Pyreneje - Andorra

Nakonec nás zaujala Andorra. Ona vlastně Andorra do kategorie Španělsko nepatří, je to samostatný stát, ale stát neuvěřitelně prťavý (na délku myslím tak 20 km) a leží celý v Pyrenejích, tak mi to snad prominete.

Příjezd do Andorry je monumentální, zvlášť když stejně jako já v buse usnete, pak se probudíte a všude kolem vás jsou hory. Vůbec Andorra je velice zvláštní stát, nejen co se týče její velikosti. V celé Andoře jsou snad jen tři-čtyři hlavní silnice, které spojují hlavní město Andorra la Vella s dalšími asi 5 městy, což jsou ovšem spíše takové větší vesnice, k označení město to má hodně daleko. Všechna leží v údolíčkách, po jejichž obou stranách se do výšky několika set metrů tyčí skály, je to fakt působivé a zvláště v zimě to musí být nádherný pohled.

Tak třeba toto je městečko Encamp, myslím druhé největší v Andoře. U nás v Brně by to nevydalo ani na jednu čtvrť... Na fotce vpravo je nějaká kancelářská budova (?) a před ní tabákové pole...jak typické pro Andorru

Samotné hlavní město na mě zapůsobilo velice dobře - sice jsou úzké ulice přecpány auty i lidmi, ale jinak je celé městečko vybudováno v horském stylu (kamenné domy, nebo spíše hotely), ostatně Andorra žije hlavně z turismu. Ceny hotelů jsou ale neuvěřitelně vysoké, to se nás naštěstí netýká, my máme svůj pidistan :)

Andorra byla dlouhou dobu chápána jako jedno velké nákupní centrum, prý sem jezdili Španělé výhodně nakupovat stejně jako my kdysi do Polska :), ale teď už to moc neplatí. Sice obchodů s parfémy, čokoládami, alkoholem, cigaretami a elektronikou je tady pořád hodně, v podstatě tu nic jiného než obchody a hotely není, ale ceny už jsou na stejné úrovni jako ve Španělsku. Já se v největším nákupním centru Pyrenées nemohla odtrhnout od čokolád, to byly regály a regály cukrovinek všeho druhu!!!, Pája zase slintal nad jamónem a stejně jako v předchozích pěti obchodech sliboval, že tady už si určitě koupí celou kýtu :) Jelikož už ale půl kila v batohu měl (železná zásoba), což mu zatím ke štěstí stačilo, koupil si aspoň pětikilový meloun, který šoupnul do krosny, čímž její objem i hmotnost zdvojnásobil. (U večeře jsem pak pochopila, proč má Pája tak zvláště tvarovanou/pokroucenou lžíci. Dosud jsem si myslela, že to má proto, aby ji lépe schoval do ešusu, ale je to jinak - jen jsem zírala, jak Pája zaryl lžíci do melounu a jedním profesionálním tahem vyhloubil kráter o průměru 10 cm :) ).

Ještě malá odbočka k andorrským pamětihodnostem. Vzhledem k tomu, jak je Andorra malá, daly by se zdejší památky spočítat na prstech. Zaujalo mě ale, jak je o "památky" postaráno, ovšem není divu, když nic jiného než toto a hory v Andoře není. V podstatě se jedná o několik kamenných domečků a kostelíků, různě roztroušených po vesničkách, ovšem každý z nich je pěkně označen, v některých je i mini-muzeum a vůbec člověk z toho má pocit, že se dívá na něco mimořádného :)

***
Konečně hory, trasa 1. den: Camping Borda d'Ansalonga - osada Arans - sedlo Coll de les Cases (1958 mnm) - osada Arinsal - Refugi del Pla de l'Estany (2050 mnm)

Z kempu jsme vyrazili až před polednem. Do jisté míry proto, že Pájovi od večera zbyla polovina melounu, do které se hned po probuzení pustil, skoro celou ji snědl a pak musel půl hodiny odfukovat. Od vedlejšího stanu k nám mezitím přichází soused a nabízí nám cukr, neb jsme jej večer žebrali po okolních stanech, abychom si mohli osladit kafe. Pak přichází jiný soused, kterého zřejmě zaujalo, jak dumáme nad mapou a chce poskytnout cenné rady. Dozvěděli jsme se, že v horách jsou úzké cestičky (názorně ukázal, jak úzké) a že tam nejsou žádní lidi. Bystrý chlapec :) Vypadal šokovaně, že jsme na tato sdělení souhlasně přikyvovali a netvářili se zděšeně...

Výstup do sedla byl docela drsný, ale to je bohužel v Pyrenejích pravidlem a v Andoře zvlášť. Nejsou tu žádné hřebeny jako například na slovenských horách, skoro pořád je to prudce nahoru nebo prudce dolů, k tomu je potřeba připočíst slušné vedro, no aspoň jsme tam nepotkávali moc lidu. Výhledy samozřejmě krásné.

***

Trasa 2. den: Refugi del Pla de l'Estany (2050 mnm) - Pic del Clot del Cavall (2588 mnm) - Refugi de l'Angonella - osada Llorts

Ráno naše vstávání a balení urychluje zjištění, že nedaleko stanu slyšíme typické zvonce - neklamné to znamení, že se blíží krávy, ovce, koně nebo něco podobného, co se obvykle takto vysoko pasává. Rozhodně nemám potřebu, aby nám cokoli z toho oňufávalo stan, takže u refugi nabíráme vodu a vyrážíme -  a hned špatně. Důvod je prostý - na naší jinak skvělé a podrobné mapě zcela chybí jedna stezka, která se nám ovšem zalíbila, takže jsme se po ní vydali, a bohužel po půl hodině stoupání jsme se museli vrátit. Nacházíme správnou cestu a hned je jasné, proč jsme si jí poprvé nevšimli - tedy, asi i kdybychom si jí všimli, tak bychom se po ní napoprvé nevydali - vede totiž do ukrutného kopce (i na pyrenejské poměry), takže jen blázen by tam hledal turistickou trasu.

Vrchol Pic del Clot del Cavall a mnohem níž Pája na zajímavém balvanu

Strmě stoupáme pěkných pár set metrů, je to slušný zápřah. Výhledy ze sedla i z vrcholu jsou nádherné, bohužel potěchu oka nám docela kazí obrovský černý mrak, který je celý den nad námi a nehodlá se hnout. Na hřebeni je navíc celkem zima, přemýšlím, jak hluboko v batohu mám asi rukavice, docela by se hodily. Ze sedla nás čeká sestup zase víc než 1000 m dolů, což je nemilé, ale jinudy to nejde. Nad námi stále černý mrak, Páju začínají bolet kyčle, mě se ozývají kolena...zítra to s výstupy vypadá bledě.

I přes ten černý mrak a celkově pošmourné počasí se mi zdejší krajina moc líbila...nahoře to sice vypadalo jako na měsíci, samé šutry široko daleko, na člověka tam skoro padala deprese, níže byla ale krajinka malebná, potůček, stromečky, balvany...a navíc tak nějak hezky barevné to tam bylo...

***

Trasa 3. den: osada Llorts - osady Arans, Cortinada, Ansalonga, Ordino - Coll d'Ordino (1983 mnm) - Encamp

Na tento den jsme vzhledem k problémům s dolními končetinami naplánovali jen takovou jednoduchou trasu, vlastně jen přechod z jedné osady do druhé, ale jak se ukázalo, zas tak jednoduché to nebylo. První hodinu jsme strávili na asfaltce, kde nás celkem prudil borec, který kolem nás pravidelně sprintoval tam a zpátky. Celkem mu to šlo, než jsme došli do následující osady, proběhl kolem nás tam a zpět nejmíň desetkrát, až to muselo být i jemu samotnému trapné :)

Pak nečekaně následovaly tři hodiny tvrdého stoupání. Cesta o to horší, že jsem pořád zakopávala, protože podél cesty rostly lesní jahody, takže místo sledování trasy jsem skenovala střídavě oba příkopy.
Na fotce je kostelík v příjemném městečku Ordino...stojí za to se tu na chvíli zastavit, koupit si nektarinky, sednout na lavičku a jen tak pozorovat okolí

Cestou míjíme dva plácky u silnice vyhrazené pro grilování - to je pohoda! Kamenné lavičky, grily, pramen s čerstvou vodou, dá se tam pohodlně dojet autem a je odtama krásný výhled na hory - takový piknik můžem leda závidět...

Zatáčka s příhodným místem na piknik...dala bych si říct...

Další ideální místo na piknik - sedlo Coll d'Ordino (1983 mnm). Příroda kolem připomíná spíše Tatry než Pyreneje, rozdíl je pouze v tom, že tady jsme v nadmořské výšce kolem 2000 mnm a jsou tu běžné smíšené lesy, kdežto na Slovensku ve stejných výškách nepotkáte ani lišejník.

Sedlo Coll d'Ordino a mimochodem další (hojně využívané) místo na piknik

A nakonec drsný sestup do Encampu. Celou dobu koukáme shora na město a na kemp, kde hodláme spát, docela mě deprimuje bazén, který tam mají, a který je ode mě ještě o nějakých 600 m níže.

***

Trasa 4. den: lanovkou z Encampu na hřeben a zase zpět...

Bohužel, je to tak...chtěli jsme sice ráno zase vylézt někam nahoru, ale problémy s klouby stále trvají a nechceme už to přehánět, takže plánujeme jen procházku po Encampu. Naštěstí nás procházka zavedla k místní kabinové lanovce, která nás nejdřív překvapila, že jezdí :) a pak nás překvapila ještě jednou celkem mírnou cenou za zpáteční jízdenku (už si nepamatuju, kolik to bylo, ale vzhledem k tomu, že jsme i my byli ochotni to zaplatit, tak se to asi opravdu dalo :) ). Cesta na hřeben trvala několik desítek minut a musím říct, že jsme si ji užili, protože výhledy dolů pod nás i nahoru před nás stály za to, klidně bych to projela ještě jednou.
PS: lanovka během cesty nahoru překoná převýšení 1200 m. Je to rozhodně dobrý start na treky do okolí.

Lanovka Funicamp - kabinku jsme měli jen pro sebe :)

Výhled z lanovky

A nahoře...

A to je z Pyrenejí vše! Alespoň pro rok 2007, neb příště jedem zas :)

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková