Córdoba

Pája se konečně vzbudil a jako správný chlap hlásí, že má hlad. Otevřel si tuňáka a olivy, čímž u ostatních cestujících vyvolal lavinový efekt, který způsobil, že kam se ve vagónu podívám, každý se cpe. A kdo jídlo nemá, zoufale polyká sliny...

Ad. vlak: cesta z Barcelony do Córdoby trvá 10 hodin. Kdybych tuto trasu měla absolvovat v nějakém vlaku Českých drah...no, to si ani nechci představovat. Klasická ekonomická třída je ve španělském vlaku to, co u nás není bohužel ani třída první. V podstatě my takovou třídu asi ani nemáme :). V ceně jízdenky jsou zde automaticky i místenky (než jsme to zjistili, už jsme se usadili, ale kupodivu jsme se strefili na správná sedadla :) ). Na každém sedadle jsme našli krabičku se sluchátky, abychom mohli během jízdy poslouchat rádio nebo televizi (je jich ve vagónu asi šest), všude je klimatizace a zastávky se dopředu hlásí rozhlasem. Občas navíc vagónem projde uklízečka a sesbírá odpadky a to už vážně kulím oči. Ach České dráhy, jak vy mi nechybíte...

Mimochodem - že Španělé dost "žerou" fotbal, je asi každému zřejmé. Okolo sedící rodinka nám to jen potvrzuje. Otec, dva synové, děda....všichni na sobě mají klubový dres, postupně si předávají dnešní vydání nějakého fotbalového plátku, zálibně se probírají svazkem vstupenek ze zápasů, které zřejmě shlédli (mají jich tolik, že by s nimi mohli hrát karty) a taky si prohlížejí neskutečně tlusté časopisy připomínající katalogy IKEA, ovšem tyto nesou nápis LIGA. Maniaci...nerozumím jim sice (naštěstí) všechno, ale celou cestu zaručeně drmolí jen o fotbalu.

Ad. Španělky - kdo jede do Španělska a myslí si, že bude potkávat jen samé snědé krásky, dožije se asi trpkého zklamání. Sem tam jsme sice potkali hezkou slečnu, ale že by nás okouzlila každá druhá a já musela Páju držet na špagátku, tak to skutečně ne...většina Španělek je spíš malé postavy a ze slovního spojení "snědá kráska" se na ně hodí jen to slovo "snědá".

Pokud chcete v Córdobě ušetřit za nocleh (jako my), pak na sever od Córdoby je hezký stanový kemp i s bazénem. Nepříjemně mě zde překvapila pouze absence trávy - tak nějak jsme z Anglie byli zvyklí, že jsme vždycky spali na pečlivě ošetřovaném hustém trávníku, což bylo samozřejmě velice příjemné. Ve Španělsku by udržování trávníků bylo v dlouhých obdobích sucha poněkud náročné....takže jsme stan stavěli na prašné zemi a za těch několik týdnů jsme pěkně zdeformovali všechny stanové kolíky, to jak jsme se je snažili zadupat aspoň pár cm do tvrdé hlíny.


Protože jsme do Córdoby přijeli docela pozdě, rozhodli jsme se pouze pro malou noční procházku městem. Procházka začala v Carrefouru, kde jsme potřebovali doplnit zásoby. Pája zde byl naprosto v extázi nad neuvěřitelně nízkými cenami všech možných druhů tuňáků, oliv, jamónu a sangríe...a tyto potraviny + ovoce se pak v podstatě staly hlavní složkou našich snídaní, obědů i večeří...cpali jsme se tím pořád. No aby ne, za tu cenu....


Moderní čtvrt Córdoby v noci

Jelikož v celém Španělsku je pořád teplo a v létě vysloveně vedro, přes den se tu moc žít nedá. Pracovní den tady začíná tak kolem deváté-desáté, před obědem se ještě stihne káva s přáteli a po obědě následuje několikahodinová siesta, kdy se to největší vedro prostě zaspí. Do ulic Španělé vyrážejí až po setmění, tedy kolem desáté (ale pořád je ještě horko). A jelikož je to národ velice družný, zaplní se všechna náměstí, kavárny a venkovní posezení skupinkami lidí a společenský život tu pulzuje až do ranních hodin.



Ráno vyrážíme do historického centra města. Vedro je opravdu obrovské, ubíjející a vyčerpávající. Naprosto dokonale to vystihuje nápis na červeném souvenir-tričku vlevo. Pokud byste si chtěli nápis přeložit, pak klikněte sem :).





Přesto jsme dnes s Pájou prolezli všechno, co se dalo. Snad nejvíce nás nadchla stará židovská čtvrt - Judería - za těmito hradbami.

Uvnitř najdete spoustu obchůdků s vějíři, pantoflíčky, šátky a dalšími suvenýry, neuvěřitelně uzounké uličky, bílé domečky, zdobené balkónky... Za tepanými vraty nádherná zastíněná soukromá patia plná sloupků, fontánek a květin... Nesmírně inspirativní prostředí...




Obraz na stěně jednoho patia...kdopak asi byla?
V pozadí je možné si všimnost dodnes stojícího mostu Puente Romano s bránou Torra de la Calahorra.

Významnou místní památkou je Mezquita (mešita) z roku 785. Stavba je to skutečně impozantní, s pomerančovníkovým hájem, nicméně kolem roku 1236 si ji přivlastnili křesťané, střed mešity vybourali a upravili tak, že mi až byla hanba. Kam mohli, tam nacpali nějaké unylé svaté s očima v sloup, kýčovité zlaté relikvie, no prostě hrůza. Islámské a křesťanské prvky se tu melou jedna radost - jaká to podobnost k dnešnímu světu, kde se stejně "melou" lidé těchto dvou náboženství...



Kontrast islámské a křesťanské kultury uvnitř stavby je až neuvěřitelný. Zatímco křesťané dávají na obdiv vše, co jde, islámská architektura je mnohem rafinovanější a vkusnější. Ačkoliv vše, co křesťané v této budově vytvořili, je detailně propracované a jistě to stálo i obrovské finanční prostředky, oproti jednoduché islámské kultuře to vypadá jako laciný kýč.

Z mahagonového dřeva vyřezávaná křesla - jsou ve dvou řadách dokola uprostřed katedrály.


Půlřadé oblouky z bílého kamene a červených cihel


Mezquita naposled - pohled na hlavní věž a pomerančovníkový háj. Korouhev na vrcholku věže drží - jak jinak - nějaký svatý.

Mimochodem - uvnitř mešity je zakázáno fotit se stativem. Dost podivný zákaz...zřejmě má přinutit turisty koupit si předražené pohlednice z prodejny suvenýrů, protože uvnitř není moc světla a bez stativu nerozmazanou fotku pořídíte jen s velkým štěstím. No aspoň jsem se bavila při pohledu na Páju, který to vzal jako výzvu a použil jako stativ kdejaký výstupek, který se mu zrovna hodil.




Córdobou protéká  řeka se širokým korytem, nicméně v letních měsících je v ní vody málo a taky je dost kalná. Most přes ni i brána na jeho konci patří k nejstarším památkám v Córdobě. Co si z tohoto mostu pamatuju, je to, že je příšerně dlouhý...zvlášť pokud přes něj jdete ve spalujícím slunci a nemáte se kam schovat, to se nám opravdu zdálo, že ten most nikdy neskončí. Navíc jsme na druhé straně zjistili, že tam nic zajímavého není a tak jsme se odevzdaně vláčeli zase zpět. Snad jediné, kvůli čemu stojí za to se přes něj projít, je pohled zpět na panorama historického jádra Córdoby.

Vlevo: Puente Romano a brána Torre de la Calahorra
Vpravo: pohled zpět na historické jádro Cordóby. Velká budova je hrad Alcázar de los Reyos Cristianos (něco jako hrad křesťanských králů, je-li můj překlad správný), za ním vykukuje věž mešity.

Alcázar de los Reyes Cristianos z druhé strany a náměstíčko před ním:
Setkání s domorodci :). Španělé vcelku rádi krmí holuby, což moc nechápu. Nicméně je dobře, že je krmí, aspoň mají španělské kočky, kterých zde volně ve městě žije docela dost, co lovit. Vlevo se Pája snaží nabrat vodu, v čemž mu radostně brání dvě španělské ratolesti. Než je PET láhev plná, je Pája napůl mokrý. Malí Španělé jsou mokří celí.


Córdoba má nejen překrásné historiské jádro, ale sama o sobě je krásným městem (jako ostatně většina španělských měst). Na dalších fotkách můžete např. vidět "takové jedno normální" náměstí lemované pomerančovníky a palmami, samozřejmě nemůže chybět ani fontánka (ten pocit, když jsem si v jedné fontánce smočila uchozené nožky v chladné vodě, si pamatuju dodnes). V každém španělském městě také najdete minimálně jeden park - s našimi českými parky se to ale moc srovnávat nedá (takové máme snad jen v Praze). Tak samozřejmě u nás běžně nerostou palmy, ale celkově jsou ty španělské parky jaksi ladnější... Na fotce úplně vpravo je pak pohled na trosky římského chrámu.



Na závěr ještě dvě fotografie k architektuře ...

Ubytovací zařízení s rozsáhlým náměstím - tuším z dob diktátora Franca:

Typická španělská architektura druhé poloviny minulého století:


Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední