Víkend v Českém Švýcarsku

A dobře jsme udělali. Počasí bylo ukázkové, příroda nádherná, přes uřvané Němce jsme se nějak přenesli a viděla jsem kamzíka.

Symbol Českého Švýcarska a fotka, kterou musí mít každý - Pravčická brána

Jak se tam dostat
Jeli jsme z Brna, což je docela dálka, a kdybychom neměli auto, tak bychom tam možná nedojeli dodnes. Cestou jsme naštěstí zabloudili jen dvakrát, pokaždé díky tomu chlapovi, který Pájovi radí, kam jet, říká si GPS a nemá přehled o aktuálních uzavírkách. Suma sumárum, asi 5 hodin cesty i s přestávkami na....na kafe :) Jedinou větší přestávku jsme dělali v Roudnici nad Labem, což je celkem pozoruhodné městečko, na první pohled prošpikované historií, čas na delší prohlídku ale nebyl. Za Roudnicí už se pak konečně začala nudná krajina měnit, přibývaly nápadné kopečky vulkanického původu, které jsem si sama pro sebe nazvala "sopouchy", rozpoznala jsem mezi nimi Říp, Pája samozřejmě ne, a vůbec jsme konečně začínali mít pocit, že opravdu jedeme do míst nebývalé přírodní krásy.

Až za soumraku se blížíme k cíli

Ubytování
Mnoho a rozličné. Můžete spát v drahých hotelech, kempech, z nichž některé mají otevřeno celoročně, penzionech, chalupách, nebo v lovecké chatě přímo v lese jako my, heč. Tu si ale musíte rezervovat mnoho týdnů dopředu, nebo mít štěstí - jen náhodou jsme sehnali pokoj (tedy já jsem sehnala...), kde někdo toho dne svou rezervaci zrušil.

Chata Tokáň
Sruby Na Tokání nechal vybudovat kníže František Kinský v roce 1905 jako ubytovny pro členy své lovecké skupiny. Ubytování jsme tedy měli opravdu stylové, pokoj byl samé dřevo, v oknech vázy vyrobené ze starých nábojnic, dokonce ani nevadilo, že toalety a sprchy byly společné pro celé patro - ostatně patro mělo jen asi 4 nebo 5 pokojů. Jídlo v sousední restauraci bylo taky ucházející co do ceny i kvality a jediné, co tedy musím pomluvit, byla obsluha, z té mi občas oči i uši až přecházely. Po příjezdu nám číšník a recepční v jedné osobě nejprve sdělil, že mají obsazeno, a i když jsme se snažili vysvětlit, že někdo před námi zrušil rezervaci a že jsme tam tedy správně, trvalo nám dost dlouho ho přesvědčit, aby nám pokoj opravdu dal, přičemž jsme si u toho museli vyslechnout jeho naštvané mrmlání, že mu o tom nikdo neřekl a co asi udělá s těmi Němci, co dojedou následující den. To, že nám po večeři napočítal o 140 Kč více, velkoryse přejdu, prostě udělal chybu, dostal mě ale druhý den ráno, když jsem se srazila ve dveřích restaurace s jeho psem, na kterého číšník (oblečen v teplákách, ve kterých pak i podával snídani) okamžitě křikl: "Běéééééééž, p***!" No, i tak se dá říct "dobrý den".

Sruby Na Tokání a náš maličký, ale útulný pokojíček (cena za noc 390 Kč/osoba)

Okolí Hřenska
Kdo nikdy v Českém Švýcarsku nebyl, měl by absolvovat základní trasu přes soutěsky s lodičkama a Pravčickou bránu, a to i za cenu toho, že právě tady potkáte nejvíc lidí, kterým se při cestování snažíme spíše vyhýbat. Raději si ani nechci představovat, jak to tady vypadá o prázdninách.
Naše trasa tedy začínala i končila v Hřensku, přičemž jsme se drželi doporučeného směru: Hřensko - Edmundova a Divoká soutěska - Mezní Louka - Pravčická brána - Hřensko.
Jo a připravte se, že při tomhle výletu budou stovky jen lítat... První jsme zaplatili na parkovišti před Hřenskem, rozhodně je to ale lepší, než riskovat, zaparkovat někde v Hřensku a dostat botu (viděli jsme 5 aut stojících za sebou, všechny s botičkou). Další peníze z nás vytáhli hned o pár metrů dále, při vstupu do Edmundovy soutěsky. To by mě zajímalo, za co se tam jako platí???? Kdyby to aspoň bylo někde vidět, třeba na nově natřeném zábradlí nebo nějaké zajímavé naučné stezce, ale to ani náhodou... Po pár minutách chůze soutěskou se dostanete k přístavu, odkud se pokračuje s převozníkem v lodičce (75 Kč/osoba). Cca 20 minut plavby stojí za to, převozník sice drmolí stokrát omleté fráze, ale je vtipný, to se musí nechat (třeba skály pojmenované Anka, Manka, Blanka, Danka a babička Casablanca - drží kasu), příroda je nádherná a Pája, který tu ještě nebyl, slintá blahem.

Edmundova a Divoká soutěska

Vystupujeme a po další čtvrthodince chůze je tu druhá soutěska, starým polním telefonem (to byla fakt raritka) přivoláváme lodičku a jedeme dále. Tentokrát platíme 50 Kč/ osoba, to asi proto, že plavba je o něco kratší, a navíc vtípky, které nám vypráví převozník, už se opakují, no, nemá to lehké. Straší nás, jak udělá eskymácký obrat a s lodičkou nás převrhne, tomu se jen usměju, na přídi má brašnu s chechtákama, už ho vidím, jak je loví po dně :)

Edmundova a Divoká soutěska, lodičkou i pěšky. Nedovedu si představit větší romantiku, než projet si obě soutěsky na lodičce jen ve dvou (a tím druhým nemyslím převozníka), to se ale samozřejmě nikdy nestane

Trasa pak pokračuje víceméně lesem až na Mezní Louku, kde si dáváme oběd. Vřele nedoporučuji Hospůdku u Fořta, obsluha sice byla milá, ale cena jídla rozhodně neodpovídala kvalitě. Moje cappuccino chutnalo, jako by rozpustili v horké vodě prášek, který se pod názvem "cappuccino" prodává v supermarketech (a vsadila bych se, že přesně tenhle humus to byl), Pája se ve svém jídle taky jen tak ponimral, až se mi ho zželelo, a nabídla jsem mu polovinu svého, které se jakž takž dalo. Aspoň jsme se nepřecpali a mohli jsme čile vyrazit na další cestu.

Z Mezní Louky vede opravdu nádherná, asi 10 km dlouhá procházka zpět do Hřenska. Nechci být kýčovitá a horovat tady, jak jsou pískovcové skály v tomto kraji majestátní, bizardní, jedinečné a kdovícoještě....ale opravdu jsou :) Bylo mi tam prostě příjemně.

Pravčická brána
Že se blížíme k Pravčické bráně (vstup 25 Kč pro studenty), jsme poznali ani ne tak podle mapy, jako spíše podle toho, že provoz na stezce zhoustl. Z opačného směru se totiž k Pravčické bráně dá dojít pohodlněji a rychleji, je to z parkoviště snad jen 20 minut, čehož spousta lidí samozřejmě využije. Naštěstí to nebylo tak zlé, na vyhlídkách jsme se s nikým moc netlačili, na výstavě fotek uvnitř výletního zámečku (která se mi mimochodem celkem líbila) jsme byli dokonce celou dobu sami. A musím pochválit restauraci Sokolí hnízdo, mají tam opravdu výborné borůvkové knedlíky zalité jogurtem a šlehačkou, k tomu výhled na Pravčickou bránu a sopouchy v dáli, paráda...

Fotky Pravčické brány, výletního zámečku s poetickým názvem Sokolí hnízdo a vyhlídky v nejbližším okolí:






Okolí Pravčické brány je prohlídka alespoň na hodinu, je na co se dívat...a opět mě zde přepadl toužebný pocit být tady úplně sama

I s četnými přestávkami (přestávku s knedlíkama bych si klidně zopakovala) jsme celý okruh dokončili asi v 5 hodin odpoledne a rozhodli se proto pro ještě jednu krátkou procházku kousek od naší chaty. Nejdříve jsme se ale vydrápali na vyhlídku nad Hřenskem, o které nám v protisměru sestupující turisté řekli, že stojí za to. Nevím, jestli o tom byli opravdu přesvědčeni a nebo si z nás chtěli vystřelit, ale já všem radím, nešplhejte tam, je to o ničem. Pája dokonce ani nevytáhl foťák, a to fotí kde co :)

Ještě musím zmínit Hřensko, které mě dost zklamalo. Jen jsme projížděli, ale i to stačilo...mám pocit, že jiné budovy, než hotely, tam snad ani nejsou, to by ale tak nevadilo. Do očí mě praštilo něco jiného - podél hlavní cesty stojí jeden vietnamský stánek vedle druhého, se vším možným harampádím, které Vietnamčíci obvykle prodávají, nejvíce tam ale bylo barevných trpajzlíků, čápů, větrných mlýnů a hradů, prostě všechno to, co si na zahradu dávají lidi, kteří nemají vkus. A starosta Hřenska zase nemá rozum - když dovolil zamarasit jedno z hlavních míst Českého Švýcarska suvenýry tohoto typu. No fuj.

Úzké schody
Sruby Na Tokání mají výbornou polohu - leží na křižovatce několika hlavních turistických tras. Toho jsme využili a ještě v podvečer si zašli na již zmiňovanou asi hodinovou procházku k místu zvanému "Úzké schody". Název velice přiléhavý, opravdu jsou tam schody vedoucí skalním městem, a jsou nejen úzké, navíc už i dost vyšlapané, vlhké a kluzké, je třeba dávat pozor na každý krok a skok. Cestu si můžete zpestřit odbočkou, kde je třeba lézt skalními komíny po žebřících (zvláštní pocit mít kolem sebe skálu ze čtyř stran) a odměnou je pak jeden z nádherných výhledů (tomuhle se říká VYHLÍDKA, ne tomu kopci nad Hřenskem). Inspirující místo, navíc takhle při soumraku, kdy většina lidí už sedí někde v hospodě u guláše, z fleku by se tam mohl natáčet třeba Pán prstenů.

Téměř strašidelně vypadají Úzké schody (a žebříky) v podvečer

Soumrak...

Mariina skála - Tetřevna - Vilemínina stěna
V Českém (případně i Saském) Švýcarsku by se dalo chodit nejméně týden, i na ty Němce by si člověk časem zvykl, a bylo mi opravdu líto, že jsme museli už v neděli zase odjet. Z doporučených kratších tras jsme si proto vybrali tu, která začínala přímo u naší chaty a vedla po žluté značce k Mariině skále. Musím říct, že možná na první pohled nebyly pískovcové skály v této části vizuálně tak velkolepé jako v okolí Pravčické brány, ale přesto se mi tady líbilo více. Snad i proto, že jsme (alespoň) ze začátku nepotkávali žádné lidi a klid v lesích nerušil žádný vřískot.

Výhled z Vilemíniny stěny na Mariinu skálu

Procházka kolem Mariiny skály a dále do Jetřichovic byla krásná sama o sobě, a to ani nemluvím o vyhlídkách z Vilemíniny stěny a Mariiny skály. Docela by mě zajímalo, jakým způsobem se stavěl altánek na fotce výše - škoda, že u vyhlídky není umístěna například nějaká fotodokumentace... Cestou dolů z altánku mě pobavila scénka, kdy v opačném směru supěl do schodů tatínek s malým synkem za krkem a napůl žertem, napůl vážně si stěžoval, že: "Koníček už nemůže...", nicméně synáček nebyl hloupý a vesele tatínka povzbuzoval: "Ale může..!" Jeho výkon jsem ocenila hlavně později, když jsme sestupovali celkem dlouho a příkře do Jetřichovic (opačný směr doporučuji jen Němcům, aspoň se zadýchají a chvíli neřvou) a když jsem si uvědomila, jakou štreku už má "koníček" za sebou...

Jediné, co mi u Mariiny skály kazilo dojem, byly zmiňované tlupy Němců - já se sice snažím nebýt zaujatá, ale v tomhle případě se mi to moc nedaří - Němčíci byli slyšet už zdaleka, člověk si myslel, že proti němu jde přinejmenším nějaký zájezd a nakonec se ukázalo, že to je "pouze" skupinka pěti dospělých. Otřesné. Ale na to je potřeba se předem připravit a nenechat si tím zkazit dojem z přírody.

Moje oblíbené sopouchy...krajina tady má opravdu zvláštní ráz...jiný než rodné Beskydy a jiný než brněnská placka, kde teď pobývám...aspoň jeden takový sopouch kdyby u Brna byl...

Jetřichovice byly ještě menší, než jsme čekali. Hotel, kde jsme si chtěli dát něco teplého, měl v 11 dopoledne ještě zavřeno, bufetu jsme se po zkušenosti s hospůdkou U fořta raději vyhnuli, takže nezbývalo, než zakousnout musli tyčinku - jediné naše zásoby - a vydat se zpět. Cesta po zelené značce už sice nebyla tak atraktivní, ale opět jsme byli široko daleko sami a vychutnávali poslední chvíle mezi pískovci.

Jednu pozitivní reklamu zde ale přece jen napsat musím, protože si to prostě zaslouží - je to Stará hospoda a penzión v Doubicích. Jeli jsme kolem jen náhodou a stavili se tam na oběd - a nakonec to byl zážitek rovnající se skoro návštěvě Pravčické brány. Majitel (zřejmě) je totiž člověk-sběratel, řídící se heslem "dyž už sbírat, tož šecko". Obsluha v restauraci je celkem rychlá, ale i kdyby nebyla, host se při čekání rozhodně nenudí - mohli jsme si krky ukroutit, jak jsme se po hospodě otáčeli a zkoumali, co všechno je na stropě, na trámech, na oknech, na stěnách pověšeno, postaveno či opřeno. Obrovské množství starých plechových reklam a cedulí, některé s (dnes) humornými socialistickými hesly, asi sto rolniček v řadě, vedle stejné množství zvonečků, krunýř z želvy, trubky, balalajky a jiné hudební nástroje, kopí kdoví z jakého pralesa...každé místečko v hospodě bylo zaplácnuté nějakým suvenýrem a celá tato nesourodá směs kupodivu nevypadala jako snůška harampádí, ale jako opravdová sbírka... A navíc i v nejbližším okolí penzionu majitel prokázal svoji sběratelskou vášeň...dřevěné sochy v podání neznámého umělce mě opravdu zaujaly, něco podobného bych si s radostí vystavila na vlastní zahradě (kterou teda zatím nemám), starý tank už by se mi tam asi tak moc nehodil (vzhledem k jeho umístění na parkovišti člověk skoro až zapřemýšlel, jaké hosty potká uvnitř hospody :) ). Ostatně, zde je pár fotek z exteriéru - mezi exponáty ještě jezdil malý bagřík a upravoval terén, takže cca za rok se snad můžete těšit na ještě hezčí "výstavu + dětské hřiště v přírodě". Jo a oběd byl výborný, na to jsem v zápalu nadšení skoro zapomněla :)

A co vám doporučit na závěr? Rozhodně pobýt v Českém Švýcarsku déle, než my. Máme na seznamu minimálně 5 míst/tras, které bychom chtěli někdy příště vidět a jen těžko jsme se smiřovali s tím, že jsme je nemohli navštívit hned.

Užitečné odkazy:
Pension Tokáň
Chata na Tokání
Region České Švýcarsko
Region České Švýcarsko podruhé
...a potřetí
Penzión Stará Hospoda
DobréVýlety.cz - trasy pro rodiny s dětmi

Chaloupky, v jakých by chtěl žít každý...

A autoři - fotograf a textařka :)

Fotili, prožili, zapsala: Pavel Prostřední, Markéta Polášková