rozeklané hory, trochu nižší, než na kterých jsme právě stáli. Údolím se proplétaly říčky a v jezerech se zrcadlilo oblačné nebe.  Po dvou dnech pochodu pustinou jsme najednou viděli spoustu zelené barvy, kterou sem tam prosvětlovaly bílé skvrnky oveček. V dálce velké jezero Alftavatn, ke kterému jsme měli směřovat, hned za ním jedno menší.


Po náročném sestupu nás čekalo první brodění. Asi pětimetrový potok, šedý od lávového prachu. Nebylo divu. Sopka Eyjafjalajökul nedávno dosoptila a jak se k ní přibližujeme, prachu přibývá. V sopečném popelu jsem se ještě nikdy nekoupal, takže jsem se svlékl a šup do té ledárny. No na dlouhé cachtání to zrovna nebylo, ale prima osvěžení. Počasí nám celkem přálo. Nepršelo a většinou byly otevřené úžasné výhledy. Teprve v údolí na cestě k jezeru Alftavatn začalo krápat. Chata a kemp u nádherného jezera byla plná Čechů. Bylo teprve kolem třetí, takže jsme kráčeli dál. Ze dvou cest jsme si vybrali tu podle jezera. Na infotabulích upozorňovali, že není značená, vyžaduje orientaci v mapě a buzolu. Přesně to se nám zamlouvalo. Za Alftavatnem je ještě jedno menší jezero. Posvítilo tam na nás slunko, takže bylo koupání. Všichni do vody vkráčeli nazí v domnění, že tam bude tak po kolena vody. Kdepak, 15 metrů od břehu šlo dno prudce dolů do krásně osvěžující ledárny.

Po koupeli rovnou do pláštěnek, protože už zase začalo pršet. Putovali jsme nádhernou volnou krajinou. Žádná cesta, ani stopa. Jen sem tam ovce. Po dešti jsme došli na další terénní stupeň s vyhlídkou. „Mostecká uhelná!“, konstatoval Tom. Fakt se to něčemu takovému podobalo. Černá gigantická pánev, plná různě tvarovaných černých hald a erozních zářezů s potoky. Dost se to podobalo uhelnému lomu. Pod námi tekla docela slušná řeka, kterou bylo nutno přebrodit ledovou řeku v asi 40 m širokém místě. 

Asi 500 m za brodem jsme našli krásně zašitý závětrný plácek a rozbili na něm tábor. Bylo po 18. hodině. Večer s přestávkami poprchávalo, vařili jsme proto ve stanu. Měli jsme za sebou 18 km a celkem malé převýšení  450 m. Ještě před spaním se nebe vybralo a ke spánku nám svítilo večerní sluníčko. To tu totiž touto dobou zapadá až tak půl hodinu před půlnocí.



1.8. 2010
Nádherné ráno! Skoro čistá obloha, slunce hřeje. Pomalu se hrabeme ze spacáků a jdeme si to užít. Vydali jsme se divokou cestou mimo jakékoli turistické trasy. Našlapali jsme 26,5 km, z toho část opravdu tvrdým horským terénem. Hned ráno jsme dvakrát brodili řeku Makarfljót a Mirek si to dal jednou až s lehnutím na břicho. Ještě že jsme koupili tu mapu a že bylo celý den hezké počasí. Orientace přesto byla náročná. Nádherný kus cesty kaňonem řeky a pak nivou jednoho přítoku. Nejtěžší úsek byl přes hory Graenafel.

Po poledni jsme, trochu níž po řece, přešli na místě nazvaném Mosar most. Pak jsme museli obejít horu Hartfel po cca 10 km dlouhém lávovém poli. Do tábořiště Emstrur jsme dorazili kolem 20. hodiny docela vyždímaní. Sympatická správkyně nás zkasírovala (každý 1000 Isk) a zabrali jsme terásku s rovinou uhrabanou z lávové drti podobné škváře. Je tu asi 27 stanů. Správkyně nás uvítala srdečně s tím, že nechápe, proč zrovna Češi jsou třetí nejpočetnější národností, kterou v kempu letos ubytovává (po Francouzích a Italech) a že jí to nehraje s početností naší populace.


2.8. 2010
Včera nás správkyně upozornila, že další dva dny proprší. A taky že jo, začalo to už kolem 4. hod. ráno a poprchává pořád. Naštěstí padá déšť svisle a ne vodorovně, což se tu prý děje celkem často. Čeká nás cesta do údolí Thórsmork..

Nakonec jsme dali 23 km, převýšení 948 m. Jsme ve výšce 272 m. v tábořišti Basar kousek za Hellirem na severním okraji údolí Thórsmork. Je to hned u paty stoupání, které nás čeká zítra. Má to být asi 25 km tůra a musíme vystoupat do výšky přes 1000 m. A pak sestup až do Skógaru na pobřeží oceánu. Dnes jsme šli poměrně pohodlnou trasu mezi Katlou a kaňonem řeky. Bizardní sopečná krajina. Cestu nám trochu kazil déšť. Většinou jen kapalo, ale chvílemi pršelo docela vydatně. Do toho občas foukal silný vítr, naštěstí do zad. Také jsme si užili brodění.

U chaty Langidalur jsme doplnili proviant. Hlavně chleba a nové plynové kartuše k vařičům. Uvařili jsme čaj, dali slabé islandské pivko a posunuli se až na současné tábořiště. Naše tábořiště je na soutoku řeky a prudkého potoka a je velmi dobře vybavené. Cena 900 Isk na hlavu, ale dostali jsme slevu 50 %, aniž bychom o ni žádali. Prý právě proto Řeku kalí sopečný popel, kterého je tu všude spousta. Jsme totiž pod Eyjafjalajökul. Ráno si chceme přivstat a vyrazit už v 7 hodin.



3.8. 2010
Vodopád Skogafoss! Sedím na lavičce před nádherným, 62 m vysokým vodopádem, který připomíná široký hřmící závěs. Slzy bohů, dlouhé a husté jako tříštící se proudy řeky.

Ráno jsme vstávali v 6:20, uvařit a zabalit a v 8:00 jsme byli na trase. Hned u paty tábora to šlo prudce nahoru. Stoupali jsme až do výšky 1060 m. nádhernou krajinou. Islanďané ji pojmenovali Godaland – Božská zem. Tak zvráceně členité hory jsem ještě neviděl. Chvílemi jsme ostře stoupali skalami, pak zase náhorními plošinami, na každém metru se otevíraly nové výhledy. Cesta vedla také po kose ostré jako břitva, po obou stranách propast tak 200 m. Výhledy do údolí braly za srdce.

Z popelem posypaných ledovců se draly potoky a řeky hučely ze skal v burácejících vodopádech.  Pohledy do ledovcových propastí byly ozvláštněné všudypřítomnou barvou černého sopečného popela. Toho ostatně s každým krokem přibývalo i na cestě. Za vrcholem byla hlavní cesta uzavřená kvůli lávě a odbočka vedla přes čerstvé lávové pole. To byl zážitek! Obrovské neuspořádané haldy lávové strusky, převážně černé barvy, místy však s odstíny do rezava až červena. Všude stoupala pára a teplo, ale také zápach síry, ze kterého se hlavně Ondrovi obracel žaludek.


Cesta vedla kolem vedlejšího sopečného kráteru. Vylezli jsme tam a fotili se u trhliny, ve které rudě žhnula a svítila láva. Když jsme opouštěli lávové pole naše boty už byly pěkně horké a pokašlávali jsme ze sopečných výparů. Cesta pokračovala mezi pahorky, převážně po sněhových a ledovcových polích. Z těch jsme však příliš neviděli, protože bylo všechno pod 20 – 30 cm sopečného popela. Doslova jsme plavali v mracích a dost pršelo, hustý déšť začal hned za lávovým polem. Ze sedla se tedy žádné daleké výhledy nekonaly.

Na ledovcích to vypadalo, jakoby tam řádila armáda krtků. V popelu byly tak 30 – 50 cm hluboké prohlubně, jedna vedle druhé. Vypadalo to fakt dost zvláštně. V jedné útulně jsme poobědvali na studeno ze zásob a pak zase v dešti pěkně dál. Došli jsme k řece Skoga a jejím prvním vodopádům, kterých je po proudu celkem 24. Bohužel jsme se dolů nedali podle ní, ale přidrželi jsme se značené trasy, která nás odvedla cestou sice pohodlnější, ale daleko méně zajímavou. I zde ale bylo na co koukat. Poměrně malý potok vytvářel spoustu vodopádů. Terén pomalu klesal, ubývalo i popela a přibývalo zeleně. Do Skógaru jsme dorazili asi před 16. hodinou.  Následovat bude týdenní cesta po krásách ostrova autem...