Turecká riviéra - Alanya

Text: Jiří Polášek

Toto vyprávění se týká hlavně pobytu na tzv. Turecké riviéře, což je pás území podél Středozemního moře, ze severu chráněný pohořím Taurus, na jih otevřený slunečním paprskům. Už tato skutečnost, spolu se zeměpisnou polohou tohoto pobřeží, určuje ráz počasí. Po celou letní sezónu svítí slunce, voda v moři je teplá od rána do večera (spolu s vychlazeným místním pivem Efes dobrá kombinace), déšť tady v létě neznají. Sami Turci s trochou nadsázky říkají, že roční období mají rozdělená podle oblastí - na jihu u Středozemního moře je pořád léto, na západě u Egejského moře pořád jaro, na severu u Černého moře podzim a na horách je stále zima.

My jsme pobývali ve městě Alanya. Název města se v čase měnil podle toho, kdo tady zrovna vládnul. Ve starověku, kdy se tu usídlili Řekové, se město jmenovalo Korakesion. Po ovládnutí Turky pak dostalo jméno Alaiya, dle sultána Alaedina. To se opět změnilo po vzniku republiky, kdy město přejmenoval "otec Turků" prezident Ataturk (přehlasované u) na současné Alanya. Teď se nicméně říká, že se město znovu přejmenuje a to na Alemania - dle velkého výskytu německých turistů. Nám se ale zdálo, že zdaleka nejvíc turistů jsou Rusové, což bylo vidět i na štítech některých obchodů, na jídelních lístcích, na národnosti animátorů v hotelích, apod.



Do Alanye jsme přijeli z letiště po půlnoci. Když jsme projížděli městem, překvapilo nás, kolik obchodů bylo ještě otevřeno, aniž by se poblíž nacházel nějaký případný kupec...jen prodavači uvnitř klimbali na židlích. Vysvětlovali jsme si to tak, že se jim zřejmě nechce večer zboží balit a ráno zase vybalovat a tam mají otevřeno trvale. Zima tu v noci není, neprší tu a s ohledem na pozdní zavírací hodinu, kdy je ještě o půlnoci všude plno lidí, je to asi praktičtější...

Inspirace k česko-turecké konverzaci

Hned na recepci hotelu jsme zjistili, jak je v Turecku populární fotbal a jaký o něm mají Turci přehled. Když totiž recepční zjistil, že jsme z Česka, hned nám oznámil, že za mužstvo Galatasaray bude hrát Baroš, což byla teprve asi jeden den stará zpráva. Taky nás politoval, že na nedávném mistrovství Evropy naše národní mužstvo nepostoupilo, k čemuž značně přispěli právě Turci (tak to asi nebylo úplně úpřímné politování :) ). Fotbal je tu tak populární, že stejně jako je v Anglii běžná debata o počasí, tady se s každým můžete bavit o fotbalu...fotbalem můžete začít nejen jakýkoliv rozhovor, ale dokonce také žádost o pokoj s lepším výhledem. A stejně jako se u nás fandové dělí na slávisty a sparťany, popř. baníkovce, tady v Turecku je každý příznivcem buď klubu Galatasaray, Fenerbahce nebo Besiktas.

I jinak jsou Turci velmi přátelští a ochotní a snadno se s nimi navazuje rozhovor. Přitom však nejsou vtíraví nebo vlezlí, jak jsme to zažili například u obchodníků v Egyptě, ale spíše jen decentně pozdraví, naznačí žádost o návštěvu jejich obchodu a čekají, jak se kolemjdoucí rozhodne.

Stejně jako v celém muslimském světě, i tady je na ulicích vidět hlavně muže, i když ten nepoměr není tak velký jako v už zmiňovaném Egyptě. Výnosnou profesí jsou zde zřejmě kadeřnictví, ale překvapivě ne dámská (i když ta tady určitě taky musí být). A výsledek je vidět - všichni muži na ulici jsou nejen dokonale ostříhaní, ale i načesaní a napomádovaní, s rozmanitými uměle rozcuchanými účesy  a skoro umělecky vytvarovanými fazónkami. U žen je posuzování účesů dost složité vzhledem k téměř 100 % používání šátků.

Samá voda, samá voda...

Moře je v této oblasti čisté a teplé, pláže písčité nebo oblázkové a široké, takže na první pohled nic nebrání osvěžení. Ale! U břehu se vytvářejí příbojové vlny, které sice nejsou příliš vysoké, ale ve spojení s hladkými kameny na dně značně znemožňují bezproblémový vstup do vody. Řada lidí se proto raději vrací k hotelovým bazénům poté, co je vlna porazila, kutálela sem a tam a oni se jen s vypětím sil dostali zpátky na břeh.

Občas se člověku u vody podaří vidět zajímavý kontrast v plaveckých úborech žen. Zatímco evropské, zejména mladé turistky, mají na sobě mnohdy až titěrnou spodní část plavek, některé místní ženy se koupou oblečeny od hlavy až k patě a chybí jim jen rouška na obličeji...



Město Alanya je velmi mladé, ještě před 20-30 léty to byla jen rybářská osada. Poté ale Turci pochopili možnosti cestovního ruchu a bylo vystavěno město, které má dnes 180 000 obyvatel a dále roste. Rychlý růst má mimo jiné jednu ihned viditelnou výhodu - nejsou tu staré domy. Všechny stavby jsou zde nové, nejedná se ale o žádné neutrální krabice - všechno jsou to přibližně čtyřpatrové domy, členité využitím balkónů, lodžií a všelijakých jiných ozdobných architektonických prvků, omítnuté pastelovými barvami a obklopené stromy, často palmami. S ohledem na turistický ruch je zde pochopitelně řada hotelů (každý vybavený bazénem, třebaže hotel stojí přímo u moře). Hodně z nich se pyšní názvem, jehož součástí je jméno Kleopatra. To je dáno tím, že ve starověku zde pobývala egyptská královna spolu s římským vojevůdcem Antoniem, který jí prý toto území daroval. Dokonce je tu pláž, nazvaná Kleopatřina, o které se říká, že je nejkrásnější na světě a Antonius na ni prý nechal navozit jemný písek.

Na území města vybíhá do moře poloostrov se skálou, na níž se nachází stará seldžucká pevnost. Zvenčí vypadá majestátně, uvnitř je to už poněkud horší. Pevnost je rozsáhlá, ale zarostlá trním a křovisky, návštěvníci zde bloudí po cestičkách neoznačených nebo označených jen v turečtině a na nejvyšším bodě, odkud by byla krásná vyhlídka po okolí, je jen vysoká nepřístupná kamenná zeď. Zajímavá je ale platba pirátskou lodí kolem poloostrova, spojená s návštěvami jeskyní, které jsou přístupné jen po vodě.


Poloostrov se seldžuckou pevností

Neváhejte navštívit mešitu

Ve městě každý hned pozná, jaké náboženství zde převažuje. Najdete zde řadu mešit, jejichž význam je odstupňován dle počtu minaretů. Mešita s jedním minaretem má jednoho imáma (kněze), důležitější je mešita se dvěma minarety, kde působí dva kněží - imám a muezín. Mešity se čtyřmi nebo šesti minarety jsou jen ve velkých městech a ta nejdůležitější mešita má sedm minaretů a nalézá se v Mecce. Jak známo, je povinností každého muslima, aby alespoň jednou v životě vykonal pouť do Mekky a pomodlil se tam. Muslimové se mají mimochodem modlit pětkrát denně, k čemuž je vybízejí muezinové hlasitým zpěvem. To už se ale dávno neprovádí osobně, vlastním hlasem z plošiny minaretu, ale pomocí magnetofonu z reproduktorů, protože je to náročné na hlasivky a taky těch schodů je mnoho...

Při procházkách městem jsme zavítali i do mešit a nutno říci, že imámové jsou ochotní i jednotlivcům objasnit základní náležitosti, tj. kam směřuje nejposvátnější místo mešity mihráb (k Mecce), jak se má správný muslim modlit, jak se před modlením očistit, apod.




Pár rad pro nakupování

V obchodech s koženými výrobky jsme se nakonec nerozhodli pro žádný nákup. Výběr tam byl sice velký a nabízené zboží kvalitní a obdivuhodné, s ohledem na vysoké ceny jsme ale usoudili, že informace o levných nákupech koženého zboží v Turecku nejsou moc objektivní.

Zato v obchodech se zlatem si vybere snad každý. Široký sortiment prstenů, náramků, náušnic, náhrdelníků, čelenek, přívěsků, apod., nejrůznější tvary, vzory a ornamenty, použití více či méně karátového zlata... Stejně jako všude jinde ale i zde platí nutnost smlouvání. Jednání prodavačů je sice na vysoké úrovni, prodavači jsou perfektně oblečení, na zákazníka se usmívají a plní každé jeho přání co do ukázky výrobků, hlavní jejich snahou je ale co nejvíce utržit a klidně zákazníka odřít až na kůži. Alláh totiž muslimům dovoluje obrat nevěřícího a žádné ohledy a morálka zde nemají místo.

K významným artiklům patří také koberce a když člověk navštíví výrobnu, kde si může v několika místnostech prohlédnout tisíce koberců nejrůznějších barev, vzorů, velikostí a cen a kde mu sbor sehraných prodavačů předvede kobercovou show, vč. "létajících koberců", nestačí žasnout. Dojem poněkud kazí cena a hlavně pohled na skutečné tvůrce těchto koberců, což jsou mladé ženy, které vsedě po dlouhé hodiny vážou jeden uzlík za druhým (čím více uzlíků, tím vyšší cena). Je to práce velice monotónní a náročná na oči, páteř i prsty, které jsou, zejména při práci s tenkými nitěmi, značně a viditelně poznamenané.

Obyčejní turisté utrácí v Albaya spíše za cenově přístupnější věci. Velmi žádané a jinde neviděné jsou "turecké oči". Jedná se o šperky, jejichž základem je černo-modro-bílé oko, které se prodávají v nejrůznějších velikostech, také jako součást všelijakých suvenýrů, kombinované i s drahými kovy, dřevem, kameny, kůží apod. Není snad turisty, který by si nějaké to oko jako suvenýr neodvezl. Tento symbol má chránit nositele před křivým nebo zlým pohledem, zejména pokud jej dostal od někoho darem. Oka, v patřičné velikosti, se věší i na zdi domů, aby chránila jejich obyvatele, a viděli jsme je dokonce i nad dveřmi hotelů. K dalším často kupovaným suvenýrům patří šátky a sukně na břišní tance, posázené lesklými penízky. A zajímavé jsou také výrobky z kůže (ne oděvy), kdy je plát kůže ohýbáním, vrásněním a krčením přetvořen do nejrůznějších podob obličejů, zvířecích tlam a všelijakých příšer.


Je libo trocha koření nebo šatičky na břišní tance? Nebo slušivý školní obleček?

Určitě si nenechte ujít návštěvu bazaru a obchodní čtvrti po setmění. Všude je plno záře z tisíců světel, žárovek a neónů, na každém kroku se lině nějaká vůně potravin a koření, z každé restaurace, baru nebo obchodu se řine hlasitý proud hudby (bohužel ne turecké, spíše starší světové hity), člověk zde může zhlédnout břišní tance, polykače nebo žongléry ohně, vrhače nožů a mnohdy neví, kam se má dívat dřívě. ALE: nesmí dojít k výpadku elektrického proudu, což je bohužel častý jev. Pak se ulice změní k nepoznání. Místo hudby řvou jen dieselagregáty, které tu v každém obchodě a domě mají připravené právě pro takové případy, místo vůně orientálních pokrmů je cítit smrad spalované nafty a místo světelné šou tu jsou jen blikající žárovky, které jen tak tak slouží pro orientaci. Vše ostatní ustává a čeká se na obnovení proudu.



Tipy na výlety

Turecko je zemí, kde žila řada národů, počínaje Sumery, Chetity, Frýgy, Lýdy až po Řeky, Římany a Turky. V důsledku toho je zde mnoho míst, která připomínají historii. Např. Trója, kde žil Paris s Helenou, Halikarnos a Efes se svými stavbami, patřícími ve starověku k sedmi divům světa a další. My jsme navštívili Hieropolis, kde kdysi žily desetitisíce obyvatel. Dnes je to už jen soubor ruin, kterými procházejí statisíce turistů. Některé stavby se ale zachovaly dodnes, např. divadlo, které pojme 20 000 diváků. Samozřejmě je poznamenáno zubem času, ale po určitých úpravách by mohlo svému účelu sloužit i dnes.

Jinou starobylou památkou jsou lázně, které sloužily už ve starověku díky teplé radioaktivní vodě, která zde pramení. Lázně už byly mnohokrát pobořeny, pak ale kvůli turistům zase obnoveny a tak se zde dnes můžete koupat v teplé průzračné vodě a pod hladinou pozorovat na dně ponechané staré sloupy se starořeckou výzdobou.




Pamukkala

Voda, která zde vyvěrá na povrch, obsahuje vápník. Ten se působením vzduchu sráží a vytváří již po desetitisíciletí usazeniny. Díky tomu zde vznikl jedinečný útvar, který už do dálky září bílou barvou. Usazeniny tu vytvářejí soustavu jezírek, jímek, teras a nádrží, ve který se nachází léčivá voda, a o Pamukkale se proto říká, že to je osmý div světa.




Cestou tureckou krajinou jsme uprostřed hor narazili na obydlí nomádů. Jsou to původní obyvatelé, žijící stále v souladu s přírodou, nás ale jejich způsob života moc nenadchnul. Spíše se nám zdálo, že to je jen turistická atrakce a jeden ze způsobů, jak se uživit.