Guilin a jeho okolí II.

...neustále mi nabízela prodej jakýchsi obrazů. Zkusil jsem drobnou lest a řekl jí, že jdu do areálu bývalého císařského paláce. Tam se jí nechtělo, protože vstup byl placený. Hurá. Ale moje radost byla předčasná - za chvíli mě doběhla uvnitř, nevím, jak to dokázala.



Areál císařského paláce je rozlehlý, v každé budově je nějaká expozice a opravdu je na co koukat. Nejvíc mě zaujala ukázka starověkého divadla s hudební vložkou, zajímavé.
 
Pokud budete v Guilinu, určitě si nenechte ujít přírodní zajímavost Elephant Trunk Hill. Najdete ho snadno, v jeho okolí jsou sloni naprosto všude, na zemi, v trávě, vystrkují choboty z keřů... Já měl trochu smůlu, že na podzim vrcholí období sucha, takže moc vody řekou neprotékalo a krása kamenného „sloního chobotu“ nevynikla zcela (i přes období sucha jsem tu ale zažil každý den alespoň malou přeháňku).



Ve městě je mnoho dalších vyhlídek, ale dojmy z nich jsou skoro identické - krásný výhled na město, na řeku a možnost pozorovat běžný život. K těm rozhledům ještě jeden postřeh, architektura je omezena právě výškou okolních vršků, prý neexistuje možnost, jak postavit budovu, která by je převyšovala.



Večer se mi zastesklo po domově a začal jsem hledat internetovou kavárnu. Přímo na hlavní třídě byla cedule, i pro Evropana čitelná, že Internet Bar je otevřen, tož, jdem na to. Nevím proč, ale to, co se mi otevřelo před očima, mi vyrazilo dech. U vstupu se platil paušál, no nekupte hodinu za 10Kč, uvést mě ale musel správce sítě, protože recepční si s Evropanem neporadila. Když mě přivedl do sálu, asi se mi smál. Doslova mi spadla čelist při pohledu na cca 250 PC, rozdělených na dvě poloviny. Jedna polovina byla na paření síťových her, na druhé polovině se surfovalo. Posadil mě k volnému PC a nechal mi volný prostor. A sakra. Čínské windows. No nic, uvidíme, jak to půjde. No to snad ne, pouze explorer, to se nám to zamotává. Když jsem zkontroloval pracovní mail, kouknul na zprávy z domova, napadlo mě vypnout a znovu zapnout prohlížeč, jak to vypadá s ukládáním hesel a podobně. Panika, po opětovném zapnutí prohlížeče jsem byl u sebe ve schránce!!! No zkuste  si představit, jak po sobě zametáte stopy v exploreru, když jej nepoužíváte a ještě je celý vyveden v úžasném rozsypaném čaji. Možná jsem jim toho vymazal víc než bylo nutné :), ale po restartu pc už moje schránka přístupná nebyla (stejně jsem hned po příjezdu změnil hesla). Atmosféra celého inet baru byla úžasná, u každého PC byl popelník, takže vzduch byl hustý natolik, že se dal krájet, a po baru chodilo několik lidí, kteří nabízeli občerstvení. Většina našich správců sítí by asi omdlela, ale jiný kraj, jiný mrav.

Pokud navštívíte Guilin, vydejte se na výlet lodí po řece Li. Stojí to za to. Její údolí je nádherné, není divu, že je vyobrazeno na 20 juanové bankovce. Na řeku se můžete vydat samostatně a v přístavu asi 10 km od města koupit lístek nebo využít služeb mnoha cestovních agentur a objednat si odjezd přímo z hotelu. Je to sice dražší, ale pohodlnější. Na recepci to je jedna z frází, kterou bezpečně umějí, stačí říct ‚Li River, tommorow.‘




Výlet údolím řeky je úžasný, okolní příroda je překrásná. Fotit můžete skoro pořád. Hned na začátku mi poněkud zatrnulo, když se loď řítila na místniho rybáře s bambusovým vorem, najednou však rybář přirazil k lodi jako nefalšovaný pirát, jenže nepřišel loupit, ale prodávat tretky, kterých měl plnou tašku ;-) Takových pirátů jsme potkali ještě několik, jejich přibližování k lodím bylo vždy dost komické.

Řeka sama o sobě je životní tepnou. Na břehu bylo vidět místní pískovny (nákladní auto u hluboké díry a dva lidi s lopatou), hlavní obživou je však rybaření. Smutný pohled byl na některé ubohé chatrče, na některých místech mi přišlo na mysl, že břehy jsou záměrně hustě osazeny bambusem, aby nebylo vše vidět. O kráse řeky hovoří samy fotografie. Na lodi je připraven i oběd, seděl jsem vedle Japonce, který jako jeden z mála lidí věděl, kde je Česká republika. Prohodili jsme spolu pár slov - minulý rok byl v Praze a v Českosaském Švýcarsku - povídali jsme si o přitažlivosti Asie pro Evropany a Evropy pro Asijce, podle něj jsou Labské pískovce nejhezčí místo, co kdy viděl, já byl unesný z řeky Li.



Výlet po vodě končí asi v 50 km vzdáleném, turisticky velmi oblíbeném městě YangShuo. Tady lze dvě hodiny chodit po městě nebo využít nabídku našeho průvodce a za příplatek se jet podívat do blízké vesnice a na lov ryb pomocí kormoránů. Připojuji se k další prohlídce a za chvíli jedem legračním golfovým vozítkem směrem na venkov.

Venkovské domečky z nepálených cihel s vysokým prahem, který brání vniknutí vody při deštích, vypadají smutně. Jejich vybavení je opravdu jen nejnutnější, ale na stěně v obývacím pokoji nesmí chybět obraz velkého Maa. To je asi tak vše, co v obýváku je. Paní domu nám nabízí nějaké oříšky a ovoce, s díky odmítám. Následuje ukázka jejich medicíny, pravá nefalšovaná červovice. Nejméně nožiček je osm, co jsem v rychlosti zahlédl, proti tomu opravdu žádná choroba nemá šanci :) V místním domečku mě zaujala ještě koupelna, která stála jako samostatný objekt. Za oknem se vyjímala cedulka, že byla opravena s příspěvkem EU, což mě ohromilo natolik, že jsem to nestihl vyfotit a doteď si lámu hlavu, jestli to byla legrace, nebo pravda. Ve „stodole“ všem zatuhlo, protože tam stály dvě masivní rakve. Průvodce nám vysvětlil, že je to tradice, každý si musí zajistit rakvi. Tradice, která při současném prudkém rozvoji Číny způsobuje problémy, protože chybí místa na pohřbívání a starší lidé odmítají zpopelnění.
<-- Už jen vzít tuhle flašku do ruky už asi chce odvahu

Z vesničky jsme pokračovali k přítoku řeky Li na ukázku místních rybářů, kteří místo prutů používají kormorány. Nalodili nás na bambusové vory, na kterých byl připraven čaj a pomocí bidla nás lodivod směroval o něco níže po proudu k rybářům. Na voru nám místní dívka zpříjemnila plavbu zpěvem folklóru, lehce to kazil megafon, ale celý den zpívat pouze na hlasivky po ní nemůže nikdo chtít. Lovení kormoránů je nádherné, sice už byl podvečer, ale za rybami se potápěli s vervou a nikdy se nevraceli na vor bez úlovku. Ještě že jim nevadí podvázaný krk a nemožnost si úlovek vychutnat. Cesta minibusem zpátky do Guilinu byla spíš trestem než třešničkou na dortu, schopnosti řidičů mě nepřesvědčily, kvalita cesty zapříčinila lehčí mořskou nemoc a tak sem raději usnul.


Fotoromán tentokrát se špatným koncem: 1. Kormorán se soustředí na lov. 2. Borec - chytil. 3. Nic nedostaneš!

Zajímavým zážitkem byly procházky večerním městem. Na hlavní třídě se pravidelně o půl sedmé uzavíral jeden směr cesty a vznikla přibližně tříkilometrová tržnice plná nejrůznějších cetek, ale i zajímavých kousků. Zajímavé byly zejména všemožné samorosty a vyřezávané ornamenty. Nakupování je jednoduché, smlouvání tvoří základ úspěchu. Prodavačky sice neumí ani slovo anglicky, ale tužka a papír plně vyhovují. Nebojte se jít hodně nízko pod nabídnutou cenu, většinou se skončí někde na polovině rozdílu. Při toulkách městem se člověk nestačí divit, co všechno lze nejen prodávat, ale i opravovat na stánku ve velkém. České servisy výpočetní techniky a mobilních telefonů by bledly závistí, co se dá spravit na koleně.



Zbývala mi poslední noc v hotelu a zdlouhavá cesta domů. Nervozita byla silnější než spánek, takže půl hodiny před odporným zvukem budíku už jsem koukal do stropu a snažil si připomenout všechny zážitky, které mě tu potkaly. Rozloučení na recepci bylo jednoduché, bye bye a hurá před hotel shánět taxi. Jeden zrovna přímo před hotelem čekal (možná ho objednala recepční, těžko říct), s kufrem mi pomohl velmi ochotně. Legrace začala, když na požadavek odvozu na letiště pokrčil rameny. A jéje. Znovu jsem zkusil vyslovit už jen slovo letiště, abych řidiče zbytečně nerozptyloval, a hurá, usmál se na mě, pokrčil pravou ruku, vyloudil z plic zvuk startujicího letadla a pomalu posouval ruku vzhůru. Radostně jsem kývnul, počkal na cifru, za jakou mě odveze a psychicky se připravil na jízdu. Ve městě přes noc nesvítí osvětlení, asi z důvodu nedostatku elektřiny, a co se děje na silnicích za tmy, je naprosto děsivé. Cesta na letiště je dvouproudá - jaké zažijete překvapení, když v levém pruhu jede neosvětlená rikša, si zkuste představit sami. Kdyby jste si náhodou někdy v Číně půjčili auto, nestyďte se jezdit pořád na dálková světla, je to normální. A naučte se celou cestu držet klakson, kdo netroubí, nejede.

Cesta letadlem byla klidná, znepříjemnil jsem si ji pouze sám sobě na vnitrostátním letu, protože letušce bylo špatně rozumět a její větu o počasí jsem pochopil tak, že přistaneme na jiném letišti z důvodu počasí. V Pekingu ještě proběhlo zdlouhavé vyplňování formulářů kvůli clu, ptačí chřipce a SARS, ale to už mi to bylo celkem jedno. Ale podařílo se nám na závěr zamotat hlavu obsluze letiště, protože jsme byli poslední, kdo nenastoupil do letadla. Jura totiž ještě honem utrácel peníze v bezcelní zóně, já jej vyhlížel u gate a personál se mě ptal, jak se poslední cestující jmenuje, že ho nechají vyvolat. Když se nedali odbýt, že za chvíli dojde, vyslovil jsem jeho příjímení a oni usoudili, že než se to snažit vyslovit, raději počkáme :).

Po vystoupání letadlem nad hnědý smog města se objevila krása čínských hor, postupně kousek Mongolska a zapadajicí slunce nad Ruskem. Odlétali jsme po obědě z Pekingu a mě se ani za vydatné konzumace vína a Johnyho nepodařilo usnout, ve Vídni jsem vystupoval z letadla jak zmlácený pes, ale šťastný, že skoro doma ;-)



A na závěr pro zasmání, i když v danou chvíli mi do smíchu moc nebylo. V centru Guilinu se mezi turisty pohybují místní dívky, které nabízejí masáže všeho druhu, některé nabízejí přímo sex. Při jedné procházce městem jsem na relativně krátké vzdálenosti odmítl tři slečny, najednou ke mně přistoupil na čínské poměry docela tlouštík a začal nabízet stejné služby jako holky. Někdy se nevyplatí příliš odmítat, ostatní vás pozorují ;-)

A další fotky, které by neměly zapadnout na Honzíkově pevném disku:

Výzdoba v jeskyních...občas trochu psycho







Guilin hezký a Guilin méně hezký...