Lake District - Derwent Water

Bohužel cesta s busy National Express se tentokrát trochu zkomplikovala - první přestup v Manchesteru proběhl ještě bez problémů, ovšem druhý přestup v Prestonu už ne - na navazující spoj jsme čekali více než hodinu. Nebyl by to ovšem Pája, kdyby volný čas nestrávil navazováním nových známostí. A vyplatilo se mu to - seznámil se se sympatickými manželi Harrodovými, kteří byli z Keswicku - městečka ležícího u jezera Derwent Water, kam jsme měli v plánu jet. Během cesty pak Pája z Paula Harroda vymámil spoustu informací a spřátelil se s ním dokonce natolik, že Paul nám slíbil půjčit mapu okolí a ukázat nějaké zajímavé trasy. No prostě Pája, I love him so much :). Zatímco tedy Pája pilně konverzoval, já jsem se kochala přírodou a dlouhými pláněmi plnými oveček. Bohužel jsem si to nemohla vychutnat tak, jak bych chtěla, protože řidič asi vlivem zpoždění docela přidal na plyn, a prudké zatáčky (a nebylo jich málo) projížděl takovým stylem, že by mu záviděl leckterý závodník Formule 1. Navíc vůbec nebral ohledy na cestující, z nichž někteří se po pár minutách takové jízdy začali potácet do zadní části busu (kde je záchod) s viditelnými potížemi.

Konečně Keswick, loučíme se s Harrodovými a směřujeme do kempu. Stan na břehu jezera stavíme už za tmy, takže moc nevidíme, jak to kolem nás vypadá. Nebe je docela jasné a já žasnu nad oblohou plnou hvězd (vůbec nechápu, jak se v Anglii mohla astronomie rozvíjet, když tady mají většinou tak mizerné počasí). Co je to ale proti tomu, když se nad jezerem objeví Měsíc před úplňkem a skrz cáry mraků osvětluje hory za jezerem...svítí přímo na hladinu jezera, na které se houpají loďky a kačenky, a já mám pocit, že mi ukazuje cestu, kudy mám jít...v záchvatu romantiky Pájovi napůl žertem, napůl vážně říkám, že jsme si blízcí jak Vinnetou a Old Shatterhand...Pája hbitě překládá: "Starý drtivá pěst." Vybuchnu smíchy a je po romantice :).

Romantika na břehu Derwent Water...loďka, kačenky...dokonalá pohoda

Derwent Water je očividně domovem pro hejna divokých (ale na lidi už vcelku adaptovaných) kačen a hus. Jelikož kemp se rozkládal přímo na břehu jezera a náš stan byl k jezeru úplně nejblíž, přišla nás každou chvilku některá kačenka okouknout a "pokecat". Toto je jeden z prvních záběrů, který jsme ráno pořídili.
A ještě pár kačenek...ony jsou prostě tak roztomilé...dákdákdákdákdák...

No kdo by těm tvorečkům odolal...my bychom se s nimi rozdělili o poslední drobek :)
Náš stan na břehu Derwent Water

Samotné jezero bylo náááádherné...


Po snídani (která nebyla velká, vzhledem k tomu, že jsme se o ni rozdělili asi s 30 kačenami a husami) balíme stan a kmitáme do centra, kde máme sraz s Katharine Harrod. Půjčuje nám slíbenou mapu a ukazuje pár pěkných míst. Kupujeme ještě čerstvý chleba, ovčí sýr (jaký jiný :) ) a nejskvělejší olivy na světě a opouštíme Keswick, který se jakožto oblíbené turistické místo hemží lidmi (a to já moc nemusím). V Anglii jsou kromě Stonehenge i jiné "henge". My jsme natrefili na Stone Circle (nebo taky Rock Circle) - který je menší, ne tak známý a hlavně volně přístupný. Sice sem občas někdo došel (je to kousek od Keswicku a dá se sem dojet i autem, tak nejspíš proto), ale i tak jsme si mohli vychutnat atmosféru místa, opřít se zádama o jeden ze šutrů a koukat na ovečky.


Ovce jsou v Anglii a Skotsku snad naprosto všude. Buď ty "obyčejné" bílé nebo ty s tou srandovní černou hlavou. Volně se potulují po loukách a vypadá to, že je ani nikdo moc nehlídá. Najdete je i na těch nejnehostinnějších a nejnepřístupnějších místech, kde v podstatě dotvářejí okolní krajinu.

Du jú spík ínglíš? Bééééé..

Pokračujeme dále do hor, kam už nás ostatní turisti nenásledují. No do hor...ony jsou to spíše kopce, ale pekelně zrádné. Nerostou na nich vůbec žádné stromy, takže v okamžiku, kdy začne pršet a foukat vítr, nemáte se absolutně kam schovat. A nám samozřejmě pršelo a foukalo téměř celou cestu. Navíc stezka je natolik rozbahněná, že se po ní nedá jít. Jdeme tedy vedle ní, to se ale zase boříme do kapradin a vřesu, kterými jsou kopce pokryté. Naše fajnové pláštěnky jsou nám tady v tom větru naprosto k ničemu, později už mi slouží spíše jen jako tepelná izolace. Počasí je více než proměnlivé, nicméně v přestávkách mezi deštěm se Pájovi podařilo udělat pár pěkných záběrů:

Opět Derwent Water, tentokrát pod námi. Krajina nám odsud připomínala plastickou mapu.

Vlevo: Pája nad Derwent Water
Vpravo: kamenné ohrádky oddělují stáda jednotlivých farmářů


Udivuje mě, že ač je srpen, je tady v Lake District docela pěkná zima. Vytahuju dokonce rukavice (ty rychle sundávám, když na jedné křižovatce míjíme tlupu turistů jen v tričkách) a výše přišla ke slovu dokonce i čepice. Cesta utíká vcelku příjemně (zvlášť když krosnu nese Pája, zatímco ta moje si lebedí v Keswicku v úschovně), každou chvíli se zastavujeme, abychom se pokochali pohledem na kopce porostlé nejdříve trávou a pak nekonečným vřesem a kapradím a bavíme se tím, že napodobujeme bečení ovcí. Během cesty jsme to bečení dovedli k naprosté dokonalosti, takže nám některé ovce už i odpovídají :). Nahlas uvažujeme, že každý den naší cesty je úplně jiný...je to jen 24 hodin, co jsme odjeli z Embassie Hostelu, ale připadá nám to už strašně dávno...o Bathu nebo Brightonu ani nemluvě..

Kolem osmé večer začínáme hledat místo ke spaní. Navrhuju sice ne úplně rovné místo, zato je ale v závětří. Pája nechce a vybírá místo na samém vrcholku jednoho kopce. Je odsud nádherný výhled na Derwent Water a další jezero za ním, bohužel to tady ale neuvěřitelně silně fouká, takže máme docela problém s postavením stanu. Vyjadřuju obavy, jak tu budem spát, ale Pája mi to všechno vyvrací. Později v noci jsem měla několikrát pocit, že ho za to zakousnu! LIDI, TO BYLA NEJHORŠÍ NOC MÉHO ŽIVOTA!

Vítr podstatně zesílil a neustále se opíral do stěn stanu, což dělalo takový hluk, že jsem vůbec nemohla usnout (Pája spokojeně chrupkal po 5 minutách). V noci navíc začalo silně pršet, což byla snad ta nejhorší kombinace, jaká mohla nastat. Měla jsem z toho všeho velice stísněný pocit, jehož původ ale nedovedu vysvětlit. Pája, který se nakonec na chvíli probudil, mi dokonce začal zpívat, aby mě trochu uklidnil, i tak jsem si ale přála, aby už sakra bylo ráno!...a když konečně přišlo, byla jsem z něj jen zklamaná. Neustále silně prší, vítr ani trochu neslábne, prostě je nemožné v tomhle počasí vylézt byť jen na chvilku ze stanu. Čekáme ve stanu, jestli to bude lepší...mine devátá hodina, desátá, jedenáctá...počasí se nemění...Mám pocit, že jsme tady jako ve vězení. Navíc, což je hodně nepříjemné - vítr vodu doslova protlačil přes stěny stanu, takže máme v mžiku ve stanu i umyvadlo, ve kterém se topí některé naše věci a spacáky. Snažíme se to usušit nad vařičem, ale bez valného výsledku. Teprve před polednem déšť ustává (vítr nikoli), takže v rychlosti balíme. Stan musíme nejdříve snést trochu níž, jinak by nám prostě odletěl. Přitom z něj vylíváme vodu a ždímáme mokré spacáky.
Stan před odletem..

