24. srpna: Ursulovacko jezero, Crna glava, Jezerine

Šiško jezero po ránu

Než Pája vyfotí všechno, co potřebuje vyfotit, ostatní alpiňáci už opouští nocležiště a pomalu se nám ztrácejí z dohledu (však jsme taky pro Páju začali používat slogan "Prostřední vždy poslední"... páč Pája se tak jmenuje ... Prostřední). K jezeru se mezitím ze všech stran doslova řítí stáda ovcí, které cítí vodu a chtějí se napít. A Pája? Ovečky! Jééééé! .... a znovu vybaluje foťák...


Stádo hlídají dva malí, asi šestiletí prckové. Obdarovávám je oplatkami a jejich rozzářené oči jsou pro mě důkazem, že si sladkosti užijou mnohem více než já. Jsem šťastná...Můj milý deníčku, nechť svůj život žiji tak, abych takové oči viděla co nejčastěji...


Krajinka, kterou procházíme, je neuvěřitelně malebná. Obloha krásně modrá, kolem zelené pláně, sem tam skála a chajdaloupky s ovečkama, koníčkama, kravičkama...
Zastávky děláme výhradně v místech, kde se dají sbírat borůvky nebo lesní jahody (a to je dost často :). Při každé zastávce je polovina alpiňáků rozprchlá po okolí a cpe se. Ani já neodolám, to prostě nejde, i když po tom včerejším nášupu už mi to zas tak moc nejede.



V jednom svahu míjíme kopu starého sněhu. Na to, že je tady docela vedro a zrají borůvky, je to  slušné překvapení.  Než se stačím vzpamatovat, strhává se kolem mě koulovačka, a jelikož s plnou krosnou a navíc do kopce se utíká víc než blbě, schytávám taky jednu za krk...

Kdo chce, může si po cestě "odskočit" na nejvyšší vrchol Bjelasice - na Crnu glavu (2139 m). Mě se tentokrát nechce, ani ne tak z lenosti, jako spíš proto, že z místa, kde čekáme na ostatní, je nádherný výhled na pohoří Sinjajevina a vydržela bych tu sedět a kochat se velmi dlouho... Taky mě baví poslouchat zážitky ostatních alpiňáků...shodli jsme se, že jsme se sešli dobrá banda, nebo jinými slovy - jak podotkl jeden hoch: "Prostě tady není žádný hňup." :)


Výhledy z Crne glavy jsou čistě Pájova záležitost:

Ursulovacko jezero


Následující příšernost je vojenský objekt, vysílač, na vrcholu Zekovy glavy. Už zdálky jsme přemýšleli, co to proboha je za konstrukce...do okolní krajiny se hodí asi jako pěst na oko.




A toto je pohoří Komovi, náš zítřejší cíl... Zvláštní pocit - dnes jsme tady, zítra támhle. Vlevo Kom Kučki, vpravo Kom Vasojevički.


Zhruba od tohoto místa už jen sestupujem a pomalu opouštíme Bjelasicu. Konečná je u lyžařského střediska Jezerine, kde sněžné pluhy zaparkované ve stodole působí víc než opuštěně. Poslední metry k autobusu vedou po asfaltce, což je vyloženě peklo, nožky zvyklé na měkkou trávu skoro odmítají poslouchat.
Před odjezdem ještě chvíli brouzdám v potoce, protože za těch pár dní se na mě zase vytvořila silná vrstva potu a prachu a je už to docela fuj fuj. Pobaveně sleduju, jak ze mě i ostatních alpiňáků teče bílá voda, to jak se zbavujeme několikadenních vrstev opalovacího krému. Být o pár metrů po proudu níže, myslela bych si, že se někde vypustila chemička...

A je tu zase civilizace - město Kolašnik, kde zastavujeme, abychom dokoupili zásoby. Zapadáme do hospody, která zvenčí i zevnitř vypadá všelijak, ale rozhodně ne jako hospoda. Musím ale uznat, že zde výborně vaří (známá nabídka vješalica-čevabčiči-pljeskavica), pokud pominu to, že majitelé rozhodně nebyli připraveni na bandu vyhladovělých Čechů a z jídelního lístku jsou schopni dodat jen asi polovinu jídel...
Mimochodem - jídelní lístek je psán azbukou, ze které neumím ani písmenko, takže jsem si věru nepočetla...

Architektura Kolašniku - marně jsme přemýšleli, co chtěl básník říci touto budovou, marně jsme si hlavičky lámali...že je to přírodovědné muzeum, to by nás ani v nejdivočejším snu nenapadlo...



Loučíme se s hostinskými a nastupujeme do busu - abychom se za půl hodiny zase vrátili. Cesta, po které chceme a potřebujeme jet, se totiž opravuje a ještě několik hodin bude neprůjezdná. Nu což, v hospodě taky dobře.

Trochu se nám ale zkomplikovalo dnešní nocování, protože na určené místo jsme dorazili až kolem desáté večer a to už byla naprostá tma. Na malém plácku stavíme ve svitu reflektorů z autobusu naráz 13 stanů... je to jak branné cvičení :) Zuby si čistím už bez svitu reflektorů a musím říci, že si je dnes čistím rekordně dlouho, protože přitom civím na tmavou hvězdnou oblohu nerušenou městským osvětlením a je skutečně, ale skutečně nádherná....

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková