Guilin a jeho okolí I.

A teď už nechám psát Honzu...



Cestovat sám napoprvé do takové dálky byla v celku pěkná výzva. V Guilinu už sice čekali dva kolegové Jura s Alešem, kteří letěli o 14 dní dříve, ale dopravit se až do hotelu Meidu na nábřeží jednoho z umělých kanálů městského vodního systému bylo jen na mě. Při prvním zjišťování, kam to vlastně jedu, to vypadalo jednoduše - letadlem do Pekingu a pak se vnitrostátně snadno přepravím. Jenže Čína je Čína.

Pro cestu jsem nakonec zvolil z mého pohledu jednodušší variantu. Odlet z Vídně, jeden přestup v Pekingu a přelet přes město Xi-An do Guilinu. Pěkný výlet. Z cesty mě nejvíce zaujalo letiště v Xi-Anu, kde nás z letadla na dvacet minut poslali na liduprázdné letiště a pak zase zpět (potřebovali natankovat a u toho cestující být nesmí).



Po příletu do Guilinu jsem na letišti poprvé poznal, že přípravy nebyly úplně ideální. Přiletěli jsme až po osmé hodině a to už na letišti byla zavřená banka, jediná možnost výměny peněz. Místní autobusová linka do města a místní taxikáři odmítali přijmout dolary. Zalitoval jsem, že výměna peněz neproběhla už na letišti v Pekingu, mimo Čínu se místní měna nedá sehnat a je zakázáno ji vyvážet ze země (prý, nezjišťoval jsem podrobnosti). Nakonec se mi podařilo přesvědčit slečnu z cestovní agentury, že mi pár dolarů vymění a nebudu muset nocovat na letišti, které mi přislo v dosti rozestavěném stavu. City bus mě dopravil do středu města, k nějakému hotelu, před kterým mě z minibusu vytáhla další slečna a hned prý kde chci bydlet a kdesi cosi, nakonec mi alespoň sehnala taxika a vrazila do ruky několik letáků s připsaným telefonním číslem, že prý mám zavolat, kdybych chtěl zajistit turistický výlet.

Cesta taxíkem = zážitek na celý život. Taxikáři ve velkých městech, pokud máte štěstí, tak vědí, kam chcete dojet (někteří totiž, když udáte adresu, jen pokrčí rameny, jakože neznají...) a možná i kudy mají jet, ale domluvit se s nimi nedá. Cena se domlouvá pomocí papírku a tužky předem, pak už se jen pevně připoutat a zavřít oči. Doprava funguje zvláštním způsobem a dodnes nechápu, jak je to vlastně možné. Evropské způsoby ježdění jsou tam stejně exotické, jako pro nás stravování s hůlkami. Na první křižovatce mě polilo horko, když taxikář ignoroval červenou a vrcholem všeho bylo, když před hotelem nekompromisně přejel do protisměru, aby zaparkoval, čímž si vynutil přednost protijedoucích vozidel. Honem pryč z tohoto vozu hrůzy.

V hotelu bylo několik recepčních, zároveň i pokojských, ale domluva s nimi poněkud vázla. Anglicky neuměly skoro vůbec a vysvětlit jim, že v hotelu už bydlí kamarádi, kteří mě čekají, se mi nepodařilo. Bohužel po zaplacení busu a taxíka už jsem neměl na zaplacení noclehu, takže následovala smska Alešovi, že čekám na recepci, ať mi přijdou pomoct. Čekání nebylo nijak dlouhé, během té krátké chvíle mě pohledem oka zkontrolovali dva členové jakési místní ochranky, i když uniforma mohla klidně být i policejní, akorát mě zarazilo, když za okny hotelu prošel mezi malými Číňany skoro dvakrát tak větší Jura - jenže nezastavoval a pokračoval dál! Poněkud zmateně jsem za ním vyběhl na ulici a zavolal jej nazpět. S recepčními bylo vše domluvené za pár minut, nebyla ani potřeba angličtina, Jura to zmáknul s pomocí rukou česky ;-)

<-- Jura :)

Hodil jsem si věci na pokoj, aniž bych se porozhlédl a následoval Juru do restaurantu na „kytarového virtuosa a místní pivko, dělej, mám zamluvenou písničku“. Čínské pivo mi po dlouhé cestě a změnou časového pásma přislo dobré, no spíš bylo fajn, že ho bylo hodně, prodává se totiž po šesti deci. Návrat na hotel byl vcelku v povznesené náladě, takže pokoj jsem opět nezkoumal a raději šel hned spát. 

Druhý den byl pracovní, přičemž nejvíce mi v paměti utkvěla návštěva místní univerzity. Výhodou čínského školství je to, že má podporu místních vlád, takže to, co je u nás jedna fakulta, je v Číně samostatná univerzita s vlastním velmi rozsáhlým kampusem. Navštívili jsme elektrotechnickou univerzitu ve stávajících prostorách, které již prý nejsou dostačujicí a proto za městem staví nový kampus. Ten přinese mnoho užitku i obyvatelům tohoto zapadlého koutu, protože díky stavbě univerzity se jim o cca 30 km zkrátí příjezd do města (tunel) a hlavně, přivedli jim do vesnice elektrické vedení.


Místní univerzita a (ač to tak nevypadá) místní studenti, kteří si "můžou" v rámci volitelných předmětů vybrat vojenský výcvik...Jura na fotce úplně vpravo vypadá, jako by se na to ani nemohl dívat :)

Na večerním rautu jsem se nestačil divit nad různými druhy jídel, které od pohledu nebudily dobrý dojem, ale všichni se tvářili, jak je to dobré. No dobře, nebudu srab, zkusím to taky. Čínská kuchyně je neuvěřitelně dobrá! Pro mě představovala problém jídla, která nevím, jak jíst. Například plody moře. Obrátil jsem se proto pro radu k Jurovi: “Juro, jak tohle jíš?“ „Jednoduše, dej to celé do huby a co zbude, vyplivni.“ Jak snadné, že?

Jediným rozptýlením toho dne byla procházka po večerním městě, které je celé velmi barevně přesvícené. Dominantou večerního města jsou dvě pagody uprostřed jezírka. Jejich kouzlo ale vyniká hlavně v noci, v denním světle už nejsou tak pěkné. Jezírko je součást vodního systému města, který je možné zhlédnout z paluby lodi při výborné večeři.




Po návratu na hotel jsem si, bohužel, konečně důkladně prohlédl pokoj. Nejsem na ubytování příliš náročný, pickování malin ve Skotsku mě naučilo bydlet skromně, ale co je moc, je moc. Pokoj měl jediné okno, bohužel v koupelně, a to vedlo do velmi tmavého dvora. Koupelna navíc byla děsivá, záchod představovala mísa zapuštěná do podlahy, zároveň byla nad ní i sprcha. No dobře, zkusím to vydržet. Jenže v noci ve stropě cosi běhalo, dosti to dupalo a to už na mě bylo moc. Ráno jsem šel na recepci s požadavkem jiného pokoje. Volný byl dvoulůžkový s evropskou koupelnou, a co víc, byl levnější než ten žalostný jednolůžkový...



Ve středu dostal Jura nápad, že si půjčíme kola a projedem se po okolí města. V první chvíli mě při vzpomínce na jízdu taxikem polilo horko a na pár procházek v hustém cyklisticko skůtrovém provozu, občas proříznutém autem jedoucím po chodníku, se mi v první chvíli nechtělo, ale nakonec moje srdce bajkera zvítězilo a mazali jsme do půjčovny.

Našim cílem byla jeskyně Red Flute Cave, krasový útvar, který je jednou z turisticky nejnavštěvovanějších atrakcí Guilinu. Cesta nebyla příliš dlouhá, rychle se naučíte, jak se vnořit do provozu, aby se nikomu nic nestalo. Před jeskyní jsme kola odložili kousek od cesty do roští, posychrovali to kvalitním zapůjčeným zámkem a začali čelit nájezdu žen prodavájících turistické nesmysly. Odhodlání nekoupit nic nevydrželo dlouho, ale aspoň  jsme po usmlouvání slev hluboko pod 70 %  dali vydělat turistickému průmyslu na nejnižší úrovni. Při placení se mi omylem povedlo vytáhnout místo juanů, kterým jsme interně říkali šušně, tvrdou evropskou měnu a nešlo mi na rozum, proč ji ode mě paní nechce. Až po chvíli jsem si všiml nevhodného platidla, zaměnil pět euro za pět juanů a vše bylo OK.

Jeskyně Red Flute je krápníkovou jeskyní, která je pro odchovance Moravského krasu překvapivá v několika ohledech. První překvapení hned po vstupu - jeskyně je suchá a teplá. Druhé překvapení - v jeskyních se dá používat i jiné než bílé osvětlení. Překvapení třetí - fotit se dá úplně všechno z libovolné pozice, stativ nikomu nevadí.