Počasí je dnes takové, že by mi na jeho popis nestačila zásoba sprostých slov ani ve všech jazycích, které jakž takž ovládám. V jednu chvíli jsem například uchvácena pohledem na postupující dešťovou clonu - nikdy jsem neviděla nic podobného! (přitom nad námi je jasná obloha). O chvíli později dešťová clona prudce mění směr a během 5 minut jsme v ní, jak jinak. Pak déšť opět mění směr, na chvíli vykoukne slunce a vytvoří tu nejkrásnější duhu, jakou jsem kdy viděla. A opět změna - opět jsme v dešti. V některých chvílích prší díky větru skoro horizontálně a drobné kapičky mě bodají do obličeje. No jak "vtipně" podotkl Pája, pokračujeme v tradici, že každý den nám přináší něco nového a neopakovatelného.

Zase na chvíli vysvitlo slunce, takže rychle sundat čepici a nahodit úsměv!


Krize nastala na posledním vrcholku, kde jsme se na chvíli ukryli za hromadou kamenů. Téměř všechno na sobě mám promočené, je mi zima a vůbec se mi nechce pokračovat v cestě. Navíc nevěřím svým očím, když kolem PROBĚHNOU dva postarší pánové oblečení jen v kraťasách! Jsou zmáčení stejně jako my, ale nevypadá, že by jim to nějak vadilo...uvažuju, jestli nemám halucinace. Když se sbíráme k odchodu, vítr je ještě silnější (je-li to vůbec možné) a mi chvilku trvá překonat odpor větru a udělat první krok. O kus dál nás pak čeká další překážka - v lánech vřesu se najednou objeví strmá kluzká skaliska. Obejít je nelze, takže nám nezbývá, než to bez jištění slézt. Žádná sranda...Pája nejdřív dolů hází krosnu, aby se odlehčil, a já za ní koukám a v duchu si přeju, abychom ji v tom pádu nenásledovali.
Většinu cesty jsme měli takovéto počasí...:(

Skály, které se nám nakonec podařilo bez úrazu zdolat, jen jsme byli od hlavy až k patě zamazaní blátem.

Zpět do Keswicku jsme dorazili kolem osmé hodiny večer. Posledních pár kilometrů jsme šli už dost apaticky, unavení, promrzlí a úplně promáčení. Vyzvedli jsme moji krosnu a hned jsme zamířili do kempu, kde jsme všechny naše věci naházeli nejdříve do pračky a pak do sušičky. Pájův spacák musel do sušičky dokonce dvakrát :). Druhý den vstáváme hodně pozdě - až kolem 11 hodiny. A neplánujeme nic náročného, protože se na to vůbec necítíme. Počasí je samozřejmě mnohem lepší než v předešlých dnech, takže zdálky slintáme na hory, ale čas na ně už nemáme. Snídáme/obědváme v keswickém parku a pak se vydáváme za Katharine vrátit mapu. Je členkou Keswick Rescue Team, který má dnes "open day", takže ještě prošmejdíme jejich základnu a pak už jen loučení, závěrečné foto a opouštíme Keswick.
Katharine Harrod a my dva

Další plánovaná zastávka: Edinburgh

Useful links:
www.lake-district.gov.uk
www.keswick.org
www.dokeswick.com
www.keswickplus.co.uk

text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední