Píseň Nově Zelená - část II.

3.den - 2.prosince 2001
Lesy a jeleni

Nebylo to tím, že bych byl právě na Novém Zealandu, stejně tak jsem mohl být kdekoliv jinde. Bylo to tím, že jsem tu byl sám. Tenhle zcela nový pocit se ve mě rozprostřel a zalez do těch nejposlednějších zákoutí mé černé duše, aby se tam na dlouhý čas usadil a pozoroval, co se bude dít. Dodnes, když je mi úzko, si na tohle ráno vzpomenu a mnohem lépe se najednou dýchá.

Někdy se totiž dostanete do situací, kdy nevíte kam dál, nevíte odkud jste se do nich dostali a hlavně jak se vám to zase podařilo. Pro tyhle chvíle je dobré mít v sobě alespoň jedno novozealandské ráno, na které si můžete vzpomenout. Na mokrou vůni trávy po nočním dešti, na páru, která stoupala nad Lake Taupo, jako by nad ním uvízl obrovský mrak. Na první plachetnice, které vyplouvaly na hladinu. Na německého turistu z vedlejšího plácku, který mě půjčil nabíječku k Nokii, kterou jsem jako jednu z mála věcí nechal doma. Na pocit, že nepotřebuju jíst, protože jsem na vždycky plný. Na slunce, které se rychle kulilo do nadhlavníku a teplota začala pomalu, ale stále stoupat. Na to, že vlastně můžete cokoliv vás v tu chvíli napadne. Takové bylo moje první regulérní probuzení na severním ostrově.

Sbalil jsem stan i batoh, zacvakl do futrálu kytaru a vydal se stopovat. Než jsem došel k silnici, bolestivě se připomněla chřipka, nebo co jsem to hostil v krku a bohužel se dostavila i její blízká kamarádka - horečka. Mít horečku, když je okolo vás přes 30 stupňů, je zapamatovatelný zážitek.

Okolo mě jezdily dva základní druhy automobilů - buď Porche (nebo Ferrari, Maserati, prostě placaté sportovní a hlavně drahé vozy), nebo jeepy (ať už originál, nebo prostě jen off-roady). Jeden jeep zastavil, Angličan za jeho volantem se na mě zasmál a odvezl mě 120 kilometrů až k místu, kde se pobřeží dotýkal Pacifik, můj první oceán v životě.

Všimnul jsem si cestou, že hustota osídlení je tady mnohem menší než u nás, protože buď jsme projížděli lesy, nebo jsme míjeli farmy (asi 5 na celých 120 kilometrů). Lesy někdo vysázel podle pravítka, stromy pěkně v zákrytu. Když nebyl ani les, ani farma, byla u silnice ohrada z pletiva a v ní se pásli jeleni. Prý je tady chovají normálně na maso, jako u nás třeba krávy. Jelenům to myslím nijak nevadilo. Občas jsme také projeli nějaké skalnaté hory, minuli nějaký ten vodopád... bylo toho moc.

Město, kde jsem vystoupil a s nadšením a hýkáním se vrhnul do pacifických vod, se jmenovalo Napier. Teplota vzduchu dosáhla podle ukazatele na pláži 40 stupňů Celsia, voda v oceánu příjemně chladila. Poprvé od přistání jsem pocítil hlad. Přišel nečekaně a zničeho nic. Vydal jsem se tedy plouživým krokem do centra města s tělesnou teplotou, která se blížila teplotě okolního vzduchu, a měl mžitky před očima. Mazda, která se vynořila za mnou, mě málem přejela, myslím, že jsem stižen úpalem kličkoval prostředkem silnice.

Když jsem se trochu vzpamatoval, zaostřil zrak a určil alespoň přibližně zeměpisné souřadnice, zjistil jsem, že sedím v kuchyni nějakých hodných lidí, přede mnou je talíř plný jídla, lahve s vodou mám u batohu naplněné a starostlivě mě pozorují dvoje oči. Ty jedny patřili postaršímu muži jménem Sherry a ty druhé jeho manželce Terry. Sherry mě sebral na silnici, když jsem se sunul s úpalem k zemi a dovezl mě domů, Terry mi měnila studené obklady a udělala oběd.

Potom se otevřely dveře a já konečně spatřil originálního Maora. Vysoký, starší a hodně potetovaný snědý muž se smál tak, že kdyby se smál ještě víc, odklopil by si hlavu. Mluvil svojí domorodou řečí a pořád na mě ukazoval. Terry a Sherry s ním mluvili tou samou řečí a když na mě ukazovali, kroutili zamítavě hlavou. Možná se jich ptal, jestli mě může sníst a oni mě bránili. Možná jsem se z toho úpalu nebo úžehu ještě úplně nevzpamatoval.