Jak tento skalní systém vznikl si můžete zkusit sami najít, k tomu druhému překvapení už jsem schopen se vyjádřit. Prapopodivné barevné nasvícení je v některých místech vhodné (kamenné útvary připomínají masu lebek), někde je vyloženě na škodu, protože kazí dojem. Turismus je pro Guilin velmi důležitý a bohužel se to projevuje i zde, v polovině prohlídky se na plošině objevuje stánek s automatem na stativu a možností se za pár šušňů vyfotit a vytisknout si foto z netradičního místa. Takovýchto stánku jsme pak ve městě a nejen v něm viděli ještě několik.

Po prohlídce jeskyně a nastudování ne zrovna aktuální mapy, která se dá sehnat na každém rohu, zakoupení jednoho ozdobného koberečku nebo co si to Jura vlastně koupil, jsme natočili řidítka kamsi za město a jali se kochat krásami venkova. Guilin je rozložen v pohoří nepříliš vysokých, ale strmých skalnatých kopců, takže je opravdu na co koukat. Po chvilce jsme uviděli i tu horší stranu života, kdy skupinka žen přehrabovala jakousi haldu u zchatrálé budovy, která podle mapy měla být továrnou na telekomunikační techniku...

Neodpustili jsme si krátkou zajížďku do malé vesničky, sice byla v mapě zakreslená, ale po asi kilometru cesty nastala otáčka jak na konečné šaliny, smyčka a šlus. Pár baráčků, několik žen na malých políčkách, tak honem zkontrolovat kam dál a pryč.

Okrajové části města jsou velmi pestré, hodně se v nich staví a je potřeba každé ruky, proto na stavbách tvrdě makají ženy a chlapi pouze dozorují stavby. Čím blíže středu města, tím rozdílnější jsou jednotlivé ulice i sousední domy. Moderní čtvrti jsou oplocené, pravděpodobně kvůli klidu jejich obyvatel, aby neviděli stinnou stránku běžného života. Místní zemědělci mají svá políčka téměř v centru města, úrodu naloží na trojkolku a jezdí po městě, dokud neprodají. Jak vypadají mandarinky po celodenním natřásání na trojkolce si zkuste představit sami. Rybí trh - totiž pár umyvadel s plody řeky Li, přímo za plotem luxusní čtvrti hned vedle polorozpadajicích se hausbotů, vidíte na fotkách. O kousek dál stojí kampus lékařské univerzity, samozřejmě oplocený, a na chodníku před ním nám bylo nabídnuto, že si můžeme vybrat na fotografii prostitutek podle našeho gusta. Raději pryč.



Vlevo a uprostřed - u nás tomu říkáme polyfunkční domy (nahoře se bydlí, dole jsou obchody), toto je guilinská verze. Vpravo - lékařská fakulta (pozn. red. - červené balónky ve mně vzbuzují představu červených krvinek, že by to byl účel..?)

Cyklistický výlet nás poněkud zmohl, takže vydatná večeře byla jasným pokračováním. V každé restauraci, nebo spíš ve většině, je jídlo úplně čerstvé. Jistotu máte v tom, že pokrm si vyberete ještě živý, v našem případě to byla místní specialita - ryba z řeky Li. Číšník ji podběrákem vytáhl z akvária, ověřil si, že s velikostí souhlasíme a krátkým švihem o zem ukončil její život.


Fotoromán se šťastným koncem: 1. Tak kterou si vyberem? 2. Už jsme si vybrali. 3. A dobře to dopadlo

Čínská jídla jsou vynikajicí, doporučuji hledat restaurace s jídelním lístkem i s fotografiemi a anglickým popisem, aby jste se pak nedivili. Nepřehánějte to s odvahou dát si něco pikantního, se slzami v očích se jí celkem špatně. Restaurace jsou jednoduše identifikovatelné právě díky živé zvěři, první večer mi nešlo do hlavy, proč má Zverimex otevřeno o půlnoci :). A pozor na upovídané číšníky, snaží se přesvědčovat, že je nutné ochutnat místní speciality a tak podobně, ale za pozoruhodné ceny. Smlouvat se musí všude, v hospodě zvlášť. Když si objednáte kuře, připravte se na to, že kuře připravují celé, takže na misce dostanete kuře nasekané na drobné kousky včetně kostí, chrupavek a pařátů. Místní speciality připravované na ulici jsem raději nechutnal, neměl jsem s sebou dostatek slivovice pro případ akutních střevních obtíží.

Guilin třikrát jinak: