Jazykový a taneční kurz Granada 2008

Rozhodli jsme se tentokrát s Pájou přihlásit na dvoutýdenní kurz španělštiny v Granadě. Připadalo nám to jako výborný způsob, jak si rychle vylepšit španělštinu a zároveň poznat Granadu (ve které už jsme jednou byli) i z jiného pohledu, než jen jako turista, který si sem přijede prohlídnout katedrálu, Alhambru, koupí pár blbostí a zase jede jinam. Chtěli jsme prostě poznat, jaké to je, žít (byť jen chvíli) v Andalusii.


Výhled na Albaicín z věže Alhambry

Kterak se sem dostat

Všelijak. My s Pájou jsme shledali, že nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak se přepravit z Brna do
Granady, je letadlem. Kdo hledá - najde - nás nakonec stály zpáteční letenky cca 10 000 Kč (pro oba!!). Sice jsme museli čekat 5 hodin v Gironě, kde jsme přestupovali, ale stále lepší, než cestovat vlakem (což z Girony do Granady trvá asi 12 hodin). Mimochodem, letiště u Granady je asi 20 min. busem od města a jmenuje se Jaén. Letět se dá i do blízké Málagy.

Jazykovky

Granada a předpokládám i celá Andalusie je oblíbené místo pro letní kurzy španělštiny. Ve městě funguje velké množství jazykovek, zapsat se je velmi jednoduché - kurz začíná každé pondělí, zůstat můžete, jak dlouho chcete (a kolik máte peněz). Smysl mají alespoň dva týdny. Můžu za sebe i za Páju říct, že jsme byli s kurzem velice spokojeni. Už během pár dní jsme se rozmluvili - z nesrozumitelného a chaotického koktání jsme začali koktat srozumitelně :) Ostatně jinak to ani nejde - my jsme sice byli dva Češi ve skupině, ale většinou stejnou národnost ve své třídě nenajdete (a pokud najdete, máte zakázáno mluvit svou mateřštinou, stejně tak je zakázána i mezinárodní angličtina a vlastně jakýkoliv jazyk kromě španělštiny, pokud se neuhlídáte, platíte pokutu do společné kasičky :) ).

Vyučování bylo každé dopoledne, celkem 4 vyučovací hodiny po sobě. To pro mě bylo celkem náročné, už dlooooouho jsem totiž nechodila do školy tak pravidelně, na vysoké je zcela jiný režim :) Kromě toho jsme si s Pájou zaplatili soukromou hodinu každý den navíc - to znamená, že každý z nás po obvyklém vyučovacím bloku ještě hodinu konverzoval se svým vlastním učitelem. To byl největší nápor na neurony, celá hodina maximálního soustředění, ale taky mi to pomohlo asi nejvíc. Například minulé časy, které bych se sama v ČR učila minimálně půl roku, jsem se tady naučila během týdne. Příště už si ale soukromé hodiny odpustím, přece jen stárnu a dopisovat ráno před začátkem vyučování na koleně domácí úkoly, to už mám snad taky dávno za sebou :)


Pár zákoutí z procházek o přestávce

Náš učitel...

...se jmenoval Francisco a až na to, že vypadal jako Španěl (tmavé vlasy, opálená kůže), se jako Španěl moc nechoval. Na hodiny chodil včas!!! (to jsem od jižana vůbec nečekala, naopak jsme to byli my s Pájou, kdo většinou přišel do třídy jako poslední - dopisovali jsme ty úkoly, zajímavá zkušenost), neměl rád olivy a vůbec se nechoval jako macho (což je jinak pro oblast Andalusie velice typické). Jako učitel byl naprosto skvělý, bez komentáře...

Spolužáci

Jo tak co se týče spolužáků, to byla teda zajímavá přehlídka exotů. Jediná skoro normální osoba byla
Viola z Německa, až na ten její příšerný přízvuk (kam mohla, tam strčila to svoje neměcké "errrr"). Mluvila ale celkem dobře, což se naopak vůbec nedalo říct o chlápkovi z Bulharska jménem Veselin. Kde se tam ten člověk vzal, co tam dělal a co se s ním stalo, to je mi dodnes záhadou. Jeho věk se dal odhadnout jen stěží, tipla bych mu tak mezi 35 a 40 lety. Když jsme do kurzu nastoupili, už ve škole nejaký ten týden studoval, bohužel to na něm nešlo vůbec poznat. Jeho znalosti byly dost žalostné - když už ho Fran přinutil, ať se zapojí do nějakého cvičení, většinou jsem automaticky vypla vnímání, protože jsem se bála, že mi moji chatrnou španělštinu ještě zhorší. Vůbec nejstrašnější bylo, když dostal za úkol připravit si povídání o školském systému v Bulharsku, to jsem přemýšlela, že ten den do školy vůbec nepůjdu... To nám (i sobě) snad Fran udělal za trest... Pája si ho navíc dobíral kvůli jeho vzhledu - Veselin totiž nosil brýle se silnými kostěnými obroučkami, které by se dle Páji daly použít jako zbraň, přičemž skla zvětšovaly jeho hluboce zapadlé oči... Jen jednou nás dokázal rozesmát tak, že jsme skoro spadli ze židle, a to když vyprávěl o speciálním druhu jogurtu, který se vyrábí pouze v Bulharsku a to díky přítomnosti speciální bakterie jménem "Bacillus Bulgaricus". Po návratu jsem si to ověřovala na Google - nekecal, fakt taková mrcha existuje :) Stejné problémy s mluvením měla slečna z Austrálie, která více mlčela, než mluvila, přičemž se neustále připitoměle usmívala a co nejhorší - pořád u toho točila v ruce tužkou. Nechtějte vedět, jak mě to rozčilovalo, když jsme čekali, až z ní konečně vypadne nějaká souvislá věta (většinou to za ni nakonec řekl Fran a ona mu to odkývala) a kolikrát jsem měla chuť jí tu tužku z ruky vyrvat a zabodnout do toho jejího úhledného sešitku... Do panoptika našich spolužáků pak "výborně" zapadal Japonec Misugi, neuvěřitelně roztržitý teenager, který každou otázku, kterou mu Fran položil, nejprve jako správný Japonec odkýval (i když se ho Fran ptal třeba na to, co dělal o víkendu) a pak obvykle odpověděl na něco úplně jiného. Jen málo toho můžeme říct o posledním spolužákovi Markovi z Anglie, který se za ty dva týdny ukázal ve škole jedenapůlkrát, a to se vždy jako blesk objevil a jako blesk zase zmizel. Tvrdil, že v Granadě buduje nějaký hostel, tak asi měl chlapec moc práce. Kdoví, jak viděli oni nás, ale to je jejich problém, můžou nás zdrbat zase na svých stránkách, že jo.

Škola

Zapomněla jsem uvést, že naše škola se jmenovala Delengua. Kromě vyučování pro nás škola taky skoro každý den pořádala nějaký výlet nebo nás učitelé vzali na koncert. Pokud ale ještě někdy na podobný kurz do Granady pojedu (jako že bych velice ráda), zvolím si školu Carmen de las Cuevas (ještě o ní zde bude řeč).


Zase pár drobností z granadských ulic...

