Za mlhami Jeseníků

Počasí opravdu tentokrát nevyšlo, ale zas tak moc nám to nevadilo - jezdíme na hory hlavně kvůli pohybu ve vyšších polohách, klidu a všeobecně kvůli vypadnutí z města, takže výhledy do okolí skryté v husté mlze nás sice trochu mrzely, ale neodradily od našlapaných kilometrů. A kupodivu ani mnoho jiných spoluobčanů...jsme obdivuhodně vytrvalý a odolný národ :)

Z Brna se lze do Jeseníků dostat velmi snadno - jezdí sem přímý rychlík, i když vzhledem k rychlosti vlaku na konci naší cesty bych to ani moc rychlíkem nenazvala.  V oblasti Jeseníků vlak staví v každé dědince, kterou vedou koleje, i kdyby měla jen jeden vlek a dva hotely, což je ale dobře, protože staví i v Ramzové, kde se mi podařilo sehnat ubytování. Ubytování prosté, nic pro náročného tůristu-dálkaře (který obdivuje hory za oknem hotelového pokoje), ale levné a nám bohatě stačilo. Konkrétně se jednalo o chatu Ramzová, toho času v majetku Lesní správy Javorník. Vejde se do ní cca 16 lidí, má společenskou místnost s krbem, plně vybavenou kuchyni pro vaření a je možné tam s sebou ubytovat i pejska. Stránky zde a zde. Vstřícný správce nám stručně vysvětlil, jak to tam všechno chodí, trochu nás vyzpovídal, odkud jsme (byl velice potěšen, když jsem zmínila Klub turistů z Kozlovic, odkud pocházím, prý je zná), věnoval nám klíče a mapu a pak nás zanechal svému osudu a horám.

Pokud nemáte, např. v zimním období, čas na celodenní výlet, doporučuji trasu Ramzová - Ostružná - Šerák, 1351 m.n.m. (po červené) - Obří skály (po modré) - zpět do Ramzové (po zelené). Je to takový malý okruh cca na 4 hodiny. Na Šeráku je možné posedět v chatě Jiřího, pokud tedy chatu najdete - na vrcholu Šeráku totiž byla v době našeho výletu tak hustá mlha, že jsem jakési nejasné obrysy chaty uviděla až ve chvíli, kdy ode mně byla chata asi 30 metrů daleko. Jo a posedět si vlastně můžete jen tehdy, máte-li to štěstí a vejdete se tam. Musíme v této souvislosti chatu Jiřího pěkně zdrbat - i přes nepříznivé počasí byla chata plná hostů, další už stáli uvnitř a ještě další teprve přicházeli, a přesto nám servírka odmítla otevřít salonek, ve kterém by se všichni noví příchozí usadili. Chápu, že tam byla na plný lokál sama a měla toho asi dost, ale mohla nám to alespoň s náznakem omluvy vysvětlit a ne jen naštvaně odseknout, když jsme se jí na možnost otevření vedlejší místnosti slušně zeptali... Člověk má skoro pocit, že obtěžuje, když chce někde utratit pár chechtáků.

Obr. vlevo a uprostřed: díky mlze jsme toho z okolí moc neviděli, musíme ale uznat, že jistý půvab to mělo - v tom tichu člověk skoro čekal, kdy se z mlhy vynoří nějaký trpajzlík nebo Kostěj nesmrtelný...
Obr. vpravo - věřili byste, že tahle stezka je doporučená pro cyklisty? Pája ji hned vtipně přejmenoval z cyklostezky na držkostezku - cyklisté vítání, zvlášť ti, co mají ve speciální výbavě křídla a vrtuli...

Úsek ze Šeráku k Obřím skalám byl rozhodně nejhezčí částí trasy, určitě i proto, že jsme díky absenci mlhy na severním svahu konečně viděli dále než na oněch zmiňovaných 30 metrů. Kromě toho nám zapadající Slunce vykouzlilo nádherné světlo na zdejší dominantě, podle které dostaly Obří skály své jméno. I přes silný a studený vítr jsme si skály samozřejmě prolezli ze všech stran a výsledné fotky považuji kvůli jejich atmosféře za jedny z nejkrásnějších našich fotek vůbec, i když byly pořízeny jen obyčejným kompaktem.

Obří skály a nejbližší okolí

Už jsme tady měli jednu pozitivní reklamu (chata Ramzová) a jednu negativní (chata Jiřího), takže zmíním pro změnu zase jednu pozitivní - ta se týká hotelu a restaurace Neubauer hned vedle autobusové zastávky na Ramzové, kam jsme vděčně zapadli na večeři. Pája si nemohl vynachválit kačenu se zelím, já byla s večeří taky spokojená, obsluha byla milá a rychlá - dobré zakončení dobrého výletu :)

***

Druhý den v Jeseníkách bohužel nesliboval dle pohledu na oblohu opět žádné výhledy do dáli (a skoro ani do blízky), i tak jsme ale ráno zhltli snídani a kafe a vyrazili po červené jako předešlý den, tentokrát ale přesně na opačnou stranu. Trasa to byla vzhledem k zimnímu období a tedy krátkému dni opět tak na 4-5 hodin (+ cesta zpět vlakem): Ramzová - Petříkov - chata Císařská - chata Paprsek (po červené) - přes Velké a Malé Vrbno do Branné (po žluté).

Počasí bylo ještě horší a mlha hustější než včera, proto nás ani nepřekvapilo, že první chatu, kterou jsme měli míjet - chatu Císařskou - jsme opravdu minuli, aniž bychom ji byť jen koutkem oka spatřili - asi tam někde v té mlze byla, věřím mapám, zvlášť když jsou vydané v době poměrně nedávné, nicméně z chaty jsem opravdu neviděla ani cihlu, zřejmě byla někde mimo značenou stezku.

Obří skály z dálky a z nižších poloh, než nás pohltila mlha

Druhou chatu - Paprsek - už jsme naštěstí našli a moc chválíme - po nepříjemnosti v chatě Jiřího jsme byli mile překvapení obsluhou, jídlem i cenami. A taky jsme si kromě oběda pořídili i čelenky, které se daly prozíravě koupit u baru... Zde ještě jeden malý postřeh - i tentokrát se chata kolem poledne celkem rychle zaplnila lidmi, nejsme jediní šílenci, kteří v totální mlze slézají svahy Jeseníků, ačkoliv že jde o svah poznají jen podle toho, že funí do kopce.

Nekecáme - takováto mlha nás provázela skoro celou cestu. Kupodivu nám to ani moc nevadilo.

Trasu od chaty dále po Žluté do Branné moc nedoporučuji - možná za to může nevlídné počasí - později začalo i drobně mrholit - ale moc se mi tahle cesta nelíbila. Velká část z ní vede po asfaltce, což pro někoho může být pohodlné, pro mě je to spíš absurdní - v horách čekám pořádné držkostezky, nelekaje se žádných překážek ani padlých stromů. A když už asfaltka na chvíli zmizela, nahradila ji bahnitá cesta rozrytá traktory, které po ní z lesa tahaly klády. Ani vesničky, kterými jsme procházeli, nestály za fotku - vše bylo tak nějak podivně ztichlé a vylidněné, a když jsme procházeli kolem rekreační chaty ve Velkém Vrbnu, která byla očividně postavena a využívána v dobách hlubokého socialismu, jen se ten náš "nicmoc" pocit prohloubil. Napadlo mě v té chvíli, že už slovo "rekreace" vyvolává vzpomínky na dobu, kdy mě bylo asi 5 let a chodila jsem s dětským nicnetušícím nadšením mávat do průvodu...

A proč jsme vůbec chtěli do Branné? Protože dle mapy tam měl být hrad a zámek, nečekali jsme sice, že by byl ještě v polovině listopadu otevřený, ale když už jsme šli kolem... Nicméně byli jsme zklamaní, Branná je strašná díra, kde sice mají třeba cukrárnu, ovšem v neděli zavřenou, hrad samozřejmě taky zavřený a ani od pohledu moc k důkladnější prohlídce nelákal.
Pája mi zde v Branné ovšem předvedl, že je ten nejsprávnější člověk na cestování, jakého znám - různě po Evropě už jsme spolu stopli kdeco, zde v Branné ale Pája stopnul VLAK. Mohla jsem si nad tím hlavu ukroutit, jak jsem nechápala, čím obměkčil srdce strojvedoucího, který už se na peróně rozjížděl a speciálně nám ještě zastavil, ale samozřejmě jsem byla ráda, že nemusíme čekat víc než hodinu na další spoj. Mlhu provázející nás celý den a následně i mrholení nám nakonec opět vynahradila výborná večeře v hotelu Neubauer. Hádejte, co si dal Pája? :)

Co se výše nehodilo:

Původní jesenická architektura (možná)

Skalisko pár minut cesty od chaty Jiřího směrem k Obřím skalám

Začíná zima...ráno v den odjezdu se objevil první sníh. Pohled na Obří skály od chaty Ramzová

Fotka vlevo: kostelík v Ramzové
Fotka vpravo: potkali jsme impozantního kocouřího kmeta, foto nutné :)

Foto a text: Markéta Polášková