Maor mě ale sníst nechtěl, jenom ho zajímala moje kytara, takže jsem mu musel zahrát. Spustil jsem Sbohem galánečko, maor se roztančil, Terry a Sherry si rytmicky podupávali a všichni jsme byli šťastní. Bylo to moje první jídlo, na které jsem si vydělal hrou na kytaru. Dokonce mě zavezli na konec Napieru a nabídli mě, že když nikoho do tmy nestopnu, mám se vrátit na noc k nim. Takhle tedy proběhlo moje první setkání s místními obyvateli a předznamenalo moje další zkušenosti - Novozealanané jsou přátelští a nezkažení, až je člověku stydno.

Ještě než jsem začal stopovat, odhodlal jsem se nakoupit si v krámku u silnice nějaké jídlo. Zatímco ale z domova už jsem byl zvyklý na řadu supermarketů, kde si člověk všechno pěkně vezme v regálu, prohlédne si to a zase to do toho regálu může vrátit, krámek mě zaskočil pultovým prodejem. Chvíli jsem na prodavače bezradně koukal, on se na mě usmíval a čekal, co budu chtít. Zmobilizoval jsem všechny svoje síly a pípnul: "Tý". Vycházel jsem tedy zahanbeně ven, v jedné ruce krabičku sypaného čaje, v druhé toustový chléb, na který jsem v zoufalství ukázal rukou. Protože jsem doma zapomněl ešus, byl jsem odsouzený čaj žvýkat. Ještě že jsem měl na zakusování ten chléb.

Když už jsem na projíždějící auta mával druhou hodinu, napadla mě zajímavá věc - zkusit na ně nemávat. A fungovalo to. Jakmile jsem se stopováním přestal, zastavil džíp. A zase řidiče nejvíc zajímala kytara. A zase jsme vedli tu samou konverzaci, jako s těmi stopy předtím. I s tím dalším, a s tím po něm taky. Čtvrté auto byla poštovní dodávka. Hodil jsem batoh a kytaru na pytle s korespondencí, jeden cinkal, jak byl plný mincí a pozoroval jsem okolní krajinu. Vjeli jsme do lesů, kopců a strání. Vlevo vodopád, vpravo rokle, vepředu skály... asi se mě to jenom zdálo, to mám z těch pohlednic.

Na noc jsem zakotvil pod mostem. Řidič poštovní dodávky mě sice chtěl vzít do nějakého kempu, ale vymluvil jsem mu to. Venku bylo krásně teplo, pod mostem tekla řeka a dalších 20 dolarů jsem nechtěl vyhodit za spaní. Postavil jsem stan pod mostovkou, která se klenula ve výšce nade mnou, zaplaval si v řece a rozbalil poslední sušenky, mé oblíbené polomáčené. Pak jsem si lehl před stan na karimatku a díval se, jak nad údolím zapadá slunce. Na ostrohu se tyčil velký dům, který slunce ozařovalo, a já si představoval, jak v tom domě bydlím, přes den pasu ovce, večer se miluju s krásnou maorkou a bylo mě dobře.

Pro zvídavé čtenářky a čtenáře:

Nový Zealand drží světový rekord v nejdelším názvu kopce, který zní: Taumatawhakatangihangakoauauotamateaturipukakapikimaungahoronukupokaiwhenuakitanatahu, z čehož je vidět, že když nebyla televize, vymýšleli si maorové podobné ptákoviny a celkem se tím pravděpodobně i bavili.

Maorský název Aotearoa můžete přeložit jako "Země velkého bílého mraku"

Legenda o stvoření Nového Zélandu zní přibližně takto:

Úplně ze začátku nebylo nic. Všimněme si, že v tomto se různá náboženství bezpečně shodují. V maorštině se "nic" řekne "Te Kore". Pak se to nic chvilku šmrdolilo, až z toho vznikla noc (maorsky "Te Poo"), ve které byla tma jako v pytli. Jak se maorsky řekne pytel nevím. V tomhle depresivním temném prostředí ležel otec nebes, Rangi a leželo se mu pohodlně, dlel totiž v náručí matky Země (Papy). Jenže zkuste si jen tak ležet v náručí sexy kočky, k tomu navíc bohyně, to se dlouho vydržet nedá. Takže se to nějak semlelo a měli děti, antikoncepce ještě nebyla vynalezená.

Jejich děti ale nebyly obyčejné děti. Když máte za rodiče bohy, i vy jste bohové. Bohužel, oba božští rodiče fungovali v nejlepší tradici všech rodičů světa a tak drželi své děti pěkně zkrátka a doma. Těm se to samozřejmě nelíbilo a neustále koumali, jak se nějak dostat z domu. Toužili po volnosti, svobodě... jednoduše, chtěli jít s kamarády občas zapařit. Navíc nezapomínejme, že byla stále ta depresivní tma, v takových podmínkách by to doma nebavilo nikoho.

Jedné noci (která byla neustále) bacil Tane Mahuta, bůh lesa a otec všech živých bytostí pěstí do stolu v dětském pokoji a prohlásil, že takhle to už dál nejde, že prostě potřebuje prostor, aby se mohl realizovat. Taky sourozencům vysvětlil, že není zdravé bydlet s rodiči tak dlouho, když se navíc neustále ti dva miliskují, což není pro mládež ten nejlepší příklad.

Pak se chvíli soustředil, zadržel dech a nabral sílu a dal se do práce. Zapřel se mezi matku a otce, kteří po sobě zase lezli, a zabral. Nejdřív se nic nedělo, ale pak to přišlo naráz - podařilo se mu odsunout otce od matky, čímž nevědomě založil kariéru doktoru Freudovi o půl zeměkoule a několik tisíciletí dál.

Pak už se jenom přihnal strašný vichr, který na něco podobného čekal už dost dlouho a odnesl boha otce Rangiho do paďous. Co se stalo s matkou, nikdo neví, ale jisté je, že takhle nějak vznikla Aotearoa - země velkého bíleho mraku….

Že vám to nedává moc smysl? A proč by mělo? Je to přeci pověst, zkomolená desítkami, možná stovkami generací. Pokud chcete přesná data, přečtěte si jízdní řád. Ne ten u nás, samozřejmně, nějaký smysluplný v cizině.

4.den - 3. prosince 2001
Střídavě zataženo

Na světě už je to tak zařízené, že se vám většinou dostane to, co potřebujete, což se ale málokdy shoduje s tím, co právě chcete. Když máte dostatečnou trpělivost, dá se dokonce i tohle naučit - chtít jen to, co potřebujete. Někdy se nepoučíte, jindy vám to dojde samo. Co by to totiž bylo za svět, kdyby bylo všechno na dosah ruky a zadarmo. Ti největší borci pak nepotřebují vůbec nic, takže podle právě načrtnuté logiky mají všechno a jsou spokojení.

Když se na to podíváte takhle, tak všechny dny, kdy byste se na všechno nejraději vykašlali a šli domů, nebo je vám smutno tak, že se až usmíváte, vypadají potřebně a zaslouženě. Slunce jde poznat jen tehdy, když znáte déšt, pamatujte si to, milé děti.

Ráno jsem se probudil s pocitem, že jsem zavřený v sauně a v mém krku pracují miniaturní dřevorubci s miniaturní motorovou pilou. Pochopil jsem, že po reklamní pauze tu máme druhý poločas známé hry Chřipka s příslušenstvím. Dovlekl jsem se spolu se stovkou malých trpaslíčků (se stovkou malých, ale výkonných krumpáčků) k řece a plácnul s sebou do proudu. Bohužel to, co se mě vždycky jevilo jako mužné a drsné, ukázalo se v současném stavu jako hloupé a nezodpovědné. Život pro vás totiž má velkou řadu překvapení a nikdy ho nepřestane bavit, aby na vás s nějakým dalším nečíhal za nejbližším rohem.

Vyřítil jsem se s ječením z řeky zpátky do stanu a naházel na sebe všechno oblečení, co jsem byl schopný ve změti pod batohem rychle najít, včetně kulicha. Po tom jsem to ze sebe zase rychle svlékl, protože slunce se přehouplo přes hranu mostu nade mnou a udělalo se tradiční vedro, ve kterém už se začínají odpařovat bílkoviny. Kupodivu se mě udělalo realitivně dobře. Trochu. Zanedbatelně.

Když jsem se sbalil a vyšplhal nahoru k silnici, vedro ještě zesílilo a to byl možná důvod k tomu, že nikdo nezastavil. Možná byl ten důvod ve mě - po několika dnech mám sklony zarůstat a působit jako amatérský recidivista na cestě z nápravného zařízení. Horečka a častý kašel jistě taky vykonaly své. Škoda, že v té době ještě nebyly rozšířené mobilní telefony s fotoaparátem, měl bych pěknou momentku.

Došel jsem do nejbližší vesnice, koupil jsme si dvě jablka za 30 centů, protože vitamínů není nikdy dost, a zeptal se na práci. Neměli. Zcela podle rovnice, kterou jsem uvedl na začátku kapitoly, mě v pravý čas zastavilo samo od sebe auto. Tedy, samo od sebe ne, zastavila ho noha, co došlápla na brzdový pedál. Noha patřila dvoumetrovému maorovi jménem Jason. V autě s ním ještě byla sličná běloška Michell a jejich krásně míšený syn Tu-O (jak jsem vyrozumněl, jméno je to maorské a vyslovuje se Týjó, co znamená nevím, ale tipnul bych si, že "Ten, který se stále diví").

Když jsem zatančil, odkud jsem, kam jedu a tak dál, nabídli se, že mě, coby nováčka v jejich zemi, trochu provedou městem. Jason se mnou zajel do trochu zapadlé čvtrti místního city, zavedl mě do obchůdku, kde měli snad všechno a pořídil pro mě lžíci, ešus a zavírací nůž. Tři věci, které mě jediné chyběly, abych se mohl stravovat ve volné přírodě. Kromě jídla tedy. To jsme koupili taky, několik polévek, konzerv a chleba a ještě jsem si do deníku poznamenal mnoho užitečných anglických a maorských slovíček.

Když mě rodina vysazovala za městem, na místě, kde se dalo dobře stopovat, nabídli mě nocleh při mé zpáteční cestě. Nebudu předbíhat, ale za dva měsíce jsem nabídky využil a zjistil, jak málo stačí, aby se udála ta nejméně pravděpodobná věc na světě. Nikdy totiž nevíte, co vás čeká.

Další stop patřil do kategorie filmových. Dívka, která řídila malou dodávku, se jmenovala Karolína, byla Hipie a kouřila trávu. Krom toho byla neobyčejně hezká, takže jsem polovinu cesty sledoval její obličej a druhou ňadra. Cesta byla příjemná i proto, že Karolína kromě fyzické přitažlivosti měla ještě jednu pozitivní vlastnost - netrpěla lakotou. Na polovině cesty jsme zastavili u motelu, dali si každý velký hamburger, takový ten co peče prodavač před vámi na sádle na plotně od kamen a do housky kromě kilogramu masa nacpe devět druhů zeleniny, sedm plátků slaniny a směs omáčky a mastnoty z kamen. Pak jsme se natáhli na trávu za motelem, podávali si jointa a koukali se na mraky. Někdy je vám dobře, když můžete mít všechno hned a přesto se spokojíte s málem. Když o sto kilometrů dál Karolína odjížděla a já stál s batohem a kytarou u silnice, chyběly už jen závěrečné titulky. Na druhý díl bylo ale ještě moc brzy. Ještě se nedostavila nosná zápletka.

Další stop mě hodil do Wellingtonu, hlavního města Nového Zealandu a města na pobřeží mezi severním a jižním ostrovem. Ubytoval jsem se v kempu na předměstí, protože se znovu ozvala horečka a zpocený usnul nezdravým spánkem nemocného. Zdálo se mě o Karolíně. O tom, jaké by to bylo, kdybych nevystoupil a jel s ní dál. Třeba bych už na Zealandu zůstal a pásl ovce, nebo učil děti hrát na kytaru. Jsou rozhodnutí, která vám ukážou jen jednu variantu, o té druhé už budete do smrti jenom snít.

Pro zvídavé čtenáře a čtenářky:

Na začátku jsem zmínil, jak celníci prošmejdili můj batoh a stan a že se tahle komická scénka děla v zájmu ochrany přírody. Je to tak - na Novém Zealandu je mnoho přírodních krás a novozealanďané se snaží, aby to tak ještě dlouho zůstalo. Než totiž na ostrovy přišli první lidé, a tady je vzácně jedno, jestli to byli maoři nebo britové, pokrývaly 80 % země lesy. Vesele tu vedle sebe ševelily oblasti s lesy podocarpové v nížinách a pabukové Kauri v horských oblastech.

Smůlou těch druhých bylo, že dorůstají značných rozměrů a když je pokácíte, získáte kvalitní stavebnní materiál. V současnosti přežívá jen nepatrný zlomek těchto velikánů v rezervaci Waipoua Forest na severním ostrově. I proto vás celníci prohlédnou jako u lékaře - chtějí mít jistotu, že nepašujete sekeru a hoblík.

Za zvířecí partu je nejznámějším zástupcem slepice s protáhlým zobákem křížená s vrabcem - pták Kiwi. Nenechte se mýlit rozšířeným mýtem o ovoci, to je až novodobý evropský vynález, původně tohle roztomilé jméno patří právě naší slepici. Jestliže smůlou lesů bylo kvalitní dřevo, smůlou kiwiho bylo chutné maso a absence pudu sebezáchovy. Dnes se můžete na poslední zbytky zajet podívat na Stewart Island do rezervace.

Z původních suchozemských zvířat je to všechno, to ostatní, co po Zealandu dupe, hrabe, kluše nebo hopká je dovezené z ciziny. Bohužel mezi importovanou flóru patří i posum, kříženec mezi kočkou a psem, a králíci. Obojí páchá zvesela další škody na už tak zdecimované fauně. Posum řve jako zabíjené prase a napadá ovce, králík spásá všechno jedlé a tak se po zemi množí pichlavé, trnité keře, které jsou dobré jenom na to, aby si zabraly území a už na něm nic jiného nešlo dělat. Ani ty ovce to nežerou.

Dennyho fotky najdete ZDE