Píseň Nově Zelená - část I.

Zažil a napsal: Denny

Ty nové lásky ještě nebyly zdaleka nablízku. Nebyly dokonce ani v dohledu a tak naše srdce drsná nadšených dobrodruhů zatoužila po změně prostředí a tak vůbec všeho, protože někdy se nedá nic dělat a je toho na vás prostě moc.

Zatočili jsme tedy s Koblížkem glóbem, který jsme našli na půdě a zabodli náhodně prst. Pak ještě patnáctkrát, protože každý z těch předchozích čtrnácti pokusů v něčem nevyhovoval našim představám. Německo bylo moc blízko, v Rusku byla zima, a tak podobně. Nakonec jsme ale našli místo, kam se dalo vyrazit současně bez sněžnic, očkování proti kanibalům a bez horských šerpů a kam se dalo, a to hlavně, sehnat vízum. Na dva malé ostrovy napravo dole pod Austrálií, do země, kde právě vrcholilo natáčení Pána prstenů, na Nový Zealand.

Každý máme, nebo v horším případě jsme měli, rodiče. To jsou takoví ti lidé, co se o vás bojí a obvykle mívají neuvěřitelně přesný cit pro to, aby vám v dobré víře, že páchájí dobro, komplikovali život tím nejefektivnějším způsobem. Třeba vás nutí nosit do školy tesilky, díky čemuž se vám spolužáci smějí, že jste blbeček a Tesil a dají vám do huby, protože oni mají všichni džíny.

V exponovaných chvílích se ale může stát, že rodiče vyloví z tajemných hlubin svých osobností skryté a nečekané rezervy a zafungují zcela opačně, než se od nich očekává. Podpoří vás. Co se ale změnit nedá, je panický strach rodiče samičky, když její dítě bere kramle do nějaké dálky. A do čím větší dálky ty kramle bere, tím větší je panika v jejích očích. Ale o tom ještě bude řeč, teď něco málo k tomu, jak může být těžké udělat tak jednoduchou věc, jako je odcestovat z bodu A do bodu B.

Když se ukázalo, že pro vstup na Nový Zealand je třeba turistického víza, motivačního dopisu a spousty jiných a jiných zbytečných věcí a šaškáren, a když se ukázalo, že to zdaleka není všechno, co musíme s Koblížkem podstoupit, začalo nám být jasné, že to nebude jen tak. Že se tahle cesta bude přeci jen trochu lišit od těch našich ostatních cest, kdy jsme si ve středu řekli, že se v pátek sejdeme na nádraží, ve čtvrtek naházeli do batohu spacák, karimatku a guláš v konzervě a bylo toho až až pro běžné turistování, alias čundr. Tohle od nás vyžadovalo něco navíc. Jazyk například.

Jak jsme oba do té doby angličtinu moc nepotřebovali, protože buď uměla tuto libozvučnou řeč nějaká blízká osoba v našem okolí, nebo jsme prostě dělali blbé a ono to nějak dopadlo, tak se teď ukázalo, že jsme se ji přeci jen měli učit, až by nám tou rychlostí hořely uši. Zvládli jsme napsat motivační dopis a uprosit Zubušu, aby nám ho přeložila. Zvládli jsme zfalšovat ISIC karty a následně si koupit levnější letenky. Dokonce i ta víza jsme obdrželi. Kámen úrazu se ale ukázal na zcela nečekaném místě, ležel si tam klidně celou dobu a čekal, až o něj na naší cestě úřadem zakopneme. Tím kamenem nebylo nic menšího, než British Royal Post. Mě vízum z Londýnské ambasády Angličané doručili, Koblížkovo se jim podařilo ztratit. Vzhledem k tomu, že nám do odletu zbývalo čtrnáct dnů, jevila se nám tato situace sice jako malý, ale nezanedbatelný problém.

Jsme zpátky u mateřského strachu. My muži, tedy my, co jsme se za ně považovali, jsme se rozhodli jednoduše: poletím tedy sám a Koblížek počká na ztracené vízum, přebookuje si letenku a přiletí za mnou. Naše matky se dotkly dna svých nejhorších představ. Ta moje mě několikrát prosila, ať letím až s Koblížkem, že mě zaplatí novou letenku, ta Koblížkova nadávala, že už dávno věděla, že se se mnou nemá Koblížek spolčovat. Obě pak svorně nespaly hrůzou v jistojistém přesvědčení, že pokud poletíme každý sám, teroristé unesou letadlo, to ztroskotá někde na ostrově, kde nás, jednotlivě samozřejmě, sežerou kanibalové a agresivnější hmyz. A určitě k tomu ještě dostaneme šílenou pokutu od ochranářů. Ale maminky už jsou takové.

Naši otcové naproti tomu zachovali důstojnost a k situaci se postavili po svém - Koblih senior šel na pivo a můj otec si pořídil velikou nástěnnou mapu Nového Zealandu a připravil si barevné špendlíčky, aby si mohl značit, kudy se budu pohybovat. Moje maminka to málem odstonala.

Vízum se na britské poště nenašlo. Takže jsem nakonec skutečně musel odletět sám. Rozloučili jsme se s Koblížkem stisknutím pravice, načež mě ten skřet pravil zásadní větu: "Já přiletím. Ale jak na mě na letišti nebudeš čekat v džípu a nevezmeš mě z toho letiště rovnou někam do hor, kde už bude připravená chata u jezera, dostaneš pecku."

Asi jsem se ještě nezmínil, že přezdívka Koblížek je v přímém rozporu se skutečností. Koblížek se skládá pouze ze dvou věcí - ze svalů a dobrácké povahy. Nikdo ale neví, kolik té dobrácké povahy má, takže jsou k němu lidé uctiví a slušní, protože ta hora svalů dává tušit, že kdyby nebyli, mohl by se Koblížek třeba naštvat a zjistit, že mu dobrácká povaha došla. Odpověděl jsem mu důstojně, ať jde tam, kam slunce nesvítí, a nechal se svými rodiči dovézt na letiště. Koblížek šel na pivo do baru Sedmé nebe, který se nacházel ve sklepě a neměl okýnka.

Když jsme na letiště dorazili, vyslechl jsem si fundovanou přednášku mojí maminky, která obsahovala řadu cenných rad pro jakoukoliv příležitost, namátkou uvádím: Co dělat, když s sebou letadlo začne divně škubat, Jak vyjednávat s teroristy a Jak se do ničeho, proboha, nepřimíchat. Chtěl jsem jí poslouchat, ale byl jsem si bohužel dobře vědom toho, že z ní mluví ten strach víc, než ona sama a tak jsem nechal zapnuté uši na volnoběh a rozhlížel se po letišti.

Takové letiště je zvláštní věc. Lidé tu jsou oblečeni zánovně až hezky, voní to tu dálkami a na každém rohu na vás číhá nějaké pěkně zabalené pokušení. Lidé tu stojí fronty s kufry a čekají, až jim je hezké slečny u pultíků polepí papírky, ze kterých pak jiní lidé vyčtou, kam mají zavazadla dorazit. Načež je tedy obvykle pošlou opačným směrem, nebo je rovnou úplně ztratí a pak zase najdou a jiným letadlem je nakonec v pořádku doručí. Taky se tu lidé loučí. Někteří si jen kývnou na pozdrav, protože ví, že se zase uvidí a nechtějí z toho dělat tyjátr. Jiní z toho ale tyjátr dělají, aby ti ostatní viděli, když už ta letenka stála tolik peněz. Rodiče tyjátr naštěstí nedělali, spíš se dmuli pýchou, že to někdo z rodiny dotáhl takhle daleko, až za detektor kovu, protože to se zatím u nás doma ještě nikomu nepodařilo.

Nechal jsme si polepit nerozbitný futrál s kytarou a dvacetikilogramový batoh a nastal čas loučení. Maminka zaslzela, otec zvážněl, Zubuša na mě plivla pro štěstí a já šel. Uvědomil jsem si, že kdybych byl přítelem metafor, právě jsem, ve svých 26 letech, definitivně přetrhl pupeční šňůru, která mě spojovala s domovem, a vykročil na svoji vlastní, dálkami vonící životní pouť. Dost bylo blbin páchaných lokálně, svět čeká.

Nechal jsme se zrentgenovat, vyfasoval jsem kartičku a šel do čekárny. Ta kartička pro mě nebyla moc srozumitelná, ale hbitě jsem vytáhl slovníček, co mě dala na cestu Zubuša, a vyzkoumal, že takové lístečky dostanu ještě několikrát při každém přestupu a že se jim říká Boarding Pass a že je to taková jízdenka po letišti, která řekne lidem u vchodu do letadla, že k nim patřím a aby mě drželi sedadlo.

Drželi mě sedadlo, první let, do Vídně, byl s ČSA, letušky byly krásné jako z reklamy a já jim rozuměl a bylo mě dobře. Seděl jsem hned u vrtule, takže jsem celou cestu až do Vídně přemýšlel, co je potřeba k tomu, aby se utrhla a překrojila naše malé letadlo na dvě části. Zůstal bych v té bez pilota a to by mě asi trochu vadilo. Narolovali jsme na rozjezdovou plochu, vmáčklo mě to trochu do sedadla a ta plechová věc se opravdu zvedla.

Byl to můj úplně první let v životě a tak jsem čekal nějaké zvláštní a nové pocity, ale nic takového se nedostavilo, protože přesně v tu chvíli, kdy jsme se odlepili od země, jsem si uvědomil ty zásadní věci, na které jsem doteď neměl čas - že letím na druhou stranu planety, že neumím nijak zvlášť tamní jazyk, že nevím, co tam budu dělat, co tam budu jíst a kde budu spát, a že teď už je pozdě se vracet, což by bylo navíc ještě neskutečně trapné.

Cesta trvala necelou hodinu a já ji strávil chmurnými myšlenkami, například na to, jak se asi dá z Vídně dojet stopem do Prahy. Nálada se mě spravila až po přistání, kdy se směr mého uvažovaní stočil na dálnici očekávání věcí příštích a představ všech sličných maorek, které jsem vyčetl z různých průvodců. Jednoho takového kapesního průvodce jsem tedy vyndal z batohu a jal se jím listovat, až se mě vrátil optimismus úplně a šel jsem si pro další Boarding Pas.

To už jsem se tvářil jako zkušený cestovatel a nonšalantně jsem prohodil u pultíku větu, kterou jsem před tím dvacet minut cvičil se slovníkem: "Hi, one ticket to seat near window please". Slečna se na mě usmála, mě to vyděsilo, protože měla rovnátka, a pravila: "Bitte Schön". Zmateně jsem řekl "Danke" a vydal se bloudit letištěm, které bylo trochu jiné než to v Praze. Především tu pobíhal letištní personál v červených stejnokrojích a všechny personální ženy měly k tomu ještě červené punčochy, což mě děsilo ještě víc, než ta rovnátka u pultíku.

Uprostřed odbavovací haly jsem dlouho pozoroval komickou věc - na celém letišti někdo moudrý zavedl zákaz kouření, ale aby se myslelo i na kuřáky, zavedl tam i místa, kde se kouřit smí - plochu zhruba 2x2 metry, na zemi orámovanou bílou čárou a nahoře opatřenou výškovým vysavačem vzniklého kouře. Tísnilo se tam asi sto padesát lidí a jak se tísnili, vypadávali přes tu bílou čáru a neustále se vzájemně omlouvali a strkali do sebe dál. A kouřili. Vypadalo to nad nimi jako nad sopkou, co právě vybuchla a teď si jen tak doutná.

Letadlo, které mě mělo z Vídně dovézt až do dalekého města Taipei na Thaiwanu, mě ohromilo svou velikostí. Na obrázku vypadají Boeingy mnohem menší. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaká stěna na další stojánky, ale byla to stěna letadla, která zabírala celý výhled z čekárny. Posadil jsem se ke svému objednanému okénku a žasnul. Sedadla byla ve třech řadách, všude spousta místa, pohodlí a lidi všech národností, úplný Babylon, česky ale nemluvil nikdo.

Když jsem se dosyta vynadivil, usadil jsem se, otevřel si Ikarii, co jsem si vzal prozřetelně z domova a čekal, kdo bude sedět vedle mě. Ukázal se za chvíli a byl to Thaiwanec, okamžitě jsme zjistili, že si nerozumíme ani jediné slovo. Byla mě jasná jedna věc - budeme tu spolu sedět skoro 30 hodin a nebudeme si moct povídat. Zatracená Britská pošta, mohl tu sedět Koblížek a mohli jsme hrát karty nebo se dohadovat, kdo se míň bojí.

Nastal start. Nejprve se objevily asijské letušky v brčálově zelených kostýmech, všechny pasažéry usadily a donutily připoutat se a pak nám pustily instruktážní film. Byl animovaný a panáčci jako vystřižení ze South Parku v něm předváděli, co se stane, když letadlo spadne do moře. Nemuseli to předvádět, znal jsem to z televize - vyloví nás krásné domorodky a než nás zachrání zaoceánská loď, budeme si s nimi užívat nevázaného sexu a prostopášností. Pak se letadlo pohnulo. Jako když cuknete panelákem, chvilku popojíždělo po letišti a nakonec se nasměrovalo čumákem na rozjezdovou plochu a na chvilku zastavilo. Asi čekalo, až na semaforu padle zelená.

Drclo to, zaškrundalo to někde ve strojových útrobách a Boeing se rozjel. Na monitoru u stropu jsem sledoval rychlost, okýnkem rozmazanou šmouhu letiště. Když jsme byli během několika sekund na třístovce, stroj se vznesl a - zrychlil na osm set v hodině. Vmáčklo mě to do sedačky jako malinu do jogurtu, okamžitě mě zalehly uši (což mě vydrželo další dva dny) a udělalo se mě špatně. Na monitoru se objevila mapa a na ní se začala kreslit červená čára, aby bylo vidět, kudy letíme. Pod tím ještě údaje o výšce, rychlosti a času letu. Nad Balaton to trvalo přesně sedm minut.