Ubytování

Ubytování si můžete sehnat sami nebo vám jej zařídí škola (což je jednodušší a plně vyhovující varianta). Máte dvě možnosti - buď bydlet v nějakém bytě či domě s dalšími studenty nebo můžete přebývat u nějaké španělské rodiny, která vám zajistí i snídaně a večeře. Vřele nedoporučuji španělskou rodinu - studenti si obvykle myslí, že je to výhodnější, protože budou se svými hostiteli moct konverzovat a dostanou k jídlu nějakou tradiční mňamku, ale opak ja pravdou. Španělské rodiny berou studenty jako snadný zdroj peněz a moc se jim nevěnují. Nás před tím varoval známý a když jsme si o tom povídali s jednou Ruskou, která u rodiny bydlela, jen jsme si to potvrdili. Matrjoška dostávala ke snídani normální musli (každý den) a večeře taky za moc nestála, takže si stejně musela kupovat vlastní jídlo. Kromě toho její hostitelé byli postarší manželé, kteří se k nějakému povídání moc neměli (což se nedalo říct o oné Rusce, ta by ukecala i mrtvého, většinou jsem prchala, sotva jsem ji zahlédla, častěji dříve zaslechla). My jsme měli štěstí, že nás ředitel přihrál do bytu ke svému známému, velice příjemnému Christianovi. Chris byl původem Němec, ale ve Španělsku žil už víc než 20 let, mluvil taky plynně anglicky, čehož jsme často využívali, když jsme z něj směsicí všech těchto řečí tahali rozumy o Granadě (a nejen o ní). Pája s ním občas diskutoval nějaké ty důležité kompjůtrové problémy, to jsem hned odcházela, tomu bych nerozumněla, ani kdyby mluvili tou nejspisovnější češtinou.

Město

Granadu už jsme si celkem důkladně prolezli před dvěma lety, když jsme cestovali po Andalusii, vlastně to byl i důvod, proč jsme jí teď dali přednost před ostatními andaluskými městy, jako je např. Málaga nebo Sevilla. Všechna andaluská města mají tisíc důvodů, proč jet právě tam, do všech bych se chtěla podívat znovu, ale Granada mi připadala jako to pravé srdce Andalusie (a flamenca). Je to čistě subjektivní pocit, dodávám. Kromě toho je tam prý v létě mnohem příjemněji než např. v Seville - díky nedaleké Sierra Nevadě tam teploty nedosahují tak vysokých hodnot (i tak je tam ale pro středoevropana pěkné vedro, já osobně jsem teploty v podstatě dělila jen do dvou skupin - na snesitelné a nesnesitelné). Více se o Granadě dočtete z mého minulého cestopisu zde.

Samozřejmě jsme znovu navštívili Alhambru. Už jsme pochopitelně nebyli tak fascinováni, jako při první návštěvě, přesto jsme opět žasli nad tou úžasnou výzdobou stěn...

Flamenco

Konečně se dostávám k hlavnímu důvodu, proč jsme si pro náš dvoutýdenní pobyt vybrali Granadu. Samozřejmě to bylo flamenco, které se snažím tančit už asi tři roky a zde v Granadě se mi splnil sen absolvovat taneční lekce pod vedením opravdového odborníka, pod vedením někoho, kdo flamencem žije od malička. Kurzy flamenca mi nabízela i naše jazykovka Delengua, to jsem ale nakonec s díky odmítla. Přišlo mi divné nechat si kurz tance zprostředkovat přes jazykovou školu, když v Granadě jsou přímo taneční školy… a tak jsem si taneční školu našla sama přes internet a dobře jsem udělala. Jen pro srovnání – můj kurz flamenca v taneční škole (dva týdny, celkem 20 tanečních hodin) stál 165 Euro, jazykovka mi nabízela kurz (dva týdny, 16 hodin) za 240 Euro! Přitom taneční hodiny se měly konat v jedné maličké místnosti přímo v jazykovce a učit to měla Japonka… nic proti Japoncům, ale aby mě v Granadě učil flamenco někdo jiný než Španěl, to mi připadalo dost absurdní.

V Granadě je tanečních škol několik, já si vybrala Escuela Carmen de las Cuevas. Už předem jsem trochu věděla, do čeho jdu, na YouTube jsem totiž našla několik amatérských videí ze zdejších lekcí (stačí zadat název školy). Živě si vzpomínám na první návštěvu školy, když jsem se šla zapsat. Škola má prostory v historické části města, ve čtvrti nazvané Albaicín. Tvoří ji úzké strmé uličky lemované malými bílými domečky, ze kterých většinou vidíte jen malou část – zbytek domků je totiž vydlabán ve skále, takže tvoří jakési jeskyně. I taneční kurzy probíhaly v těchto jeskyních (odtud název školy, cueva = jeskyně). Poprvé jsem šla do kurzu pěšky, protože jsem zvyklá chodit, pak už jsem jezdila z centra minibusem, protože stoupat půl hodiny rozpálenými uličkami, kde není ani centimetr čtvereční stínu, znamená přijít o podstatnou část energie na tančení.