Můj soused se naštěstí projevil jako vcelku přátelská osoba a tak jsme začali hrát piškvorky a já se začal učit svoje první anglická slovíčka. Nakonec jsme se začali i domlouvat směsicí všech možných jazyků a posuňků. Já mu nedokázal vysvětlit princip prší, on mě nedokázal vysvětlit princip pokeru. Ale pochopil jsem, že je kuchař, že se z Prahy vrací domů a že se mu líbí český holky. Komu by se ale nelíbily, máme je nejhezčí na světě.

Letušky nám během chvilky na vozíčkách přivezly jídlo a pití a já, protože jsem povaha drzá, až oprásknutá, jsem několikrát požádal o dolití sklenice s Whisky a kolou. Je dobré se učit cizí jazyky, lépe se pak cestuje. Například ten den jsme se naučil zásadní větu: "One more, please".

Dole pod námi se objevily Karpaty a já zavzpomínal na dva čundry po Rumunsku, jak jsme koukali s Honzou a Digim nahoru na letadla a říkali si, jak by bylo fajn někam takhle vyrazit. Digi mezitím vyrazil do Denveru a udělal si pilotní průkaz, Honza vyrazil do Eidhovenu a udělal si doktorát, takže na mě zbyl Nový Zealand, kde bych si rád udělal nějaké kamarády.

Vyhrál jsem piškvorky, takže můj soused projevil tendenci další hry už nezačínat, ale vůbec to nevadilo, protože na monitorech začínal film. Pro pohodlné sledování filmu byly připravené u každého sedadla sluchátka. Ta moje jsem dokázal během tří minut ztratit. Nevím, jak se mě to povedlo, ale bylo to tak. Znovu jsem se ujistil, že dokážu ztratit cokoliv a kdekoliv. O nové jsem si říct neuměl, takže na mě čekalo 30 hodin němých filmů. Takhle nějak musí vypadat jedno z lehčích oddělení pekla.

A to bylo všechno. Venku se setmělo a pod letadlem se stáhly mraky. Čekal na mě další den.

Pro zvídavé čtenáče a čtenářky:

Pokračujeme ve všeobecných informacích: Nový Zealand se skládá ze dvou hlavních ostrovů, severního a jižního, a ostrovů malých, přidružených (Cookovy ostrovy, Niue, Tokelau nebo Stuart Island). Oba hlavní ostrovy odděluje Cookův průliv. Pozornější čtenář už si jistě všimnul, že kapitán Cook je tu vcelku populární ještě dnes). Dohromady je Nový Zealand o něco menší než třeba Japonsko a o něco větší, než Velká Británie.

Pro zajímavost - při přepočtu rozlohy území a počtu obyvatel vychází hustota osídlení na jeden kilometr čtvereční vůči České republice 12:1 pro Českou republiku. Když navíc vezmete v úvahu, že z celkového počtu ( cca. 4 miliony lidí) jich přes dva miliony žije ve čtveřici velkých měst (Auckland, Wellington, Christchurch a Hamilton), několik set tisíc ve městech malých a někdo na okolních malých ostrovech, máte pramalou šanci někoho ve volné přírodě vůbec potkat. A když potkáte, je to japonská turistka, nebo německý turista, kteří se pomalu začínají stávat novým původním obyvatelstvem.

Pro zvídavé čtenáře a čtenářky:

Auckland je největším městem Nového Zealandu, ne však městem hlavním, tím je Wellington. Auckland založili s velkou slávou britští kolonizátoři (a my už víme, že většina jich byla ze Skotska) 18. září 1840, když před tím od místního domorodého kmene skoupili okolní pozemky. Auckland se jmenuje Auckland proto, že se kolonizátoři chtěli zavděčit Georgi Edenu, prvnímu hraběti z Aucklandu.

Město stojí na několika sopečných pahorcích, takže většina ulic jde do kopce, pak z kopce, pak do kopce... a tak stále dokola, což umožňuje krásná zákoutí a absenci jednotvárnosti. Někdy se Aucklandu říká Město plachet, podle množství lodí, kotvících v přístavu. Centrem města pak je Sky City, moderní čtvrť s vysokými domy, postavenými nejvíce z betonu, železa a - skla. Ve skleněných stěnách se odráží nebe a tak máte pocit, že se vznášíte. Dominantou pak je Sky Tower, věž, která sahá ze všech staveb nejvýše a skáče se z ní na laně pro povzbuzení adrenalinu. Nebojte se, o městě bude ještě dlouhá řeč v dalších kapitolách.

Pokračování někdy příště :)