Život v jeskyních....mnohé jeskyně dnes slouží jako hospůdky a zároveň mini sály pro koncerty

Escuela Carmen de las Cuevas

Atmosféra školy je nezapomenutelná. Sotva jsem poprvé vysupěla k železné bráně školy a vstoupila do zarostlého patia, ocitla jsem se ve světě, kvůli kterému jsem sem přijela. Na lavičce v patiu seděl snědý mladík drnkající na kytaru, druhý stál nad ním a lehce si tleskal do dlaní. Uvnitř jeskyní už probíhaly kurzy (je možno si vybrat techniku, nebo kurzy intenzivního tance, kde se učí konkrétní choreografie). Na první lekci jsem pak čekala v altánku na střeše s výhledem na Alhambru…

Pokročilost… původně jsem se chtěla zařadit mezi středně pokročilé tanečnice. Dostalo se mi ale upozornění, že pokud jsem se dosud učila flamenco někde jinde než přímo ve Španělsku, měla bych raději navštěvovat nejprve začátečníky. Poslechla jsem a dobře udělala, protože i tak byl kurz velice náročný, většinou jsem za tu hodinu a půl propotila všechno, co jsem měla na sobě. První týden jsme se učili choreografii tangos, druhý týden pak soleá por bulerías a myslím si, že v ČR by se takovéto choreografie učily až po 2-3 letech pravidelného tance.

Také atmosféra v kurzu byla velice přátelská. Naše učitelka Karoline byla nejen výborná tanečnice, ale také převelice trpělivá a milá osůbka. Na každé hodině bylo vidět, jak flamencem žije a dokázala tuto euforii přenést i na nás. Byla k nám velmi pozorná, každý nový prvek jsme pilovali tak dlouho, dokud ho většina z nás dobře neovládala, teprve pak jej zařadila do choreografie. Velkou část kurzu nás také doprovázel hrou na kytaru její přítel. Bylo to všechno neuvěřitelně nakažlivé. Když jsme pak kolem páté hodiny skončili a já vyšla ze školy ven, slunce už tak moc nepálilo a já si vychutnávala procházku zpět na privát. Uličky Albaicínu, výhled na Alhambru, tlupu koček pod mostem čekajících na štědré turisty... Vlastně jsem se na privát spíše dovznášela, v duchu si přitom vyklepávala nový rytmus, nebo zpětně přehrávala choreografii.


Uličky Albaicínu a navazující čtvrti Sacromonte

Jen mě mrzí, že nás bylo v kurzu až příliš…celkem asi 15 lidí, takže se občas stávalo, že jsme na naši
učitelku jeden přes druhého moc dobře neviděli, i když se snažila vše předvádět víckrát na obou stranách jeskyně. Navíc jsme měli ve skupině postaršího Australana, jediného studenta-chlapa, kterému flamenco vůbec nešlo, ovšem snažil se, to musím uznat. Bohužel se většinou snažil tak moc, že bylo až nebezpečné tancovat v jeho blízkosti - nehleděl vlevo vpravo a máchal rukama jako větrný mlýn, několikrát navíc Karoline dovedl svými kreacemi k nekontrolovatelnému výbuchu smíchu, i když se snažila být velice profesionální... Proto celkem doporučuji jet na kurz mimo hlavní sezónu, tedy mimo prázdniny, například až v září nebo říjnu. Pak máte šanci, že vás bude v kurzu třeba jen 5, a učitelka se vám může věnovat více.



Na druhou stranu – v červenci a srpnu se v Granadě (určitě i kvůli turistům) konají flamencové festivaly, na kterých vystupují známí tanečníci, zpěváci a hudebníci. Letos to byl festival Los veranos del Corral, na kterém vystoupili například David Pérez, Luis de Luis nebo Belén Maya. Mně se velice líbila Patricia Guerrero, kterou jsem měla možnost vidět tančit i na jednom z ročníků Iberica. Tady ještě musím dodat, že flamencové koncerty jsou jiné, než koncerty, které znáte třeba z České republiky...zvlášť pokud tančí nějaká hezká holka, uslyšíte každou chvíli z publika volání "Olé!", "Qué guapa!", apod...což je projev pochvaly a obdivu, velmi volně přeloženo "Bože lidi koukněte se, jak jí to sluší!"


Atmosféra flamencových koncertů


Qué guapa! Patricia Guerrero připomínala panenku-tanečnici, která se dá všude v Granadě koupit jako suvenýr

Na závěr musím zhodnotit, že za těch 14 dní jsem ve flamencu pokročila více, než za rok u nás v ČR (ve španělštině taky). Asi to ani jinak není možné – to flamenco tady vidíte prostě všude, pohlednicemi počínaje a flamenkem linoucím se z okna do ulice konče. Ne že by naši čeští lektoři byli tak špatní, to vůbec ne! Jen tady v Granadě flamenco vnímáte mnohem intenzivněji, než když jdete v ČR jednou týdně po práci na kurz, který chápete spíše jako relax. V Granadě máte mnohem větší motivaci a ta dělá skutečné divy. I když si možná i po kurzu budete pořád připadat jak „dřevo“ (vlastně asi ještě víc než dřív, protože poznáte, kde děláte největší chyby), alespoň konečně pochopíte, jak tanec „cítit“. Jak nejen vybrousit techniku, ale hlavně jak flamenco prožít.

Ještě doporučím koupit si v Granadě taneční obuv nebo i sukni či šaty – našla jsem v centru celkem tři specializované obchody na flamenco, kde je samozřejmě všechno výrazně levnější než u nás. Já sama jsem neodolala černým jednoduchým šatům ve stylu Sara Baras, které mě i s červeným šátkem přišly na cca 120 Euro. Rozhodně ale obchůdky navštivte i v případě, že nic koupit nechcete – prodávají zde i ručně vyšívané šaty na vystoupení nebo na oslavy a ty opravdu stojí za to vidět!



A když už jsme u nákupů, tak celkově oblečení i obuv zde najdete za výrazně nižší ceny než u nás. Mimo jiné jsem si dovezla lodičky za 5 Euro. A další suvenýr, kterému jsem neodolala, byl ručně vykládaný dřevěný stoleček. Byl prostě nádherný, vypadal jak z pokojíku nějaké maorské princezny, celá horní deska zdobená mozaikou tvořenou různými druhy vzácných dřevin. Výroba tohoto typu nábytku je v Granadě tradiční, přičemž jednotlivé kousky mozaiky se musí vkládat pinzetou. Pája mě sice od koupě nenápadně zrazoval (i když teď už to určitě nepřizná) a je fakt, že cena (cca 5000 Kč) taky nebyla nejnižší, ale dodnes je to můj neoblíbenější kus nábytku, který doma mám...drahá (doslova i přeneseně) vzpomínka na Granadu a flamenco. Nelituji. PS: stoleček jsem si nechala zaslat domů poštou přímo z dílny, ostatně jsou tam na to zvyklí. Nejlevnější to nebylo, ale z Granady jsme jeli ještě na dva týdny do Pyrenejí, takže jsme jinou možnost stejně neměli.




Okolí Granady - kam na výlet

Pokud se v Granadě z nějakého důvodu zdržíte více dnů, obejdete i ty nejzapadlejší památky a přesto vám zbude volný čas, doporučujeme dva výlety do přírody. Vlastně tři. Procházku po pidivesničkách na svazích Sierra Nevady jsem popisovala už v minulém cestopise. Kdo má rád velké výšky bez skoro žádné námahy, ten jistě ocení výlet na vrchol Velety (3394 m, to už je celkem slušná výška), kam až pod samý vrchol jezdí bus. Jízda tam z Granady trvá něco přes hodinu - za tu dobu překonáte převýšení několik tisíc metrů a maximálně přitom párkrát zívnete. Nicméně - nic není tak skvělé, jak se zdá. Už jste slyšeli něco o horské nemoci? Jsou lidé, kteří rychlou změnu tlaku vzduchu nezvládají nejlíp... Po vystoupení z autobusu je jim prvních pár minut fajn, pak přichází lehká bolest hlavy, kterou se snaží statečně maskovat. O něco později se bolest hlavy zesiluje natolik, že se neváhají ptát ostatních turistů, zda nemají něco proti bolesti a polknou raději hned dva prášky najednou. Ty nezabírají, za chvíli už nejsou schopni chodit, aniž by se jim nedělalo nevolno a končí to tak, že bezmocně leží na pohovce v horské chatě, přičemž na ně zvědavě pokukuje personál chaty, na obličejí se jim rozmazává řasenka od slz (v případě holek), které už nejsou kvůli bolesti schopny zadržet, což je jim v tu chvíli ale úplně jedno a jen počítají sekundy, než se někomu podaří sehnat jim co nejrychleji odvoz dolů. A jak to všechno tak dobře vím? Zkuste hádat....:) Asi mě mělo varovat, jaké mívám občas problémy v letadle... Takže pokud vám taky při přistání zaléhá v uších, raději si podobný výlet odpusťte. Normálně běhám po vysokých horách jedna radost, ale to se tam samozřejmě šplhám o dost pomaleji, takže mám čas se aklimatizovat. Ale jinak je prý výlet na Veletu hezký :)

Tak aspoň druhý výlet se povedl lépe - tentokrát do kaňonu jménem Los Coharros u malé vesničky Monachil. Asi to nebude místo, kterému dáte přednost před Alhambrou, ale jinak opravdu vřele doporučujeme... V informační kanceláři (kde vám dají desítky letáčků na výlety do okolí) nás sice od návštěvy varovali, když jsme jim sdělili, že nemáme auto, to proto, že od zastávky autobusu (čili zhruba z centra vesnice) se musí jít nejprve asi půl hodiny pěšky k parkovišti, ze kterého teprve vede stezka k začátku kaňonu. Šmarjá, celá půlhodina pěšky, a to ještě do kopce :) Asi jsme jim připadali jako blázni, když jsme řekli, že nám to nevadí...




Kaňon sám o sobě je kouzelný, asi 2 kilometry dlouhý, ze začátku dokonce několik respekt budících visutých mostů, na okolních skalách pak můžete obdivovat odvahu/hloupost (záleží na úhlu pohledu) a svaly lidí, kteří nemají nic lepšího na práci, než viset na skále a soukat se nahoru rychlostí pár metrů za hodinu, a to všechno v celkem úmorném vedru. Nám stačilo si celým kaňonem projít - můžete jít buď po dost ošklivém betonovém obrubníku, který sice má ulehčit procházku, to chápu, ale zároveň tam vypadá jak pěst na oko nebo projít středem kaňonu, kterým teče mělký, ale dost studený potok (což ale vzhledem k tomu vedru je vlastně příjemné). Na některých místech potok vytváří lagunky, kde se dá i koupat, většinou ale byly obsazené, asi to tam mají místní v oblibě.

Nemůžu si pomoct, ale tento cestopis zakončím smutně. Před očima mám pořád živou vzpomínku na psa - huskyho, kterého jsme viděli, když jsme čekali v Monachilu na zpáteční autobus (ten nám mimochodem ujel). Husky, očividně bez pána, bloumal ulicemi, s rozpraskaným čumákem a vyhladovělý, a čekal, zda mu někdo pomůže. Neměli jsme s sebou bohužel nic, co bychom mu mohli dát a tak jsme jen s lítostí pozorovali, jak se k nám (jakož i k ostatním náhodným kolemjdoucím) husky vysíleně potácí, zastaví se jen pár metrů od nás a s němou prosbou čeká... Snad vám nezkazím hezký dojem, který ve vás snad předchozí řádky o Granadě vyvolaly...pořád před sebou vidím smutné psí oči a vyčítám si, že jsem nepomohla...bohužel, i toto je součást cestování.



Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední